Posun v tréninku

Můj trénink teď nebyl nejlepší z hlediska organizace času – někdy jsem se cítila skvěle a dřela jako kůň a pak neměla chuť, tělo mi nefungovalo a podobně. Ukázalo se, že na zotavení potřebuji dva celé dny. Po náročném tréninku potřebuji odpočívat dva dny, abych ten třetí den byla zase v dobré formě a mohla makat. Lidé z týmu mají volný jeden den s tím, že v sobotu mají trénink dvoufázový.

V neděli na tréninku jsem byla ztuhlá, měla jsem problémy se soustředěním, a i když mi motýlek šel jako nikdy předtím, trenér si mě zavolal k sobě s tím, že je čas na vážný rozhovor trenér-atlet. No, nejdříve jsem to brala jako snahu o upevnění jeho pozice, ale sama jsem pak uznala, že to bylo potřeba. Řekl mi, že takhle nemůžu v tréninku pokračovat a naplánoval mi každý den na hodiny – trénink, jídlo a spánek. Učení si tam musím nějak zabudovat sama, protože on tak nějak nepočítá s tím, že se ještě musím sama učit :-). Tento týden mám mít volnější a zaměřený zejména na techniku. Vychází mi to, že trénuji každý den, ale dvě dopoledne mám volno = jeden den. Uvidíme, jak to na mě bude působit a o víkendu naplánujeme další týden. Po té diskuzi jsme pokračovali s mečem – rozpitvali jsme jen jednu jedinou techniku a nenechali ji být, dokud jsem nedělala všechno správně, i když pomalu. Další den bylo všechno ale zase jinak. Když jsem se protahovala, přišel ke mně a ptal se, jestli nejsem unavená. A pak, jestli nejsem ospalá. To on byl zničený, protože byl na výletě a celou noc nespal. Dala jsem mu přednášku o zodpovědnosti, kterou by měl mít, všechno mi odkýval a odběhl pro papír a tužku s tím, že ho ten den můžu vyzpovídat pro můj další článek a cvičit se bude až zítra. Neměla jsem ani čas být naštvaná a ten rozhovor, který se protáhl, nás zase o něco sblížil. Kdyby takových trenérů bylo víc… Zformovalo ho mimo jiné i to, že byli hodně chudí a neměl moc na výběr. Nikdy si ale nestěžoval a snažil se vytěžit co nejvíc z toho, co měl. A je jediným, kterého trenér Yang nikdy neuhodil, což mi potvrdila i Aurora. Trenér jedné slečně na tréninku zlomil nos, jak silně ji udeřil, další občas i teď bolí kyčel z toho, jak ji do ní trenér kopl. On prostě stále dřel jako kůň a používal při tom i mozek. Proto i po zranění měl a má v týmu zázemí a trenér ho požádal, aby s ním jel v létě učit na Ukrajinu. Na jednu stranu se těší, na tu druhou má velké obavy, se kterými se nikomu nemůže svěřit. Je po poslední operaci kolene a neskáče mu to (na tréninku mi stále ale dokáže bez přípravy ukázat krásných 540° :-) ). Každý večer tak ještě po práci musí posilovat a od příštího týdne zase sám začne cvičit v týmu, aby byl připravený na léto. Co wushista tady, to zajímavý a silný příběh. Strašně je obdivuji a když slyším jejich příběhy… tak jsem se na začátku často i styděla za to, jak jsem hloupá a malicherná, ale teď mě to naopak motivuje.

Mám teď dva trenéry. Vědí o sobě a nedělá jim to problém, což není až tak běžné. Oba dva mám na něco jiného, oba dva mají jiné metody. Tohle spojení je pro mě naprosto vyhovující. Naučila jsem se z toho těžit ale až dnes. Hodně se mi teď zhoršily skoky, protože jsem to sama nedokázala zanalyzovat a spojit dohromady. Du Hui je přísná, nekompromisní a jede na výsledky. Pomáhá mi právě se skoky. Problém na začátku byl v tom, že je mladá a ctí myšlenku jediné správné metody pro každého. Až po nějaké době jsem zjistila, že si to sama můžu upravit k obrazu svému, pokud to přinese výsledky, jaké po mně chce, takže už je to v pořádku. Navíc na jeden skok neexistuje sto metod. Hnala mě kupředu, s ní jsem skákala, co s Caiem do té doby nikdy. S ním jsem skákala do postojů jen párkrát v létě, když jsem byla v nejlepší formě, jindy to po mně nechtěl. A nikdy se zbraní kromě motýlka a hvězdy. S Du Hui jsem již po pár trénincích končila hezky v mabu a často se mi to i dařilo ustát. Pomalu připravujeme XFJ do provazu. Vyvstal ale jiný problém. V tomhle „časovém presu“ se mi rychle mění technika, a to i v závislosti na mých zraněních a posilování. Objevily se chybné pohyby, kterých se mi nedařilo zbavit. Sice jsem dokázala už skoro dát bailian 540°, ale zkazila jsem si nástup, a to po pár trénincích vyústilo v úplnou neschopnost dát ten skok. Chyba vězela v mé netrpělivosti a zaměření se špatným směrem. Dnes na tréninku s Caiem jsme pracovali jen na skocích, protože jsem byla naprosto tragická. Dva skoky se mi zlepšily, protože jsem uvolněnější a víc si věřím. Další dva ale hrůza. Trenér kroutil hlavou, jak se to mohlo tak změnit, když jsem to předtím dělala bez chyby. Všechno jsme probrali do detailu, skákala jsem téměř bez pauzy celé dvě hodiny. Sice mi to dalo dost zabrat na nohy, ale daleko větší nároky to mělo na sebeovládání. Někdy jsem to už chtěla vzdát s tím, že na to prostě není dobrý den a příště to určitě půjde líp, někdy jsem si zanadávala, jindy se zase vytasila s milionem výmluv, proč to nejde. Nedovolila jsem si ale neposlechnout a hlavně jsem věřila, že trenér ví, co a proč to tak dělá. Vyvrátil mi každou výmluvu tak, že jsem pak už ani žádnou nevznesla, protože mi docvaklo, že tady výmluvy neexistují. Buď chceš cvičit nebo nechceš, to je celé. Prošli jsme tedy pořádně všechny skoky, ustáli mou nespokojenost a odcházela jsem s pocitem, že teď už stačí jen pilně cvičit, protože techniku mám správnou a tělo připravené – sice ne na nějaké velké výkony, ale na to, co chci. Caiovo kladem je, že má dokonalou techniku, na každou otázku správnou odpověď a na všechno dokáže najít řešení. Kolikrát mi radí i v necvičebních záležitostech. Zítra večer opět trénuji s Du Hui, tak jsem na to zvědavá :-).