neděle 23. září 2012

Hledání "skutečného wushu"


Jak už jsem říkala, probírala jsem s Ya Qiangem čínské wushu. Vzala jsem to jako jazykové cvičení, trénink logické argumentace a hlavně, mohla jsem se díky tomu zase hodně dozvědět o Číňanech. Sice nešlo o to, kdo vyhraje, ale stejně mě potěšilo, že mě nikdy nedokázal umlátit svými argumenty, jsem už prostě taková O:-).
Ani jeden z těch „velkých a komplikovaných problémů“ jsem neviděla tak bezvýchodně. Pokud člověk myslí způsobem „je to příliš složité“, tak to složité prostě je a pro tuhle myšlenku ani nevidí, že to kolikrát jde vyřešit celkem snadno. Netvrdím, že najít správnou cestu pro wushu v Číně je lehké, to vůbec ne. Ale nezaujatý pozorovatel prostě musí vidět, že by to šlo – zvlášť v Číně. Druhou věcí je, že nejsem Číňanka a nevidím do toho tolik, abych mohla dělat skutečně platné závěry.
Jedno z mnoha opatření, o která se čínská vláda v poslední době pokouší je, že začala financovat vybrané taiji asociace. Objevila se myšlenka, že lidé, kteří by praktikovali taiji, by měli úlevu na zdravotním. Nepřijde mi to jako správná cesta, ale to je jedno. Musela jsem se smát, když mi tvrdil, že Čína nemá peníze, proto to jde tak pomalu. Když jsem se zeptala, jak tedy dokázali uspořádat tak monstrózní Olympiádu, tak se zarazil a pak to vyřešil: „To je něco jiného.“ No jo… :-)
Podělím se teď o pár svých dojmů. Možná na nich něco je a také dost možná, že je to úplně vedle, ale i tak…
Čína už wushu aktivně zkoumá dlouhá desetiletí. Hledá cestu, po které by se mělo wushu dál ubírat. Snaží se shromáždit potřebné zdroje (k faktické realizaci), informace (k přesvědčení investorů a obyčejných lidí) atd. Zdroje prý už má, informací za ta léta musí mít už kvantum. Jenže se stále nic neděje. Za ty dva roky jsem se šla podívat hned na několik fór a konferencí. Všude se mlelo stále to samé dokola – jestli se za celou akci objevily dvě nové informace, tak to bylo dost. Ano, dva roky je v této záležitosti velice krátká doba, ale i tak… Přijde mi, že se Čína stále nedokáže rozhoupat, že se stále nerozhodla, co vlastně chce (co se týče wushu). V začátcích neexistovaly žádné kodifikované pohyby, žádné sestavy, žádné detailní popisy. Starší instruktážní knížky jsou plné obrázků, ale vysvětlující text aby tam člověk pohledal. Typickou ukázkou toho, co mám na mysli, jsou naše teoretické wushu hodiny, o kterých jsem se již v minulých článcích vyjadřovala – naprosto bez systému, bez hlavy a paty. Wushu nemá žádný pevný okamžik vzniku, prostě proudí časem. Číňané neměli potřebu ho nějak škatulkovat. Oni nemají potřebu říct: „Tohle je pivo a tohle je pomerančový džus.“ Je to nápoj a každý ví jaký, každý ví, o co jde…je to přirozené. Stejně tak wushu – pramení z čínské kultury, ta jim je přirozená a nemají potřebu jako lidé ze západu vše opisovat, blíže specifikovat. Na tréninku s Číňany velice často uslyšíte: „Přibližně tak“, „Asi tak nějak“ apod., konkrétnosti se nevyhýbají, oni ji prostě nepoužívají. Cizince to kolikrát může vytočit doběla: „Jak jako tak nějak?! Tak má ta ruka být na úrovni ramene nebo nosu?“ A Číňan mu zase klidně odpoví: „Tady někde.“ Čína se s wushu tedy chystá udělat to, co jí je nepřirozené, co se tradiční čínské duši, která byla již mnohokrát znásilněna „imperialisty ze západu“ naprosto příčí.
Vezměme si takový duanový systém – zkoušky z čínského wushu, to je příklad toho, kdy se Čína snažila něco zesystematizovat. Naprostý bordel, ve kterém se málokdo vyzná, spousta lidí mu nepřikládá žádnou váhu. Mému taiji učiteli Xie Ya Lei nabízeli nejvyšší devátou úroveň (ta se dává velkým Mistrům za zásluhy, má ji např. pan Cai Long Yun), on si ale udělal jen 4. úroveň, protože to byl minimální požadavek univerzity, na které učí, a tím to pro něj skončilo.
Ze sobotního fóra a následného rozhovoru s Ya Qiangem jsem si odnesla další dojem:
V celém světě vládne trend vše co nejvíce zjednodušovat (např. i český jazyk). K čemu vede přehnané zjednodušování? K pohodlnosti. Pohodlnost vede k degeneraci. Podobně to chtějí zavést i ve wushu, které je pro dnešní lidi příliš složité, příliš komplexní. Stylů je příliš (pět hlavních taiji stylů je příliš? Nemyslím si.). Metod je příliš. Názvů je příliš. Přístupů je příliš. Výkladů je příliš. … …
Doufejme, že mají tradiční wushu opravdu pozorně prostudované, zaznamenané, že ho dokáží zakonzervovat tak, že přežije celou tu zjednodušovací proceduru. Až se vše zjednoduší, vytvoří se primitivní sestavy, které si dnešní uspěchaný člověk zvládne zapamatovat za 20 minut, zjistí totiž, že jim z wushu nezbylo už vůbec nic. V té chvíli se budou chtít vrátit ke kořenům, k počátkům – snad tedy budou mít kam sáhnout… Učení Konfuciovo stanovil císař jako státní „náboženství“, poté nastoupil Mao a usilovně vystupoval proti němu. Ani Maova snaha převrátit čínské tradiční hodnoty vzhůru nohama si neporadila s věčným a kontinuálním rytmem čínského života. Čtyřicet let po smrti velkého kormidelníka jeho nástupci popisují čínskou společnost jako konfuciánskou. V roce 2011 dokonce postavili sochu Konfucia na Tiananmenské náměstí, na dohled Maova mauzolea. Je to zásluhou čínské trpělivosti a nezlomnosti, ale samozřejmě také tím, že přežily písemné a další záznamy. Uvidíme, jak to bude s wushu. Nechci být až moc pesimistická, navíc během mého života se nic zásadního nestane, ale – jsem moc ráda, že cvičím a učím se wushu teď.
Ten vládní úředník mého přítele ubezpečil, že se nemusí bát, že by wushu přišlo o svou podstatu, že by se vytratila duše wushu. Jenže co je „pravé wushu“? Je to wushu, které máme teď? A nebo to bylo wushu v době, kdy jedna taiji sestava trvala i 1,5 hodiny? Nebo to bylo wushu, kdy ještě sestavy neexistovaly? Jak chtějí uchránit/zachovat „skutečné wushu“, když nikdo nedokáže zodpovědět otázku, co to „skutečné wushu“ vlastně je?
Mým osobním názorem, se kterým většina cizinců nebude souhlasit je, že to musí být Čína, která nám řekne, co wushu vlastně je, která nám ho představí, protože pokud má někdo šanci odhalit podstatu „skutečného wushu“, tak je to jen a jen Čína. Wushu je až příliš spjato s čínskou kulturou – nedá se stanovit, kde končí wushu a začíná čínská kultura. Ano, například Korejci mají k čínskému myšlení poměrně blízko a na soutěžích si vedou skvěle, je tu ale jeden problém – nejsou to Číňané. Japonci prohlašují, že wushu je původem od nich. Zde máme hned dva problémy – 1) víme, že není, 2) nejsou to Číňané.

3 komentáře:

  1. vybornej clanek!souhlassouhlas...

    OdpovědětVymazat
  2. Já ti nevím Káťo. Nějak mám poslední dobou z tvých článků pocit, že se snažíš jít do hloubky, ale chybí ti k tomu dost podkladů, dost životních zkušeností.

    Sám o tom vím prd, ale prostě mám jen takový pocit. Určitě se na mne za to nezlobíš

    OdpovědětVymazat
  3. Až teď mě to sem pustilo, ale na komentář jsem odpověděla mejlem. Tak směle komentujte :-)

    OdpovědětVymazat