Mistr - žák, II. část

Do schránky mi dorazilo několik komentářů k článku o Mistrovi a jeho žákovi, za všechny moc děkuji.

Když je člověk pracovně a rodinně vytížený, určitě nemůže dřít tolik, jako bezstarostný studentík v Číně, ještě k tomu velice dobře finančně zajištěný :-). Říkali jste mi, že Mistr by tohle také měl chápat.

Ať nemluvíme stále obecně, tak vezmeme pro příklad Mistra Qin Ming Tanga.Když v ČR začínal učit, opravdu si myslel, že budeme dřít podobně jako jeho studenti v Číně a snažil se na nás aplikovat podobné metody, jaké používali jeho učitelé a jaké asi i on sám používal doma. Já byla až v té druhé vlně, jaké to bylo úplně na začátku, se musíte zeptat jiných. Za sebe musím říct, že předtím v Plzni bývaly tréninky super a opravdu jsme hodně dřeli (tedy, kdo chtěl :-) ). Když v někom Mistr viděl potenciál, víc se mu věnoval, viděl-li v něm potenciál ještě větší, tak ho celkem drsně kritizoval a neříkám, že ho mlátil, ale také to asi dost bolelo. Jeden dobrý student jeho přístup bohužel nepochopil správně a odešel, mimo jiné také proto, že to asi psychicky špatně snášel. Cvičení je teď o dost jiné. Je otázkou, jestli je to proto, že Mistr pochopil, že Češi musí a chtějí také pracovat a věnovat se rodině. A nebo jestli z nějakých důvodů rezignoval a je to trochu tak, jak jsem to popsala v tom předešlém článku.

Jak je to s tím cvičením zaneprázdněného člověka? Nedůležitější je si sám zhodnotit situaci a rozhodnout se, proč chci cvičit. Tohle za vás nikdo neudělá. A v průběhu času se nad tím samým chce občas opět zamyslet – co od cvičení očekávám? dostávám, co od toho očekávám, potažmo proč ne?

Pro někoho je cvičení jako relax třeba po práci, Mistr ho vede, sejde se s lidmi, které má rád – spojuje je stejný koníček, „douvolní“ se pak u pivka. A za týden ahoj. V takovém případě cvičení také splní svůj účel – po cvičení se cítím uvolněný, něco jsem udělal pro svoje tělo, poklábosil jsem s přáteli… = cvičení má efekt.

Někdo se chce dostat víc do hloubky, protože zrovna tahle věc ho zajímá, sedí mu. To ovšem neznamená, že je „lepší“, než ta první skupina lidí. Jen to prostě bere jinak a očekává od cvičení něco jiného. Samozřejmě nemůže každý den dřít dvě hodiny ráno a večer a ve zbylém čase si studovat teorii a získávat hlubší vědomosti. Ale stále se může zdokonalovat – i když třeba pomaleji, i když třeba jiným způsobem, než teď můžu třeba já. Neříkám, že všichni, někdo opravdu dře ve dvou zaměstnáních od rána do noci a ještě k tomu se musí starat o rodinu. Ale spousta lidí je odborníky na jednu věc – na plýtvání časem a na stěžování si. Říkají mi: Já nemám čas cvičit každý den jako ty, nemám možnost být pokaždé s učitelem jako ty… já pracuju, víš! A mám dvě děti, víš. A rozbilo se mi auto, to by se jeden zbláznil. Jo, já nemám ani řidičák :-D. Na druhou stranu se podívejte na fóra bojových umění a další diskuze, on kolikrát stačí i FB. Je to plné s prominutím sraček, aby se člověk dostal k něčemu zajímavému, musel by tam strávit nonstop několik dní, aby se k tomu prokousal. Vše se točí kolem toho, čí Mistr je lepší, kdo dře víc, kdo má víc mozolů, tvoje taiji není správné, protože necvičíš jednu sestavu 20 minut, tvoje taiji není taiji, protože cvičíš moc nízko a rychle, tvoje taiji není bojové umění, protože bys nedokázal nikoho zmlátit… Ale není to jen u nás, nedávno sem viděla diskuzi mezi jedním trenérem z Řecka a člověkem z řecké wushu federace, který nedovolil závodit jednomu z atletů dané školy na ME. Že tenhle trenér (vlastně Mistr) a i jiní, tráví hodiny na FB tím, že píší, jak by se člověk měl chovat a co by naopak neměl dělat, dávají tam svoje wushu fotky, aby všem dokázali, že jsou nejlepší (že nemají úplně správný postoj nevadí), chlubí se svými studenty… Jedna věc je reprezentovat svou školu a být hrdý na své žáky, druhá věc je věnovat se jen těmto činnostem. Říkám, mají-li tito lidé čas denně třeba i čtyři hodiny trávit na netu, tak až tak vytížení nejsou. Ten čas by se dal využít o dost jinak. A že jsou na netu, když jsou v práci? Jací jsou asi zaměstnanci hodnotit nebudeme, protože neznáme jejich šéfy, ale když můžou v práci bez problému trávit čas na FB a na fórech, tak by stejně tak měli čas, aby si studovali wushu – protože i tím se člověk zlepšuje – nejde jen o to se denně potit v tělocvičně, to nestačí.

OK, když jsem byl mladší a bez závazků, mohl jsem si cvičit, jak jsem chtěl. Teď se situace změnila, ale můj zájem o wushu nikoliv. Co s tím? Smířit se s tím, že už nemůžu tolik fyzicky makat a začít se zajímat o wushu jako celek. Kolik koluje bludů i jen o energii qi… A kolik lidí tomu věří… Kolik lidí má chyby už jenom v základech a neví o tom, neřeší to. Přitom kolikrát stačí dívat se na videa, kterých je na internetu mraky, porovnat to se sebou, vzít si z toho ponaučení a dílčí cíl, na kterém budu pracovat – duševně, místo koukání po slečně v minisukni, když jedu metrem, - fyzicky, až se zase jednou dostanu do tělocvičny. Přečtěte si životopisy a rozhovory s nejrůznějšími Mistry – ne každý mohl cvičit stále každý den a pod vedením učitele. Někteří do toho také museli tvrdě pracovat. Věděli ale, co chtějí, tak ráno vstávali dřív a večer chodili spát déle. Věřili tomu a vrátilo se jim to. Že z vás Mistr stejně nikdy nebude, tak proč byste měli vstávat dřív? Na takovou otázku nemá smysl odpovídat. Takže ještě jednou: wushu není jen o čase stráveném v tělocvičně – k tomuhle mám dvě připomínky:

1) Opravdu všichni a vždy v tělocvičně makáte a jste plně soustředění? A nebo se protáhnete jen zlehka, protože na to dnes nemáte náladu? Cvičíte trochu víc, jen když se na vás trenér/Mistr zrovna dívá, a když odejde, tak s kamarádem řešíte, jak vás zase v práci nehorázně vytočili? Pokud i vy cvičíte takhle, tak nejen že plýtváte penězi (pokud za tréninky platíte), ale hlavně plýtváte časem, o kterém říkáte, že ho moc nemáte. Pokud ho nemáte, tak byste si ho měli začít vážit a nakládat s ním s uvědoměním. Jo, tohle je hodně těžké, chce to pevnou vůli a disciplínu. Zvlášť, když jsem se byl dvacet let zvyklý flákat a dělat na půl věci, které nehoří, tak se to mění hodně těžce. Ale i to jde. Pomalu. Jeden trénink se vám to podaří. Další trénink zase sklouznete zpět – nebuďte z toho smutní nebo naštvaní, to se stává – síla zvyku. Důležité je, že o tom víte a příště se budete snažit zase makat.

2) Hodně lidí s oblibou říká, že „wushu se stalo součástí mého života“. Když jsem byla mladší, tak jsem se strašně chtěla dostat také do toho stádia, kdy to o sobě budu moct říct. Co je to ale „součást“? Je to díl z celku, a možná ne vždy je tento díl nezbytně nutný. O čem to svědčí? Že pokud je wushu součástí vašeho života, je to fajn, ale o to častěji se asi bude stávat, že si na wushu přes celý týden ani nevzpomenete, že nebudete mít potřebu projet si před spaním znovu sestavu a připomenout si, co vám ten den Mistr vytýkal. Je to součástí vašeho života. Váš život a wushu nejsou jedním. Nejde o to, brát to šíleně vážně. Každý den při čištění zubů stát v mabu, ve sprše se mydlit s nohou na zdi, místo chůze po ulici si skákat XFJ… Jestli to tak děláte a děláte to tak proto, že se vám chce, že to vychází z vás samotných, tak je to určitě super :-). Ale jde to i mírněji :-).

POZNÁMKY NE ÚPLNĚ K TÉMATU

1) Nedávno se mi kamarád chlubil, že ho jeho trenér naučil sestavu, kterou ho naučil náš velký Cai Long Yun. Je to super, je to pocta. To bez debat. Jenže, jak k tomu přistoupíš? Budeš na té sestavě makat, propracovávat každý pohyb, hledat ten „pocit“? A nebo si ji budeš pravidelně opakovat, abys ji nezapomněl a stále jsi to zacvičil tak, že ti kamarádi zatleskají? Učitel/trenér tě to možná naučil proto, že si tě váží, že máš potenciál. Tak to by sis to měl tedy víc než jen malovat. Jak už jsem ale zmínila, že Číňané dělají věci rádi tak, aby „se vlk nažral a koza zůstala celá“, jsou jejich pravé úmysly vždy tak trochu tajemné (a to my, cizinci, velice rádi :-) ). Pro mě osobně není tolik důležité to, kolik umím sestav a kdo slavný mě jí za jedno odpoledne naučil. Neříkám to proto, že mám na sestavy špatnou paměť :-D, ale proto, že pro mě je důležitější „pocit“ a cvičit to dobře. Více sestav a více variant beru jako velice přínosné v tom, že si rozšířím obzory, více pochopím další principy, nové věci se budu učit rychleji a zapomenutou sestavu si vybavím za pár minut. Snaží-li se mi učitel předat nějakou vědomost nebo „pocit“, to je paráda :-).

2) Občas mě kamarádi žádají o radu: nevydržím dlouho v mabu, při cvičení mě bolí to a to, tenhle pohyb mi stále nejde, co s tím… Neříkám, že poradit nechci, jsem moc ráda, když můžu pomoct. Měli byste ale vědět proč se mě/někoho jiného na to ptáte a proč vám to váš učitel neřekl. Je to z pohodlnosti, protože proč bych se nad tím měl zamýšlet, když mi to někdo může hned říct a já se můžu věnovat „důležitějším“ věcem? Musí mi to trenér všechno naservírovat, protože za to si ho platím? Váš učitel vám to neřekl: protože to neví? protože mu je jedno, že vám to nejde? protože chce, abyste si na to přišli sami? Doufejme, že co se týče všech našich učitelů, jde o třetí možnost. Je to jako s rodiči – některé věci nám mohou opakovat stokrát, ale dokud se sami nespálíme, tak si to nezapamatujeme.

3) Alespoň na začátku je potřeba cvičit s učitelem. Až si po nějaké době trochu osvojíte základy a nemusíte už přemýšlet, která noha jde první, tak byste se měli začít dívat jinak. Spousta z nás se dívá při cvičení na ostatní z jednoho jediného důvodu: porovnat se s nimi, uklidnit se, že ještě stále cvičím líp než oni a nebo se namotivovat, že musím skočit víc než tamhleten bobek. Špatně.

Když už pohyby znáte, neměli byste se dívat jen na Mistrovy pohyby. Dívejte se na Mistra jako na celek – jak při dýchá, jak pracuje s pasem, kdy je uvolněný a kdy naopak napjatý. Když s ním cvičíte, snažte se ho co nejvíce kopírovat. A když cvičíte sami, snažte se to co nejlépe reprodukovat. Zatím je váš Mistr stále ještě o něco lepší než vy a abyste mohli tvořit vlastní pohyby, dávat jim vlastní tvar, potřebujete nějaký základ. Pokud se vám daří Mistra dobře imitovat, máte sakra dobrý základ.

Z toho vyplývá, že někdo by mohl mít Mistra celého pro sebe, mít osobního trenéra od rána do večera, ale stejně by jeho znalosti zůstaly jen na povrchu. Tím neříkám, že bude cvičit špatně. Určitě něco skočí, bude mít třeba nízké postoje, trochu síly. Bohužel se ale ta hranice, za kterou se člověk už nemůže v určitých věcech zlepšovat, takhle velice snižuje. Člověk se takhle zastaví hluboko pod kopcem – a ne proto, že jeho tělo nemůže nebo že nemá možnosti. A to je škoda.