pátek 2. března 2012

Na českém konzulátě v SH

Ve čtvrtek ráno jsem se vydala na český generální konzulát. Proč jsem už psala minule a na Rajčeti mám z „výletu“ fotky. Měla jsem v plánu vstát v šest hodin, abych se stihla vrátit na vlastní trénink, ale v úterý večer na mě zase sedla nemoc, tak jsem nakonec vstala až o hodinu později. Po snídani v kantýně jsem nasedla na metro linky 8. Nejjednodušší se zdálo dojet na Lidové náměstí (cca 40 min) a pak přestoupit na žlutou linku číslo 2. V osmičce se mi nepodařilo najít místo na sezení a postupně nastupovalo víc a víc lidí. To mi došlo, že moje idylka, kdy si pohodlně sednu v metru, vezmu si diplomku, co mi poslal kamarád, a budu si číst, nevyjde. Lidé se na mě tlačili ze všech stran, neměla jsem se kde držet, ale nevadilo to, protože nebylo kam padat. Číst se ještě dalo. Při vystupování mi ve vagónu málem zůstala jedna noha. Lidé do mě víc tlačili z pravé strany, tu už jsem měla venku, levá mi stále zůstávala za dveřmi. Pak do mě ale žďuchli i zleva, takže se to srovnalo a byla jsem venku :-). Zastávka metra na Lidovém náměstí je obrovská, protíná se tam totiž hned několik linek. Dav mě vynesl po schodech do dalšího patra, pak jsem se řídila barevnými šipkami. Pozorovala jsem ruch kolem sebe, chvíli mi přišlo, jako kdyby všechno bylo tak nějak zrychlené. Jako ve filmech, kdy z ptačí perspektivy sledujete zrychlený život pod vámi. Bylo to až neuvěřitelné. Navíc, nejen že převážná většina hlav měla černou barvu, ale v zimě je tady i oblečení tmavé. Mladí lidé mají hodně rádi barvy, ale střední a starší generace zůstává často v tmavé. Do prvního vlaku na lince číslo dva jsem se nedostala, zůstala jsem dál trčet ve frontě, která se automaticky rovná na vyznačených místech – tam kde se budou otevírat dveře. Když přijel další vlak, byla jsem v klidu, protože jsem byla první na řadě. To bychom ale nesměli být v Číně. Zleva mi cestu zkřížil jeden kluk s velkou pruhovanou taškou a rval se dovnitř, i když lidé ještě vystupovali. Vystupující se klasicky rvali jeden přes druhého. Nikdo ale nevypadal naštvaně, jsou na to asi prostě zvyklí. Říkala jsem si, že určitě všichni musí cvičit taiji :-). A nebo, že je jasné, proč taiji vzniklo zrovna v Číně – tady je ho potřeba :-). Dostala jsem se dovnitř, přes mě se ještě tlačili další lidé, i když se mi zdálo, že už nemají kam. Oni se dokáží vejít skoro všude. V soutěži, kolik lidí se vejde do jednoho auta, by Číňané určitě vyhráli.
Věděla jsem, v jaké ulici sídlí konzulát, pamatovala jsem si, jak vypadá ta výšková budova, na mapě v metru jsem si tu ulici našla, tak jsem neohroženě vystoupala ven. A doprčič. Kolem dokola žádné výškové stavby a hlavně, viděla jsem jen před sebe, výš už se vznášela „mlha“. Nakonec jsem našla zmíněnou ulici a dala se po ní. Je zajímavé, že se Číňané řídí podle světových stran. Na ukazateli, kde je napsaná ulice, najdete po obou stranách také označení, jestli jde o jih, sever, západ nebo východ. Kolem školy už vím, kde je východ, protože jsem předtím brzy ráno chodila cvičit ven. Ale na jiném místě těžko říct. Ještě že máme ukazatele. Pro mě je ale nejdůležitější, abych věděla, kterým směrem čísla popisná stoupají a kterým klesají, víc nepotřebuji. Dorazila jsem nakonec dobře, cesta vyšla na hodinu a něco. Konzulát máme v osmém patře. Když jsem vyšla z výtahu, chtěla jsem se podívat do sešitu, abych věděla, na co jsem se chtěla zeptat. Vedle mě si povídal strážný s nějakou paní. Hovor přerušil s tím: „Počkej, mám tady nějakou cizinku…“ A přišel se na mě podívat. S dojmem, že tam nemůžu stát jsem si přešla před konzulát. On ukázal na nápis český konzulát a pak na mě. Kývla jsem. Pak mi ukázal na zvonek a naznačil, že ho mám zmáčknout. Domluvit se dá prostě skoro vždycky :-). Pokaždé, když tam jdu, tak mě překvapí, že slečna Číňanka u okénka neumí česky. Vždycky mě to zklame a anglicky se domluvíme, co potřebuji. Posadila jsem se na židli a čekala. Vykoukla černovlasá Češka s tím, že jsem přišla úplně špatně a může se mi věnovat až v jedenáct. Trochu mě to naštvalo a udělala na mě dojem nepříjemné ženské, ale omluvila jsem se, že jsem se podívala špatně a nevěděla, že si kvůli všemu musím sjednávat schůzky a že to není problém, přijdu v jedenáct. Zašla jsem si do Mekáče na kávu (mimochodem STRAŠNÁ), dočetla diplomku a vydala se opět na konzulát. To už paní byla milá, tak jsem si rozmyslela svůj záměr napsat „podnětný“ email na příslušná místa :-D. Ráda si všechno připravuji, abych na nic nezapomněla (zkušenost a naučili mě to doma :-) ), tentokrát jsem se hloupě připravila až moc. Já si ten dokument, u kterého mi paní měla ověřit podpis, už sama na koleji podepsala. Prostě blbá, no. A že to takhle bohužel nejde. Nabízela jsem, že podepíšu vedle, aby viděla, že jde o můj podpis, ale neuspěla jsem. Navíc mají zakázáno používat cizí USB. Ukázala mi z okna na ulici, kde by se mi možná podařilo dokument znovu vytisknout. Řekla: „Vidíte ten oranžový autobus, v těch místech to je.“ Jenže já se zaměřila jen na ten autobus a ne na místo, podle kterého bych se měla orientovat. Neohroženě jsem vyrazila ven směrem, o kterým jsem si myslela, že je správný a hledala danou ulici. Věděla jsem jen, že vypadala obyčejně, žádné vysoké budovy. Stále jsem sledovala, jestli je budova konzulátu v dosahu a jestli je tam vidět z domnělého okna. Moje taktika nevyšla, ulici jsem nenašla a ani jinde se mi to nepodařilo vytisknout. Přítel mi pak potvrdil, že v Šanghaji je tohle těžké a byl by spíš překvapen, kdyby se mi to podařilo. No, aspoň jsem tam našla zajímavá místa a něco i vyfotila. Napadla mě další možnost, a to že mám na telefonu přístup k internetu, tak to paní pošlu. Vítězně jsem dorazila do kanceláře. Paní mě nechala použít její počítač, tak jsem telefon zavřela. V té chvíli ale Google (tam mám účet) přestal fungovat, na PC to nešlo a na telefonu pak také ne. Paní se nakonec slitovala a použila moje USB. V místnosti, kde normálně přijímá klienty, se usídlili Číňané a obědvali. Paní mi naštvaně svěřila, že to dělají prostě POŘÁD. „Ví, že tady máme návštěvu, ale stejně tam zrovna teď musí jíst.“ :-) Paní byla moc hodná, takže jsem nakonec opravdu měla takový ten pocit… jak to říct… ztracená Češka našla azyl, porozumění a pomoc :-D. Možná že někdy fakt zajdu na ty srazy Čechů a Slováků. On je problém ale s časem, proto jsem tam ještě nebyla. Než tam dojedu a než bych se vrátila. A pak, třeba se mi tam podaří navázat přátelství. Nebudu mít ale čas je udržovat a byla bych z toho jen smutná. Už teď musím hodně hledat čas, abych mohla být s přítelem. Kromě společného jídla nebo pár minut večer mám čas jen v neděli. A jak víme, často se objeví i jiné věci – teď třeba zase čištění plísně… :-/

1 komentář:

  1. Kacko,skvely clanek obdivujeme te.Umis si poradit za kazde situace.I z beznadejne situace dovedes brilantne uspet.Klobouk dolu pred tebou Ja a titinek by jsme byli nacisto ztraceni a nekde v koutku by jsme asi buleli :_)a jeste tam maji kavu naprd to je opravdu hrozna kombinace :D

    OdpovědětVymazat