Ve
čtvrtek ráno jsem se vydala na český generální konzulát. Proč jsem už psala
minule a na Rajčeti mám z „výletu“ fotky. Měla jsem v plánu vstát
v šest hodin, abych se stihla vrátit na vlastní trénink, ale v úterý
večer na mě zase sedla nemoc, tak jsem nakonec vstala až o hodinu později. Po
snídani v kantýně jsem nasedla na metro linky 8. Nejjednodušší se zdálo
dojet na Lidové náměstí (cca 40 min) a pak přestoupit na žlutou linku číslo 2.
V osmičce se mi nepodařilo najít místo na sezení a postupně nastupovalo
víc a víc lidí. To mi došlo, že moje idylka, kdy si pohodlně sednu
v metru, vezmu si diplomku, co mi poslal kamarád, a budu si číst, nevyjde.
Lidé se na mě tlačili ze všech stran, neměla jsem se kde držet, ale nevadilo
to, protože nebylo kam padat. Číst se ještě dalo. Při vystupování mi ve vagónu
málem zůstala jedna noha. Lidé do mě víc tlačili z pravé strany, tu už
jsem měla venku, levá mi stále zůstávala za dveřmi. Pak do mě ale žďuchli i
zleva, takže se to srovnalo a byla jsem venku :-). Zastávka metra na Lidovém
náměstí je obrovská, protíná se tam totiž hned několik linek. Dav mě vynesl po
schodech do dalšího patra, pak jsem se řídila barevnými šipkami. Pozorovala
jsem ruch kolem sebe, chvíli mi přišlo, jako kdyby všechno bylo tak nějak
zrychlené. Jako ve filmech, kdy z ptačí perspektivy sledujete zrychlený
život pod vámi. Bylo to až neuvěřitelné. Navíc, nejen že převážná většina hlav
měla černou barvu, ale v zimě je tady i oblečení tmavé. Mladí lidé mají
hodně rádi barvy, ale střední a starší generace zůstává často v tmavé. Do
prvního vlaku na lince číslo dva jsem se nedostala, zůstala jsem dál trčet ve
frontě, která se automaticky rovná na vyznačených místech – tam kde se budou
otevírat dveře. Když přijel další vlak, byla jsem v klidu, protože jsem byla
první na řadě. To bychom ale nesměli být v Číně. Zleva mi cestu zkřížil
jeden kluk s velkou pruhovanou taškou a rval se dovnitř, i když lidé ještě
vystupovali. Vystupující se klasicky rvali jeden přes druhého. Nikdo ale
nevypadal naštvaně, jsou na to asi prostě zvyklí. Říkala jsem si, že určitě
všichni musí cvičit taiji :-). A nebo, že je jasné, proč taiji vzniklo zrovna
v Číně – tady je ho potřeba :-). Dostala jsem se dovnitř, přes mě se ještě
tlačili další lidé, i když se mi zdálo, že už nemají kam. Oni se dokáží vejít
skoro všude. V soutěži, kolik lidí se vejde do jednoho auta, by Číňané
určitě vyhráli.
Věděla jsem, v jaké ulici sídlí konzulát, pamatovala jsem si,
jak vypadá ta výšková budova, na mapě v metru jsem si tu ulici našla, tak
jsem neohroženě vystoupala ven. A doprčič. Kolem dokola žádné výškové stavby a
hlavně, viděla jsem jen před sebe, výš už se vznášela „mlha“. Nakonec jsem
našla zmíněnou ulici a dala se po ní. Je zajímavé, že se Číňané řídí podle
světových stran. Na ukazateli, kde je napsaná ulice, najdete po obou stranách
také označení, jestli jde o jih, sever, západ nebo východ. Kolem školy už vím,
kde je východ, protože jsem předtím brzy ráno chodila cvičit ven. Ale na jiném
místě těžko říct. Ještě že máme ukazatele. Pro mě je ale nejdůležitější, abych
věděla, kterým směrem čísla popisná stoupají a kterým klesají, víc nepotřebuji.
Dorazila jsem nakonec dobře, cesta vyšla na hodinu a něco. Konzulát máme
v osmém patře. Když jsem vyšla z výtahu, chtěla jsem se podívat do
sešitu, abych věděla, na co jsem se chtěla zeptat. Vedle mě si povídal strážný
s nějakou paní. Hovor přerušil s tím: „Počkej, mám tady nějakou
cizinku…“ A přišel se na mě podívat. S dojmem, že tam nemůžu stát jsem si
přešla před konzulát. On ukázal na nápis český konzulát a pak na mě. Kývla
jsem. Pak mi ukázal na zvonek a naznačil, že ho mám zmáčknout. Domluvit se dá
prostě skoro vždycky :-). Pokaždé, když tam jdu, tak mě překvapí, že slečna
Číňanka u okénka neumí česky. Vždycky mě to zklame a anglicky se domluvíme, co
potřebuji. Posadila jsem se na židli a čekala. Vykoukla černovlasá Češka
s tím, že jsem přišla úplně špatně a může se mi věnovat až
v jedenáct. Trochu mě to naštvalo a udělala na mě dojem nepříjemné ženské,
ale omluvila jsem se, že jsem se podívala špatně a nevěděla, že si kvůli všemu
musím sjednávat schůzky a že to není problém, přijdu v jedenáct. Zašla
jsem si do Mekáče na kávu (mimochodem STRAŠNÁ), dočetla diplomku a vydala se
opět na konzulát. To už paní byla milá, tak jsem si rozmyslela svůj záměr
napsat „podnětný“ email na příslušná místa :-D. Ráda si všechno připravuji,
abych na nic nezapomněla (zkušenost a naučili mě to doma :-) ), tentokrát jsem
se hloupě připravila až moc. Já si ten dokument, u kterého mi paní měla ověřit
podpis, už sama na koleji podepsala. Prostě blbá, no. A že to takhle bohužel
nejde. Nabízela jsem, že podepíšu vedle, aby viděla, že jde o můj podpis, ale
neuspěla jsem. Navíc mají zakázáno používat cizí USB. Ukázala mi z okna na
ulici, kde by se mi možná podařilo dokument znovu vytisknout. Řekla: „Vidíte
ten oranžový autobus, v těch místech to je.“ Jenže já se zaměřila jen na
ten autobus a ne na místo, podle kterého bych se měla orientovat. Neohroženě
jsem vyrazila ven směrem, o kterým jsem si myslela, že je správný a hledala
danou ulici. Věděla jsem jen, že vypadala obyčejně, žádné vysoké budovy. Stále
jsem sledovala, jestli je budova konzulátu v dosahu a jestli je tam vidět
z domnělého okna. Moje taktika nevyšla, ulici jsem nenašla a ani jinde se
mi to nepodařilo vytisknout. Přítel mi pak potvrdil, že v Šanghaji je
tohle těžké a byl by spíš překvapen, kdyby se mi to podařilo. No, aspoň jsem
tam našla zajímavá místa a něco i vyfotila. Napadla mě další možnost, a to že
mám na telefonu přístup k internetu, tak to paní pošlu. Vítězně jsem
dorazila do kanceláře. Paní mě nechala použít její počítač, tak jsem telefon
zavřela. V té chvíli ale Google (tam mám účet) přestal fungovat, na PC to
nešlo a na telefonu pak také ne. Paní se nakonec slitovala a použila moje USB.
V místnosti, kde normálně přijímá klienty, se usídlili Číňané a obědvali. Paní
mi naštvaně svěřila, že to dělají prostě POŘÁD. „Ví, že tady máme návštěvu, ale
stejně tam zrovna teď musí jíst.“ :-) Paní byla moc hodná, takže jsem nakonec
opravdu měla takový ten pocit… jak to říct… ztracená Češka našla azyl,
porozumění a pomoc :-D. Možná že někdy fakt zajdu na ty srazy Čechů a Slováků. On
je problém ale s časem, proto jsem tam ještě nebyla. Než tam dojedu a než
bych se vrátila. A pak, třeba se mi tam podaří navázat přátelství. Nebudu mít
ale čas je udržovat a byla bych z toho jen smutná. Už teď musím hodně
hledat čas, abych mohla být s přítelem. Kromě společného jídla nebo pár
minut večer mám čas jen v neděli. A jak víme, často se objeví i jiné věci –
teď třeba zase čištění plísně… :-/
Kacko,skvely clanek obdivujeme te.Umis si poradit za kazde situace.I z beznadejne situace dovedes brilantne uspet.Klobouk dolu pred tebou Ja a titinek by jsme byli nacisto ztraceni a nekde v koutku by jsme asi buleli :_)a jeste tam maji kavu naprd to je opravdu hrozna kombinace :D
OdpovědětVymazat