Cvičení a taiji ukázka

Vztahy mezi lidmi z Šanghajského wushu týmu jsou záhadné a vůbec hodně podivné. Je štěstí, že máme teď jednotlivé koberce oddělené zdí, protože když jeden z nich někoho trénuje, další hledá pro trénink místo, kde ho ten kolega neuvidí, neuslyší. A před hlavním trenérem se skrývají, protože samozřejmě nemají dovoleno někoho trénovat – prý je to moc vysiluje. Můj trenér ve středu večer dojíždí na univerzitu, protože jeho dětští svěřenci se připravují na soutěž. Takže s Du Hui musím trénovat v levé tělocvičně, aby si nelezli do zelí. I když o sobě oba ví, průběžně hlásím, co s kým cvičím… Včera mi dokonce Du Hui řekla, abych se s jedním skokem obrátila na Caie, protože ten mi to vysvětlí líp tím, že to umí dobře skočit a má s tím víc zkušeností. Když nás učila Pan Xie, cvičili jsme také tam, kde normálně mám taiji, aby nás lidé z týmu neviděli. Teď již to všichni (kromě trenérů) vědí, tak cvičíme normálně u nich. Když Du Hui včera viděla, že v zadní tělocvičně cvičí Aurora se svým trenérem, hledala jiné místo. Vše bylo plné, tak jsme cvičily hned vedle nich. A využila jsem jen ¼ koberce, protože chtěla, abych byla blízko a nemusela na mě křičet :-D. Při skocích se ale stejně odvázala, zapomněla, že tam nejsme samy a nahlas mě povzbuzovala. Tohle se nesnažíme pochopit, jen to prostě respektujeme, ať je to jakkoliv divné až směšné.

Nikdy moc nevím, co od Du Hui čekat. Občas dostanu vynadáno, jak to, že to a to ještě neumím. A jindy mi zase řekne, že není žádný spěch, oni sami to dobře zvládli až po dvou letech. Viděla, že Aurora má v sestavě tengkong feijiao + zuopan, tak jsme to včera hned také trénovala. Když jsem si stěžovala, že mám nohu stále dost nízko, zakroutila hlavou s tím, že to mám o dost lepší než Aurora. Vypadá to trochu na rivalitu mezi nimi jako trenéry, ale to je jejich věc. Opět vyhazuji meč, brzy už k tomu přidáme kotrmelec. Vím, že je to jednoduchý pohyb, vím co je důležité. Ale stejně se nemůžu zbavit strachu. Říká se, že když člověk spadne z koně, měl by na něj zase co nejdříve nasednout, jinak to půjde hodně obtížně. Tohle sice není tak vážné, ale je to podobné. Před pár lety jsem si křupla rameno při přemetu, protože jsem ho měla hodně uvolněné a od té doby jsem ho dělala jenom jednou, a to jsem měla pěkně sevřenou prdku. No, tak snad nepůjdu zase do nemocnice :-/.

Na taiji se mi zdá, že spousta spolužáků cvičí dobře jen proto, že jako malí dřeli každý den. teď se dost flákají, a jak říkal učitel, nemají žádný cíl, nemají proč cvičit. A většina z nich rozhodně necvičí pro radost jako my cizinci. Jak teď cvičíme taiji a je to jen pro členy týmu, tak pokud necvičíme hromadně, tak většinu času cvičím sama, protože ostatní dělají všechno možné (nejčastěji se povalují na koberci :-)) – jen kromě cvičení. Bakaláři, kteří jsou tady prvním rokem, jsou trochu živější, ale spíš spolu ve volnu trénujeme kotrmelce a podobné blbosti. Tang Lin Xia dře hodně, tak když nemá hodinu, cvičíme spolu. Před tréninkem ještě chodí každý den běhat (30 – 60 min!!!). Lidí, kteří fakt něco dělají, i když tam učitel není, je málo. Před učitelem se pak samozřejmě snaží blýsknout. Hlavně Madelin. Ta předtím asi cvičila dobře, protože ji tady všichni znají a učitelé se s ní často baví. Necvičí ale skoro vůbec a je to fakt škoda. Včera večer jsme cvičili sami, protože učitel vedle měl hodinu – učil bakaláře chen taiji 56. Postupně tam lidi od nás volal, aby udělali malé vystoupení. Na první skupinu jsem se přišla podívat, na druhou jsem si došla pro foťák, abych si je natočila, ale učitel mě zavolal, že tam mám jít cvičit také. Všechny nás představil – jak se jmenujeme, jak dlouho u něj cvičíme, co jsme předtím dělali, Madelin a YaoMing několikrát vyhrály nějaké taiji soutěže… A pak se začalo. Byla jsem celkem nervózní, protože na nás koukalo kolem třiceti lidí. Navíc wushistů, takže o tom něco trochu vědí, i když to není jejich obor. Ale cvičila jsem si pro sebe, a poprvé se mi podařilo se před lidmi netřást. Normálně se mi totiž hodně klepou ruce. Necvičila jsem celou dobu jenom nízko, ale i tak jsem se hodně snažila. Proč to píšu – jednak kvůli té nervozitě, která se u mě překvapivě nekonala. A pak proto, že po docvičení jsem neměla žádný problém – dýchalo se mi normálně, nohy nezatuhlé. To se mi ještě nikdy nestalo. Kamarád mě chtěl natočit. Pak se rozhodl, že mě vyfotí, protože nevěděl, jak natáčet. A ukázalo se, že ani to focení se mu nepovedlo :-D.