Odpoledne jsme natáčeli ještě taiji video. Mí spolužáci napřed
natáčeli qigong Ma wang dui a Wu qin xi. Potom jsem přišla na řadu já a další
spolužáci – chen 56. Ta, ze které jsem vždycky nejunavenější. Režisér se mě
zeptal, jestli jsem připravená, dobře zahřátá… odpověděla jsem, že v pohodě,
můžu… Trochu jsem si v tu chvíli fakt připadala jako hvězda :-D. Postavili
mě do první řady, taky že jsem měla nejvýraznější oblek (ten můj růžový,
ostatní měli krémově bílý nebo světle modrý). Moc zahřátá jsem nebyla, protože
jsem nevěděla, kdy budeme na řadě. V takovýchto chvílích to ale tolik
nevadí – zlehka jsem se protáhla na místě, než připravili kameru, zbytek udělal
adrenalin. Z té první řady se mi špatně koukalo na ostatní, abych jela
stejně, ale periferní vidění to zachránilo. Cvičili tam lidé, kteří se mnou
cvičí každý den, ale i lidé, kteří na tréninky s týmem nechodí a světe div
se – byli jsme sehraní výborně – nikdo nebyl napřed nebo pozdě – údery ve
stejnou chvíli, kopy také. A to jsme to nikdy nenacvičovali – jenom jsme prostě používali oči a upozadili
svá ega. Ať mi tedy nikdo netvrdí, že to nejde, a že bez přípravy už vůbec.
U
prvního biče nás režisér zastavil, že to bylo skvělé a ať se nehýbeme z místa,
že vymění kartu nebo co. Střídalo se ve mně napětí a zároveň to, že jsem si to
užívala. Bála jsem se, že ztratím stabilitu, že mě zradí tříslo, že se zaseknu,
že se ztratím, že bude na trávě hrbol… ale říkala jsem si, že tuhle sestavu
cvičím už dva roky téměř každý den, tráva je dokonale rovná a suchá, nohu
necítím, tak to bude super a já ukážu, že jsem se tady opravdu něco naučila. Jeli
jsme pomaleji, ale naplno s fali. A zvládla jsem to dobře, sice jsem byla
ztuhlejší než na normálním tréninku, ale jinak jsem ze sebe měla radost. Všichni
mě chválili. Na závěr jsem měla ještě jeden úkol. Kamarádka mi půjčila mikinu –
měla jsem představovat sebe na začátku, kdy jsem sem přišla, poprvé viděla
pořádné taiji a pohltilo mě to. Zabírali mi jen hlavu a ramena. Ty bláho, tohle
já neumím!!! Odmítnout jsem samozřejmě nemohla, navíc už jsem dělala jiné věci,
o kterých jsem si myslela, že nikdy nedokážu (před kamerou jsem se procházela
po vysokém molu na podpatcích a měla dělat pózy :-D). Měla jsem stát vedle
kamery, na povel režiséra dojít před kameru, na značce se zastavit a dívat se
do prostoru, kde se jako cvičí taiji – beze slov jen mimikou tváře vyjádřit
překvapení, zaujetí, ohromení, zalíbení…v tomhle pořadí. Už vidím, jak to bude
v tom videu – a takhle začala její wushu cesta… :-D Zvládla jsem to
napotřetí. Poprvé nebylo jasné, jestli tam mám jenom stát nebo pak přejít víc
dopředu, podruhé mi řekli, že nemusím otevírat pusu, jako bych říkala „skvěle“
nebo tak (to po nás chtěli předtím) a potřetí jsem byla prý jako rozená hvězda
:-D. Za ten celý den jsem se cítila už celkem uvolněná, tak to snad bude
vypadat aspoň trochu přirozeně. Myslím, že to taková hrůza není, že se mi to
povedlo.
Několikrát
jsem dnes zmínila, že ten štáb byl profesionální. Fakt že jo, pokud se něco
protáhlo, nebylo to kvůli nim. Oni byli vždy připraveni a záběry se opakovaly
kvůli nám, ne kvůli tomu, že by nebyli připraveni. To by někteří v té amatérské
Číně asi nečekali… Jeden z nich byl z Hong Kongu a moc se mi líbila
jeho angličtina. Sám ale přiznal, že mandarínštinu nezvládá :-). Nepovyšovali
se nad nás, nekibicovali, nerozčilovali se. Naopak byli moc přátelští, každý se
bavil s každým a byl uvolněný. Režisér byl nejvíc. Po hromadné scéně si
nás všechny (asi 30 lidí) pozval k obrazovce, abychom se sami podívali, co
jsme zrovna natočili. Pochválil nás a ukázal okamžiky, kdy to tak úplně
nesedělo. Povzbudil nás tak, že všichni se prostě těšili na to, že ten záběr
budou opakovat. Když jsme měli být nadšení z představení před námi a na
začátku jsme se neuměli tak uvolnit, režisér sám vyběhl za kameru, mával na
nás, poskakoval, křičel, smál se… Napětí z nás hned spadlo a tlemili jsme
se jako telata. Měla jsem z celého dne moc dobrý pocit, dobře jsem se
bavila a i jsem se hodně věcí naučila.
Dnes
se staly hned dvě věci, které jsem dělala poprvé v životě: bušila do
velkého bubnu a před kamerou se snažila jen mimikou vyjádřit požadované pocity.
Moc mě to dnes bavilo, užila jsem si dost srandy a jsem si zase o něco jistější
sama sebou – vím, že když potřebuji, tak se na sebe můžu spolehnout.
No dle mých zkušeností je to hlavně o tom egu :D
OdpovědětVymazat@ Horyna: ne vzdycky, dost casto je tim, ze se to proste neumi s nuancemi a detaily.kdyz to pak nekdo dela a jiny ne, zakonite se to musi rozjet, protoze timing a rytmus se pak hodne lisi
OdpovědětVymazat@ Kata: zni to jako bezvadna zkusenost a urcite to zurocis (treba az zaklepe na dvere hollywoodsky agent :D
OdpovědětVymazatTak ten, kdo to umí s nuancemi a detaily, se musí přizpůsobit těm, kteří to neumí - takže jsme zase u toho ega. U nás jsou také lidi, kteří vyhrávají soutěže a sehráli se s lidmi, kteří teď taiji necvičí a předtím nebyli bůhví jak dobří.
OdpovědětVymazat