Jak
už jsem říkala, probírala jsem s Ya Qiangem čínské wushu. Vzala jsem to
jako jazykové cvičení, trénink logické argumentace a hlavně, mohla jsem se díky
tomu zase hodně dozvědět o Číňanech. Sice nešlo o to, kdo vyhraje, ale stejně
mě potěšilo, že mě nikdy nedokázal umlátit svými argumenty, jsem už prostě
taková O:-).
Ani
jeden z těch „velkých a komplikovaných problémů“ jsem neviděla tak
bezvýchodně. Pokud člověk myslí způsobem „je to příliš složité“, tak to složité
prostě je a pro tuhle myšlenku ani nevidí, že to kolikrát jde vyřešit celkem
snadno. Netvrdím, že najít správnou cestu pro wushu v Číně je lehké, to
vůbec ne. Ale nezaujatý pozorovatel prostě musí vidět, že by to šlo – zvlášť v Číně.
Druhou věcí je, že nejsem Číňanka a nevidím do toho tolik, abych mohla dělat
skutečně platné závěry.
Jedno
z mnoha opatření, o která se čínská vláda v poslední době pokouší je,
že začala financovat vybrané taiji asociace. Objevila se myšlenka, že lidé,
kteří by praktikovali taiji, by měli úlevu na zdravotním. Nepřijde mi to jako
správná cesta, ale to je jedno. Musela jsem se smát, když mi tvrdil, že Čína
nemá peníze, proto to jde tak pomalu. Když jsem se zeptala, jak tedy dokázali
uspořádat tak monstrózní Olympiádu, tak se zarazil a pak to vyřešil: „To je
něco jiného.“ No jo… :-)
Podělím
se teď o pár svých dojmů. Možná na nich něco je a také dost možná, že je to
úplně vedle, ale i tak…
Čína už wushu aktivně zkoumá dlouhá desetiletí. Hledá cestu,
po které by se mělo wushu dál ubírat. Snaží se shromáždit potřebné zdroje (k
faktické realizaci), informace (k přesvědčení investorů a obyčejných lidí) atd.
Zdroje prý už má, informací za ta léta musí mít už kvantum. Jenže se stále nic
neděje. Za ty dva roky jsem se šla podívat hned na několik fór a konferencí. Všude
se mlelo stále to samé dokola – jestli se za celou akci objevily dvě nové
informace, tak to bylo dost. Ano, dva roky je v této záležitosti velice
krátká doba, ale i tak… Přijde mi, že se Čína stále nedokáže rozhoupat, že se
stále nerozhodla, co vlastně chce (co se týče wushu). V začátcích neexistovaly
žádné kodifikované pohyby, žádné sestavy, žádné detailní popisy. Starší
instruktážní knížky jsou plné obrázků, ale vysvětlující text aby tam člověk
pohledal. Typickou ukázkou toho, co mám na mysli, jsou naše teoretické wushu
hodiny, o kterých jsem se již v minulých článcích vyjadřovala – naprosto bez
systému, bez hlavy a paty. Wushu nemá žádný pevný okamžik vzniku, prostě proudí
časem. Číňané neměli potřebu ho nějak škatulkovat. Oni nemají potřebu říct: „Tohle
je pivo a tohle je pomerančový džus.“ Je to nápoj a každý ví jaký, každý ví, o
co jde…je to přirozené. Stejně tak wushu – pramení z čínské kultury, ta
jim je přirozená a nemají potřebu jako lidé ze západu vše opisovat, blíže
specifikovat. Na tréninku s Číňany velice často uslyšíte: „Přibližně tak“,
„Asi tak nějak“ apod., konkrétnosti se nevyhýbají, oni ji prostě nepoužívají. Cizince
to kolikrát může vytočit doběla: „Jak jako tak nějak?! Tak má ta ruka být na
úrovni ramene nebo nosu?“ A Číňan mu zase klidně odpoví: „Tady někde.“ Čína se
s wushu tedy chystá udělat to, co jí je nepřirozené, co se tradiční čínské
duši, která byla již mnohokrát znásilněna „imperialisty ze západu“ naprosto
příčí.
Vezměme si takový duanový systém – zkoušky z čínského wushu,
to je příklad toho, kdy se Čína snažila něco zesystematizovat. Naprostý bordel,
ve kterém se málokdo vyzná, spousta lidí mu nepřikládá žádnou váhu. Mému taiji
učiteli Xie Ya Lei nabízeli nejvyšší devátou úroveň (ta se dává velkým Mistrům
za zásluhy, má ji např. pan Cai Long Yun), on si ale udělal jen 4. úroveň,
protože to byl minimální požadavek univerzity, na které učí, a tím to pro něj
skončilo.
Ze sobotního fóra a následného rozhovoru s Ya Qiangem
jsem si odnesla další dojem:
V celém světě vládne trend vše co nejvíce zjednodušovat
(např. i český jazyk). K čemu vede přehnané zjednodušování? K pohodlnosti.
Pohodlnost vede k degeneraci. Podobně to chtějí zavést i ve wushu, které
je pro dnešní lidi příliš složité, příliš komplexní. Stylů je příliš (pět
hlavních taiji stylů je příliš? Nemyslím si.). Metod je příliš. Názvů je
příliš. Přístupů je příliš. Výkladů je příliš. … …
Doufejme, že mají tradiční wushu opravdu pozorně prostudované,
zaznamenané, že ho dokáží zakonzervovat tak, že přežije celou tu zjednodušovací
proceduru. Až se vše zjednoduší, vytvoří se primitivní sestavy, které si dnešní
uspěchaný člověk zvládne zapamatovat za 20 minut, zjistí totiž, že jim z wushu
nezbylo už vůbec nic. V té chvíli se budou chtít vrátit ke kořenům, k počátkům
– snad tedy budou mít kam sáhnout… Učení Konfuciovo stanovil císař jako státní „náboženství“,
poté nastoupil Mao a usilovně vystupoval proti němu. Ani Maova snaha převrátit
čínské tradiční hodnoty vzhůru nohama si neporadila s věčným a
kontinuálním rytmem čínského života. Čtyřicet let po smrti velkého kormidelníka
jeho nástupci popisují čínskou společnost jako konfuciánskou. V roce 2011
dokonce postavili sochu Konfucia na Tiananmenské náměstí, na dohled Maova
mauzolea. Je to zásluhou čínské trpělivosti a nezlomnosti, ale samozřejmě také
tím, že přežily písemné a další záznamy. Uvidíme, jak to bude s wushu.
Nechci být až moc pesimistická, navíc během mého života se nic zásadního
nestane, ale – jsem moc ráda, že cvičím a učím se wushu teď.
Ten vládní úředník mého přítele ubezpečil, že se nemusí bát,
že by wushu přišlo o svou podstatu, že by se vytratila duše wushu. Jenže co je „pravé
wushu“? Je to wushu, které máme teď? A nebo to bylo wushu v době, kdy
jedna taiji sestava trvala i 1,5 hodiny? Nebo to bylo wushu, kdy ještě sestavy
neexistovaly? Jak chtějí uchránit/zachovat „skutečné wushu“, když nikdo
nedokáže zodpovědět otázku, co to „skutečné wushu“ vlastně je?
Mým osobním názorem, se kterým většina cizinců nebude
souhlasit je, že to musí být Čína, která nám řekne, co wushu vlastně je, která
nám ho představí, protože pokud má někdo šanci odhalit podstatu „skutečného
wushu“, tak je to jen a jen Čína. Wushu je až příliš spjato s čínskou kulturou
– nedá se stanovit, kde končí wushu a začíná čínská kultura. Ano, například
Korejci mají k čínskému myšlení poměrně blízko a na soutěžích si vedou
skvěle, je tu ale jeden problém – nejsou to Číňané. Japonci prohlašují, že
wushu je původem od nich. Zde máme hned dva problémy – 1) víme, že není, 2)
nejsou to Číňané.
vybornej clanek!souhlassouhlas...
OdpovědětVymazatJá ti nevím Káťo. Nějak mám poslední dobou z tvých článků pocit, že se snažíš jít do hloubky, ale chybí ti k tomu dost podkladů, dost životních zkušeností.
OdpovědětVymazatSám o tom vím prd, ale prostě mám jen takový pocit. Určitě se na mne za to nezlobíš
Až teď mě to sem pustilo, ale na komentář jsem odpověděla mejlem. Tak směle komentujte :-)
OdpovědětVymazat