Neděle

V neděli jsem měla nařízený odpočinek, tak jsme hned po snídani s přítelem vyrazili do města. Jeho „kafe sestra“ nám doporučila čtvrť, kterou předtím obývali hlavně cizinci, že je tam zajímavá architektura. A opravdu, procházka to byla moc příjemná. Došli jsme až k chrámu Jing An (静安寺). Nejde o žádný starobylý komplex, vše je nově vystavěno a stále se ještě dodělává. Myslím, že až mi sem přijedou rodiče, už by to mohlo být celé hotové. I když na vás moc historie nedýchne, stejně se mi tam líbilo, bylo to působivé. Navíc je tam jedna větší hala, kde se pravidelně buddhismus vyučuje. Je tu navíc i hodně vidět indický vliv. Za jedno jediné vstupné jsou přístupné všechny prostory, fotit se dá kdekoliv. Veliký rozdíl od našich kulturních památek, kde si musíte kupovat dílčí vstupné skoro do každé místnosti a fotit můžete kolikrát jenom za příplatek. Velice příjemná změna – a světe div se, v té hrozné Číně :-). Zajímavé bylo prohlížet si obětiny – kromě klasického ovoce, alkoholu, uvařené zeleniny, masa a rýže (tak se to dělá na venkově), tak tady byly vidět i koblihy od Mr. Doughnut.

Z chrámu jsme se vydali po Nanjing lu stále rovně až na Lidové náměstí, kde nás zastihla průtrž mračen. Kapky jako hrachy. Konečně mi došlo, že je celé náměstí podkopané. Ani ne tak kvůli metru, jako spíš kvůli těm obchoďákům všude kolem. I když pršelo, my prošli suchou nohou až skoro na místo, kam jsme chtěli (cca 40 min chůze), všechno pod zemí. Je to strašlivý labyrint, naštěstí je to dobře značené, takže když se člověk dívá, dostane se, kam potřebuje. Sice byla teprve jedna hodina odpoledne, ale měla jsem hlad, jako kdyby bylo už aspoň pět hodin. K obědu jsme si dali nudle se spoustou dalších věcí. Ya Qianga nadchlo, že si zdarma mohl přiobjednávat nudle navíc, tak se snažil udělat rekord :-). Na ulici mě málem přejel vozík s keramikou. Slyšeli jsme totiž nějaký křik a otáčeli jsme se. Naštěstí jsme stihli uskočit, kousek kolem mě se vyřítil vozík plný hrnečků a talířů. Za ním udýchaný policajt, který strašně nadával. Zdálo se, že ten co řídil vozík něco provedl. Po chvíli se zezadu vyřítila ještě jedna slečna, tak se zdálo, že ona je majitelka a vozík jí byl odcizen. To jsou věci. Ale žádné scény jako od Jackieho jsme se nedočkali… Po obědě jsme si ještě zašli do Hershey´s = prodejna americké čokolády. Jde o dvoupatrový obchod plný čokolád nejrůznějších tvarů (kapičky, tabulky, pusinky…) a příchutí (tmavá čokoláda, bílá čokoláda s kousky tmavých sušenek Oreos…)… Měli tam akci na koupi 5 kusů, to neber to :-). Zasvítily mi oči, když jsem si vzpomněla, že tady dělají i horkou čokoládu. Tu jsem si dala, když jsme sem šli s Angličany koupit dárek pro Caie k jeho loňským narozeninám. Tentokrát jsem si dala horkou čokoládu s lískooříškovou příchutí a byla dokonalá. Ya Qiang si objednal velkou čokoládovou zmrzlinu a to byl taky ráj. Doufám, že je v Šanghaji muzeum čokolády, tam rozhodně musím jít. Fakt jsem se cítila šťastná, a ani jsem nemusela sníst celý obchod :-). Jo, samozřejmě jsem si koupila Reese´s (malé čokoládové koláčky s náplní z burských oříšků), to mě naučil jíst Danny, protože mi toho z Ameriky dovezl strašně moc. Je to hodně sladké a dokonce i trochu slané. A hlavně strašně žravé. Zrovna teď už mám v sobě dva koláčky, ale ten zbytek už nedám – naštěstí :-). Je hodně zvláštní, že mě tady vůbec nehoní taková mlsná jako doma – a to lednice prázdná není.

Po jídle a čokoládě jsme se vydali do Shanghai Art Museum (Šanghajské muzeum umění), viděli jsme totiž v metru upoutávku na novou výstavu a já jsem se tam vždycky chtěla podívat. Stejně tak jako u Šanghajského muzea (ve kterém jsem byla už 3x, ale stále jsem to neviděla ještě všechno), byl vstup zdarma – to je také hodně příjemná záležitost. Když jsem vytahovala peněženku, Ya Qiang se divil, za co chci platit, vždyť je to veřejné místo. Tak jo :-). V přízemí byly čínské malby štětcem – klasické krajinky a rostlinné motivy. Všechno ale od současných autorů – Číňané se rádi vracejí do minulosti a inspirují se od zemřelých autorů. Na druhou stranu přicházejí i s hodně novými nápady. Moc mě ty kresby nadchly, v každém patře byla jedna obrovská přes celou zeď. Vždy jsme si sedli na lavičku, odpočívali jsme, kochali se malbou a povídali jsme si o ní. Čínský obrázek mi přijde jako kniha – vypráví příběh, člověk u něj může strávit i hodinu, ale stále je co objevovat. Navíc pokaždé na vás zapůsobí jinak. Některé nebyly zaplněny celé, bylo tam hodně bílých míst (pozor, nikoliv prázdných) – o tom nám vyprávěla profesorka na ZČU. Proto mě překvapilo, že se tam našlo i dost maleb, které byly zaplněné celé. Často šlo o vyjádření nějaké slavné básně. Byly tam i dva portréty básníka Li Bai. Některé se mi líbily hodně, některé ne, některé na mě nepůsobily nijak. V druhém patře byl průřez forem umění (čínské malby černobílé i barevné, vystřihovánky z papíru, fotografie, tisk, sochy, italská olejomalba atd.), v horním patře byla nová exhibice. Řekla bych, že šlo o pocity… no, uvidíte na fotkách… :-) Asi tak tři obrazy bych moc chtěla domů, fakt že jo.

Z muzea jsme se šli podívat do autosalonu Porsche, pak do pekárny pro pečivo na snídani, a pak už jen procházkou (se zastávkou v mém oblíbeném obchodě) až k řece, kde jsme dlouho seděli a povídali si. A autobusem domů – tím jezdím raději než metrem, protože je stále na co koukat. V maléXi´anské restauraci u školy jsme si dali masovou placku k večeři a teď dopisuji tenhle článek. Tenhle den se mi fakt strašně moc líbil, protože jsem toho viděla strašně moc – zajímavé domy, obchod s tibetskými předměty, park, qigong, který ještě neznám, chrám, čokoládu, nudle, obchody, muzeum, centrum, řeku, mrakodrapy…

Teď v týdnu musím samozřejmě studovat a cvičit, ale v sobotu po tréninku vyrážíme na výstavu nábytku, to bude určitě také super, protože tam budou návrháři z celého světa. V Šanghaji se člověk prostě nikdy nudit nebude.