Sobotní trénink

S Cai Si Wu jsme se domluvili, že mě bude trénovat jen jednou týdně. A já pak budu v průběhu týdne pilovat, co mi opravil, co mě naučil. Vyhovuje nám to oběma. Plánuji to tak nechat až do přelomu jara-léta, kdy bych chtěla opět trénovat víc – buď s ním a nebo s Du Hui, podle situace a směru mého tréninku. Dobrá věc je i to, že takhle ušetřím penízky na výlety O:-).

V sobotu jsem trénovala od 11. hodiny – ještě s jedním malým Číňánkem. V tělocvičně byl stále ještě profi tým a jejich trenérka, která už aspoň nevypadá tak přísně. V praxi to celé znamenalo, že Cai se na mě při příchodu ani nepodíval a během základních pohybů nám tak dvakrát řekl, že se máme uvolnit. Nebylo to přesně to, co bych si od cvičení s trenérem představovala, ale už jsem se poučila. Pokud si už člověk nějakého učitele/trenéra/Mistra vybere (je třeba vybírat velice pečlivě), musí mu důvěřovat na 100 %, respektovat ho a chovat se k němu vždy s úctou. A je jedno, že je to váš kamarád, přítel/přítelkyně, rodina nebo něco podobného. To je i jedna z obtíží při trénincích svých kamarádů/známých – kamarád jen málokdy bere člověka, který ho něco učí, jako učitele – v tom případě je předat mu něco hodně obtížné. To jsem ale odbočila. Prostě jsem trénovala jako normálně a Cai za námi po chvíli přišel, aby předestřel, jak bude vypadat trénink. Je trochu problém, když dva lidé na koberci cvičí něco jiného – jeden sestavu, jeden skoky… Ale jako vždy jde jen o zvládnutí svého ega, mít pevnou vůli a cvičit, i když se zrovna nikdo nedívá a také na trenérově schopnosti organizace. Naučila jsem se tady, že všechno jde. Nějak. Překvapivě moje tengkong feijiao se zlepšilo – to vypovídá o tom, že můj hlavní problém byl opravdu v nedostatku uvolnění a ve špatném načasování. Kromě xuan zi byly všechny skoky samozřejmě špatné (i když ne tolik, kolik jsem čekala), protože mi zeslábly nohy. Opět jsem cvičila první a druhou část svého meče. Došlo na pár úprav. Nějak po té době tady nedokážu říct, kdy jsem unavená – samozřejmě s výjimkou toho, když si nedokážu dřepnout, protože svalí bolí až moc. Protože na trénincích nikdy nejedeme dvě hodiny v kuse, vždycky je tam pár sekund/minut času na odpočinek, tak se to dá dobře zvládat i po náročném týdnu. Největší problém je s dechem. Stačí zacvičit trochu delší část a už nemůžu mluvit. Ale to je jenom otázka času, už teď vidím mírné zlepšení. Nejdůležitější ale je, že mě to všechno zase strašně baví.

V neděli ráno jsem se byla podívat, jak Cai trénuje tři malé děti, které se připravují na soutěž. Dvě holčičky a kluk, Číňané. Viděla jsem je cvičit před létem, tak jsem mohla porovnat zlepšení. A bylo obrovské. Jedna ze slečen bývala strašně slabá a mdlá. Teď najednou je plná síly a energie, skáče z nich všech nejlépe, XFJ 360° do provazu jí nedělá problém. Sice je stále ještě bez výraznější „chuti“, ale trenér ji dnes chválil s tím, že pokud kopí na soutěži zacvičí stejně jako teď, tak má první místo v kapse. Druhá slečna cvičila meč a moc jí to slušelo. Nejsprávnější ale byl ten malý chlapeček s bříškem. Jestli je něco roztomilé, tak je to přesně on. A bylo vidět, že cvičí opravdu s radostí, moc se snažili. Když se jim něco nepovedlo, nebyli vystresovaní, ale spíš se smáli sami sobě. Trénink pěkně odsýpal a na konci byli všichni pěkně unavení. Cvičili tři dny za sebou. Uvidím, jestli bude ta jejich soutěž v dobrý den a ne moc daleko, možná se na ně půjdu podívat.

Na příští týden už mám naplánované klasické posilování – břicho/záda, nohy/ruce, a běhání.