Cvičení se spolužáky

V sobotu večer jsem dostala smsku od Jodyho. V neděli bude trénovat spolu s Robertem (Bílý drak :-D), a jestli se k nim nechci připojit. Dost mě to překvapilo, ale samozřejmě potěšilo. Nepotěšilo mě však, že jsme měli cvičit od 7:00 ráno :-D. V sobotu večer jsem měla dlouhou diskuzi o wushu s Ya Qiangem, takže jsem šla spát až kolem 2. hodiny ráno. Vstávala jsem v 6:30. Navíc teď vstávám nejdříve v 8 hodin.

Cvičilo se před starou knihovnou (jako během léta s učitelem Xie). Jak jsem šla podél plotu, Jody na mě už pokřikoval: „Kat, dobré ráno!“. Robertovi prý není dobře, takže nedorazí. Kdyby to nebyl Jody, tak bych to brala jako dobrý trik k tomu, aby se mnou mohl strávit víc času. Jenže to by opravdu nemohl být Jody, který sice miluje legraci, ale co se týče wushu a cvičení, bere to strašně moc vážně. Myslím si, že mu Robert za cvičení nic platit nebude. Jodymu nejde o peníze, ale o zkušenosti a studium – chce mít co nejvíce zkušeností s učením wushu a zlepšovat se v angličtině. Na začátku jsme se protáhli a u toho klábosili o všem možném. Na začátek jsme si dali 2x 24ku. Myslela jsem, že když tam není Robert, budeme cvičit normálně jako během školních tréninků – prostě vedle sebe. Upozornil mě ale na pár chyb, ukázal mi správné provedení a pak se ještě ujistil, jestli jsem to opravdu pochopila. Chtěl po mně anglické názvy všech pohybů, ale zatím si jich pamatuji jen pár, sice už jsem si to už studovala, ale ještě si to všechno nepamatuji. Potom jsme si dali sestavu wu stylu. Tam mi také jeden pohyb opravil. Do konce cvičení jsme si pak už cvičili každý sám. Já si opakovala jen ty dvě sestavy dokola. On cvičil lao jia yi lu. Ale ne verzi učitele Xie, nýbrž verzi pana Chen Zheng Lei (陈正雷) – co se týče chen taiji, on je teď v Číně číslo jedna, potomek zakladatele tohoto stylu. A kromě toho je to Mistr otce Jodyho, takže on to má z první ruky. Už tedy vím, proč Jody cvičí tak, jak cvičí…

Trochu z jiné stránky:

Tohle je to, o čem jsem se už několikrát zmínila. Pokud sem člověk přijede studovat wushu, má velmi dobré šance ho fakt cvičit a hodně se naučit. A nemusí být milionář. Chce to jen být přátelský, umět ve správnou dobu slevit ze svých nároků, být trpělivý a zbavit se předsudků – a nebo je aspoň upozadit natolik, že člověka neomezují. Takových lidí jako je Jody, tady je hodně – i když jsou mladí, mají hodně znalostí, vypilovanou techniku, výborné učitele atd. A pokud jste cizinec, moc rádi se na vás přilepí. A že nejste Američan? Stačí, abyste byli přátelští, přiznali, že angličtina není vaše nejsilnější stránka, ale můžete na ní pracovat společně – společně se jí učit, společně se zlepšovat – ve většině případů je vaše angličtina stejně o poznání lepší než ta čínská, a to stačí. Angličtina se vám nikdy neztratí a tenhle přístup vám otevře hodně srdcí. Tohle všechno se vyplatilo mně. Taiji tady od začátku cvičím zadarmo a spolužáci mi hodně pomáhají – i ve volném čase. Tak proč mám na modernu trenéra, kterému dávám peníze? Chci mít jednou za čas profesionální trénink se vším všudy. Od přátel nechci, aby to pro mě dělali zadarmo – dvě hodiny mě koučovali jen z přátelství. Oni by to udělali, ale nechci to. Spíš s nimi rozebírám různé problémy, nechávám si radit s jednotlivými prvky, naučit sestavu atd.

Ještě jedna věc:

Máme tady teď pár cizinců, kteří zaplatili univerzitě za to, že mohou trénovat se školním týmem. Fajn, mohou říct, že trénovali se školním týmem, 5 dní v týdnu. Rozhodně je to lepší, než kdyby cvičili dál jen ve své domovské škole v cizině – je to o DOST lepší. Jenže co za ty peníze dostanou? Jestli jim za ten trénink trenér vytkne dvě jasné věci, tak je to dost. Pokud by v Číně měli být delší dobu, proč ne – časem zapadnou do týmu, který je hodně selektivní a jen tak si k sobě někoho nepustí, navíc to vyjde levněji a trénink je intenzivnější. Jenže pokud tady jsou na pár měsíců, jediné, co se jim zlepší je pár pohybů a výrazně se jim zlepší kondice. Pokud člověk není líný, rozhodně doporučuji spíš najmout si osobního trenéra, který vás bude párkrát v týdnu mučit. Zbytek týdne budete procvičovat, co vás naučil a cvičit podle individuálního plánu, který pro vás vytvoří (zdarma). Takhle to dělám s trenérem já a výsledky jsou výborné (samozřejmě s ohledem na to, jaké jsem dřevo). Tímhle způsobem se člověk opravdu něco naučí a znatelně se zlepší. Navíc se i výrazně sníží riziko zranění, protože trenér velice rychle pozná vaše tělo a trénink mu přizpůsobí. Náš Ital si teď léčí zraněné koleno. Ano, stalo se to při fotbale. Je ale také možné, že byl přetrénovaný, neměl ho dostatečně silné, a proto se mu to stalo. I když samozřejmě, zranění se prostě stávají. Pokud nedokážete nabídnout výraznou protihodnotu, za cvičení se prostě platí – a protože to nejsou malé peníze, radím dobře si rozmyslet, komu a za co chcete platit. No, v ČR za cvičení také platíte, ne? A peníze to nejsou vůbec malé, tak mi přijde divné myslet si, že v Číně bude všechno „free“.