U mého učitele Xie Ya Lei

Přivezla jsem z Čech učiteli Xie nějaké dárky a chtěla mu je předat. První reakce Jane byla, ať za ním zajdu domů a dám mu je tam. Vytřeštila jsem oči. Vím, že Číňané jsou jiní, ale já bych se cítila divně, nechci ho obtěžovat, navíc nemám až tak dobrou čínštinu, abychom spolu mohli nějak víc mluvit, a kdo ví, jestli se mnou vůbec má zájem mluvit. Jane odpověděla, že jsem cizinka, a tak tolik nevadí, jak učiteli dárky předám. V Číně je ale zvykem dávat dary poněkud skrytě, nikoliv na veřejnosti, protože to hned u ostatních vyvolá dohady, spekulace… a začne se drbat: Jo, tak to od něj něco asi potřebuje, copak to asi je, jak si šplhá… Kdyby to takhle prý udělala ona, většina ostatních by ji hned začala pomlouvat. A že prý ten den sama k učiteli jde. Zeptala jsem se, jestli bych se nemohla přidat, protože takhle to nebude tak trapné ani pro jednu stranu. Souhlasila a ve čtvrtek na osmou hodinu jsme tam dorazily, bydlí velice blízko naší univerzity. Učitel Xie bydlí v čísle popisném 30 a můj vedoucí v čísl 42 :-).

Vystoupaly jsme do 4. patra, otevřela nám Shimu, jejich dcera seděla na gauči (s bambusovou rohožkou), učitel zrovna připravoval čas. Dostala jsem růžové přezuvky, a i když mě čekali, stejně bylo vidět, že jsou trochu rozpačití. Shimu na mě promluvila anglicky, uvedla mě dovnitř, hned ji následoval učitelem s čajovým mořem, na kterém stály tři malé konvičky a kalíšky. Zatímco čaj připravoval (přeléval ho z konvičky do konvičky, vyléval do podložky…), padly zdvořilostní otázky jako kdy jsem se vrátila a podobně. Mezitím jsem jim ještě stačila předat dárky. Jane šla učit Shimu jednu sestavu něčeho jako aerobik, protože to bude pak učit svou třídu (učí na střední škole) a my si s učitelem začali povídat. Většinu času nás nechávaly samotné, občas se k nám Jane posadila, ale moc se do rozhovoru nezapojovala. Jen jednou na začátku mě nenápadně pobídla, abych se nebála učitele na nic zeptat (ona sama se totiž bála, že se k tomu neodhodlám :-) ). Shimu si dala mezi dveře vedoucí na prostorný balkon dvě židle, na které si lehla. Jednu nohu nechala spuštěnou dolů ze židle, druhou si opřela o futra a protahovala se :-). Učitel si z ní dělal srandu, že je líná a už dost zatuhla. Jejich malá si v pokojíku psala úkoly, pak přišla za námi a Jane jí dodala odvahy, aby mi přečetla kousek ze své učebnice angličtiny. Trošku jsem jí opravila, hned se mě samozřejmě zeptali, jakou má výslovnost. Nelhala jsem, když jsem řekla, že velice dobrou. Rozpovídali jsme se o studiu jazyků a rozdílných přístupech, tady jsem značně zabodovala. Pak jsem si s malou chvíli povídala anglicky.

Byt není příliš velký, ale působí hodně příjemně. Seděli jsme v obýváku na gauči, před námi nízký obdélníkový stůl, proti nám na zdi velká televize, pod ní stereo. Vedle větší prosklená knihovna plná knih, fotek, krabic s čínskými nápisy. Na klice od skříně pověšené průkazky, které dostávají účastníci soutěží/rozhodčí, aby byli bez problémů vpuštěni do hal, kde se soutěží. Na skříni hromada plaket a vyznamenání za wushu. Vpravo ode mě malá kuchyňka a místnost s počítačem. Zajímavý byl strop nad velkým jídelním stolem, ke kterému by se vešlo i šest lidí. Velká bílá taiji monáda obklopená trigramy. Na další skříně byly stály ozdobné dárkové krabice plné čaje, hned několik čajových souprav, dózy s čaji… Na zdi za sedačkou velký kaligrafický nápis… Podlaha dřevěná, krásně čistá. I když kolem různě ležely krabice, pořadače a podobně, nepůsobilo to chaoticky.

S učitelem jsme si povídali přes dvě hodiny, takže si teď jen stěží vybavuji něco hmatatelného. Učitel místy mluvil strašně rychle a o dost tišeji než normálně venku nebo v tělocvičně, do toho si ještě vedle mě povídala Jane s Shimu. Zvládala jsem ale až i ke svému překvapení velice dobře. Místy jsem nerozuměla celým větám, ale chápala jsem jejich obsah. Jen ke konci se mi jednou stalo, že jsem se ztratila, protože kolem byl až moc velký ruch a byla jsem už trochu unavená. Učiteli jsem to přiznala a on mi to bez mrknutí oka vyložil trochu jinak a hned jsem věděla, o čem je řeč. On sám začal hovor, protože jsem byla dost nervózní. To poznal i podle toho, jak se mi třásla ruka se šálkem od čaje. Vždycky mi ho dolil skoro až po okraj, měla jsem ze začátku dost co dělat, abych ho nerozlila. K zakousnutí jsem dostala arašídy vařené asi jen ve vodě.

Promluvil trochu o tom, kam jsem se ted s taiji dostala a o taiji obecně. Pak jsem si už dodala odvahy a hned se ho zeptala, jestli bych se mohla začít účastnit soutěží v taiji. Hned se vytasil s tím, že na podzim bude soutěž ve zdravotním taiji. Je to sice brzy, ale proč ne, navíc je to na místě, kam jsem se chtěla jet podívat. Řekl, že to není žádný problém, že mě bude o soutěžích informovat. Z toho jsem pochopila, že mám jeho souhlas. Řešili jsme také, za koho budu soutěžit. Kdybych prý soutěžila za naši univerzitu, asi bych musela soutěžit s Číňany, což by nebylo úplně vyrovnané. Prý stačí jen uvést z České republiky, žádné další údaje nejsou třeba. Původně jsem chtěla soutěžit ve více formách/stylech, ale aniž jsem tu svou myšlenku uvedla, hned mi pověděl, že mám jít jen v jedné disciplíně nebo jen v jednom stylu. On sám vždy soutěžil jen s jednou sestavou. Člověk má rozumět všemu, ale specializovat se jen na jedno. Navíc, pokud jeden styl opravdu zvládne, ostatní mu už půjdou lehce. Probrali jsme i soutěže qigongu, jejich smysl a hodnocení. Stejně tak zkoušky na rozhodčí, trenéry a duan systém (hodnocení výkonnosti ve wushu). Vyprávěla jsem mu, s čím jsem se setkala během svého pobytu v ČR – když jsem učila ostatní, když jsem navštívila jiné tréninky, viděla jiné školy, jiné styly, četla knihy a články… Dal mi strašně moc podnětů k trenérství a k práci s lidmi. S ním člověk nemá problém vyslovit svůj názor na cokoliv (tedy kromě jazykové bariéry), on mi potom ukázal svůj náhled na věc, nastínil, kde může být problém, na co bych se měla zaměřit, abych do toho více pronikla. Kromě wushu samotného jsem mu také přednesla své pracovní plány týkající se wushu. Řekl mi, že to vůbec není špatný nápad. Dál mi pověděl, že mě později nechá párkrát vést trénink tady na univerzitě, abych získávala zkušenosti. Uvede to jako taiji výuku v angličtině (to znamená, že si budu muset nastudovat všechny ty termíny v angličtině a hodně anglických sloves). Hodinu, dvě hodiny. Budu učit své spolužáky, i lidi, které jsem ještě neviděla. Když jsem namítla, jak je můžu učit, když většina z nich cvičí lépe než já a o taiji mají hlubší znalosti, vysvětlil mi, že jde o to, abych získala zkušenosti, abych si všechno osahala, abych se naučila vnímat své studenty, naučila se vysvětlovat věci podle jejich potřeby, mluvit do pohybu, popisovat ho, vysvětlovat – kde mi zatím chybí znalosti, tam to teď nahradím svými vlastními slovy. To je pro mě obrovská věc, které si moc vážím. Na druhou stranu nevím, kdy to bude, takže se musím začít připravovat co nejdříve, abych to nepropásla, protože mu nemůžu říct: „Dneska ne, ještě nejsem připravená.“ Prostě se mě neustále snažil ujistit v tom, že můžu učit dobře, jen na sobě musím hodně pracovat, čas na to stále ještě mám. Shodli jsme se na tom, že nezáleží na talentu a fyzických dispozicích. Pokud samozřejmě nejde o extrémy, každý může cvičit dobře – záleží na metodách. K tomu přihodil, že z každého dokáže udělat šampiona. Ten rozhovor mi dal strašně moc. Učitel se nezdráhá při vysvětlování zapojit i tělo a ukázat mi různé pohyby, hlavně práci s pasem… Ptala jsem se, jak správně na údery, protože různí lidé mi doporučili různé metody. Levi například zmínil posilování s taiji kopím. Učitel mi řekl, že síla není můj problém, takže se tomu nemusím věnovat. Můj problém je technika, kterou ještě nemám správně, takže se mám věnovat nácviku nejen úder ale rozpitvat si to na nejmenší částečky, rozebrat je, trénovat je samostatně a pomalu opět spojovat (napřed třeba jen správně dýchat, vypilovat úvodní pohyb…). On mi to bude opravovat a postupem čase se k tomu propracuji.

Potom ještě pomohl Jane opravit dotazník, který připravuje pro jeho studenty. Sama si tuhle práci vymyslela, protože si to chce zkusit, chce se naučit něco nového. A on ji v tom podporuje.

Rozloučili jsme se a cestou na kolej jsme to ještě probraly s Jane. Překvapilo mě, jak hezky systematicky a logicky to vzala. Vytyčila základní body, kolem kterých se točil náš rozhovor, a upozornila na ty nejdůležitější věci, které si z toho mám vzít.

Znovu mě to přimělo přemýšlet nad pár věcmi a konečně jsem se rozhoupala k jasnému vytyčení směru a priorit. Bylo to hodně těžké, na druhou stranu se mi také dost ulevilo a cítím se jistější. Cítím v sobě zase to staré nadšení, tak doufám, že mě provede všemi těžkostmi.