Přílet do Šanghaje

Z Moskvy do Šanghaje jsme letěly velkým boeingem (jedna řada = 3 místa, ulička, 4 místa, ulička, 3 místa). Seděla jsem v prostřední části, naštěstí na kraji a po mé levici nikdo, takže jsem si tam odložila kabelku, abych se pro ni nemusela natahovat nahoru, kdybych něco potřebovala. Tohle letadlo už je vybavenější, každý má svou vlastní televizi asi s výjimkou řady, kde mají cestující před sebou zeď a ne další řadu sedadel. Ještě nikdy se mi nepodařilo v letadle usnout, ani tentokrát to nevyšlo. Tak jsem byla ráda, že v nabídce byla spousta dobrých filmů. Palubní sluchátka nebyla moc dobrá, tak jsem si vytáhla svoje. Ještě že jsem měla hned dva páry sluchátek, protože v opěradle, kam se sluchátka strkala, byly dvě díry. Jejich sluchátka totiž mají dvě zakončení, ne jen jedno jako všechny ostatní. Takže protože jsem koumák, měla jsem nakonec zvuk jak v levém uchu, tak v pravém. Viděla jsem celkem tři filmy, u posledního jsem nedokoukala asi 10 minut, protože jsme se chystali přistávat – místo toho nám přenášeli záběry z kamery, která je kdesi na spodku letadla. Jenže nad Šanghají zataženo, šedivo, takže jsme stejně neviděli nic, až pak nakonec tmavou přistávací dráhu se přerušovanou bílou čárou.

Posádka se mi více líbila u ČSA, v mé uličce chodil Slovák (cca 30 let) a Češka podobného věku, a byli moc milí, hlavně ten kluk. Pomáhal nám dát zavazadla nad hlavu do úložného prostoru, během roznášky pití a jídla nám vždy pěkně uvedl celou nabídku, občas se zeptal, jestli něco nepotřebujeme. Prostě super. Rusky nebyly špatné, ale servis nebyl takový. V obou letadlech vždy na výběr ze dvou jídel. K snídani například volba mezi omeletou se zeleninovým salátem a nebo palačinky se skořicí, k obojímu samozřejmě doplňky (houstičky s máslem, malá ruská čokoláda atd.) K pití dokonce i bílé a červené víno.

Napravo za mnou seděla jedna vysoká blonďatá Estonka. Číňané kolem ní jí začali říkat „Velká krásná slečna“ a chtěli si s ní povídat, jenže ta chudák nerozuměla. Prý studovala čínštinu rok v Anglii a teď jede studovat do Šanghaje. Měla jsem radost, že Číňanům v letadle i na letišti jsem rozuměla všechno – pokud zrovna nemluvili dialektem, na to většinou i upozornili. Legrační čínštinu mají ale ruské letušky, to vždy vidím, jak se hodně Číňanů tváří zaraženě a nebo se rovnou smějí, když je nějaké hlášení v ruské čínštině. Představte si čínská slova s ruským přízvukem, rytmem řeči…

Přistáli jsme o 30 později, než jsme zajeli k chobotu, než jsme prošly imigračním, než jsme si vyzvedly zavazadla, byla to hodina. Čekal tam na mě Ya Qiang a chudák ani nevěděl, co se děje, jen psali, že máme zpoždění. Už jak jsme vystupovaly z letadla, bylo cítit zdejší vlhko. Naplno na nás udeřilo, když jsme vyšli ven z haly a čekali na autobus. Cesta na Wu Jiao Chang trvala necelou hodinu, samozřejmě jsem si zase nezdřímla, protože Ya Qiang mlel v jednom kole. Ze začátku, když jsem mluvila čínsky, znělo mi to dost divně a moc se mi do toho nechtělo. Ale musela jsem, tak jsem se prostě přestala poslouchat. Pár věcí mi trvá, než si rychle vzpomenu, jak se řeknou, jinak je vše při starém. Z obchodního centra jsme si už stopli taxi a dovezlo nás rovnou ke koleji. Recepční nám vydala klíče. Nejdříve jsem zašla na pokoj s Olinou, bydlí v prvním patře, abychom zkontrolovaly, co všechno jí chybí a je rozbité. Vypadá to, že když bude mít smůlu, dostane hned dvě spolubydlící. Počkaly jsme na ordinační hodiny u nás v kanceláři a šly se představit panu Hrdinovi, což byla samozřejmě taková vůbec ne nutná formalita, protože se nedozvěděla nic, nedostala nic, nic nepodepisovala a řeč pana Las Vegas trvala necelých 5 minut. Ukázala jsem jí Mirkův pokoj, pro ten den jsme se rozloučily a vydala jsem s k sobě, protože mě tam čekalo nechutně moc práce.