Pokud
chcete o škole slyšet jen to negativní, zeptejte se Leviho. Samozřejmě nejenom
jeho, ale on má za těch svých asi 7 let tady z nás největší zkušenosti a
díky skvělé čínštině a čínské manželce do toho humbuku kolem víc vidí. Tím
netvrdím, že je vševědoucí a rozumí čínské duši, tomu by se on sám vysmál.
Potkala jsem se s ním tento týden na taiji a byla to zábava. Vždycky
vyvalí ty svoje obrovské oči a rozčiluje se – hlavně kvůli naší zahraniční
kanceláři.
Že tahle
škola, co se týče výuky, nestojí za nic, jsem informovala už dávno. Člověk se
tady naučí něco pouze pokud sám chce a sám se o to snaží. Jinak z hodin
(čínštiny, oborových) si odnese jen takový hrubý náhled, o čem to asi tak je.
Na druhou stranu na nikoho není vyvíjen žádný tlak, takže času ke samovzdělávání
je dost a dost. Co se týče čínštiny, kdybych neměla čínské přátele, trenéry,
přítele a podobně, tak bych se ani po dvou letech kurzů čínštiny pořádně
nedomluvila. S wushu je to trochu jiné. Učitelé tady jsou opravdu velice
dobří, někteří dokonce jedni z nejlepších v Číně. Navíc jsou hodně
přátelští, takže člověk se prostě musí ptát, musí projevovat zájem. Když jsem
si vybírala obor, dlouze jsem přemýšlela o tom, jako vlastně chci specializaci.
Nakonec jsem se rozhodla pro trenérství. Nakonec to však nehrálo žádnou roli.
Všichni jsme měli úplně stejné hodiny a pár volitelných, ale většinu
z nich by si soudný cizinec-začátečník (a po roce čínštiny tady na škole
jste stále začátečník) stejně nevybral, protože ví, že na to jeho čínština nemá.
Trápit se tři hodiny na přednáškách, pak se snažit překládat
prezentace/knihy/články a psát domácí úkoly na vybraná témata (do konce října
mám například odevzdat domácí úkol o profesionálním čínském fotbale – 1000
čínských znaků)… děkuji pěkně, nechci. Na určité hodiny nebyla potřeba
docházka, na určitých hodinách jsme mohli chybět 3x, na některé se muselo
chodit pravidelně. Když si to člověk protřídí, tak se to dá přežít. A když si
tam najde přátele, kteří ho pravidelně (samozřejmě až poněkolikáté) informují a
dění, o úkolech a o probrané látce. Ale pokud člověk neumí fakt dobře čínsky a
nedokáže číst knihy, tak se může rozloučit s tím, že by si ze zdejšího
studia něco odnesl – pokud se tedy nebude snažit extra = ptát se učitelů, sám
si vyhledávat, konzultovat to s doktorandy atd. Vůbec jsem si nevšimla, že
bych měla nějakou hodinu, která v sobě skrývala něco o trenérství. Snad
jen trénink moderního wushu s Liu Tong Weiem, který se nám snažil ukázat,
jak se dají určité technické problémy řešit. Stejně jsem si ale z celého
studia odnesla hodně – některé věci z hodin jsem si našla
v angličtině, některé mi kamarádi vysvětlili a sama jsem vypozorovala také
dost. Je to jen otázka přístupu a výdrže.
V příštích dvou letech bych už asi neměla mít žádnou hodinu, takže
budu chodit na pár magisterských tréninků, až se dozvím, kdy se budou konat a
zbytek si plánovat sama. A snad i psát diplomku, až se mi nějaké to téma zjeví…
Není tomu tak ale u všech oborů. Co jsem slyšela od spolužáků-cizinců, tak
hodiny mají stále. Od wushu studentů se teď spíš čeká nějaký výzkum, vlastní
trénink a hlavně sbírání zkušeností tím, že budou učit někde venku, asistovat
učitelům, účastnit se soutěží a zkoušek, připravovat různé projekty a podobně.
Žádné komentáře:
Okomentovat