Pokud wushu milujete, není co řešit :-)

Když jsem měla tenhle víkend na tréninku vyzkoušet nějaké víc tanečnější kroky, tak jsem si trenérovi postěžovala, že jsem se měla dát spíš na vzpírání než tohle. Každý si má hledat to, pro co se hodí. Nejde mi matematika, tak jsem si na ZČU vybrala jazyky. Na wushu nemám tělo, tak jsem měla vrhat koulí nebo něco podobného. Ve skutečnosti si ale vybíráme, co nás baví – pokud to nechceme dělat na profesionální úrovni. Profi týmy mají svoje jasně daná kritéria, podle kterých hledají svoje naděje, podrobují je nejrůznějším zkoumáním, aby věděli, jak vyrostou, jak jsou na tom se svaly atd. Kromě čínských kamarádů nemám v přátelích myslím žádného sportovce, který by se živil jenom tím, takže jsme stále u toho „koníčka“.

Pokud něco dělám proto, že to mám rád/a, je přeci jedno, že jsem těžší a měřím o půl metru víc než profesionální představitelé daného sportu. Wushu je čínským bojovým uměním, vypadá tedy úžasně na menších hbitých Číňanech. Pokud ale necvičím moderní wushu, tak přeci nejde o to, jak to vypadá, ne :-). Tradiční je pro svoje principy, sebeobranu a ducha, taiji to samé plus zdravotní aspekty. A i co se týče moderny, pryč jsou doby, kdy byli na prvním místě Číňané, dlouho nic a pak jiní Asiaté. Třeba Rusové jim dost šlapou na paty. Minulé léto tady na škole trénovali Ukrajinci, žádné chcíplotiny. Slečna na nanquan a nandao měla celkem zadek, ale jela jako blázen. A jejich tradice v gymnastice jí při ručních technikách jižního stylu až tak k užitku nebyla. Horyna si stěžoval, že je na taiji moc vysoký a těžký. Levy z Izraele, který tady studuje wushu na bakalářském studiu (bc. je tréninkově daleko víc náročné než mgr. studium), má také něco kolem dvou metrů a v tuishou bude v květnu zápasit v té nejtěžší kategorii. Ano, je trochu nezvyk ho vidět cvičit, zvlášť když kolem něj běhají černovlasí trpaslíci. Ale on taiji miluje, na SUS je jen kvůli našemu taiji učiteli. Kvůli tomu se upsal na bc. obor, kde musí dělat i modernu. Ale nevadí mu to, on má cíl jasný – víc a víc nasávat taiji. A našel si v tom svoje přednosti. Hodně si pamatuje, rychle rozumí pohybům, ví, jak funguje jaký pohyb, v tuishou občas vyklepne i našeho nejlepšího čínského spolužáka, na sandě byl taky jeden z nejlepších. Soutěžní 56ku nezacvičí nijak krásně, ale pohyby yi lu dávají smysl, je v tom vidět ta která aplikace. Němec Florens je stejně vysoký jako on, jen o něco lehčí. Doma reprezentoval svou zemi v jiu-jitsu, takže tady mu tuishou také hodně jde. Na tréninku ho nevidím moc často odpočívat, stále dokola cvičí sestavy a základní pohyby. Protože to miluje a chce se zlepšovat – sám pro sebe. A přemýšlí, že by tady studoval doktorský obor – opět kvůli taiji a lidem od nás. Nikdo z nich, ani Aurora (po dvou vážných operacích kolenou – zranění při skocích), si nikdy stěžovali, že pro ně wushu není a měli si vybrat něco jiného, nikdy je to prý ani nenapadlo. Vybrali si, co je baví, co je naplňuje, a že jim nějaký aspekt z toho nejde – svět se nezboří. Všichni si v tom našli TO, proč to dělají. Kdyby to TO nebylo, tak to dělat nebudou. Oni opravdu mohou říct, že se wushu stalo součástí jejich života. A je jedno, jestli cvičí každý den několik hodin nebo si zajdou zacvičit párkrát do měsíce. Tohle mnoho z nás ještě neumí. Když už si něco vybereme, tak se tomu máme věnovat a nepochybovat o tom jenom kvůli tomu, že mě dneska zrovna bolí záda a už týden mi to nejde, jak bych si přestavovala. Když mě bolí u některého pohybu záda, tak budu cvičit něco jiného. Když fakt nemám náladu, tak si koupím nanuka a projdu se v zahradě. Na druhou stranu, pokud budeme stále jen pochybovat a nic nedělat, tak budeme dál stát na místě. Ona ta záda po měsíci třeba přestanou bolet, ale zase se třeba objeví něco jiného, tak to prostě je.

Po určité době, pokud v nás pochybnosti přetrvávají, tak všechno zhodnotíme a pokud nám cvičení už nic nepřináší, tak toho necháme a budeme dělat, co nás naplňuje. Neříkám, že když si něco vyberu, tak u toho musím ztvrdnout celý život, ne každá volba je správná. Takhle někdo vystřídá hned několik oborů na VŠ, aby pak začal pracovat v úplně jiném oboru – hledal se. Je to podobné i ve vztazích – mnoho lidí spolu zůstává jen ze zvyku, ze strachu, co když by se rozhodli špatně, co když by to „potom“ bylo ještě horší. Na druhou stranu vysoká rozvodovost a brzká rozchodovost může mluvit i o tom, že jsme kolikrát v rozhodování dost unáhlení.

Člověk nesmí být zbabělý pochybovač a neustále hledat výmluvy, proč to zrovna nejde a proč to raději bude dělat takhle. Při moderně jsem stále hledala důvody, proč mi ten který pohyb nejde. Když jsem si řekla, že je to proto, že prostě nejsem tak rychlá, trochu mě to uklidnilo, protože s tím se teď prostě nedá nic dělat. Ale nikam mě to neposunulo. Teď se naopak snažím hledat své dobré stránky a cvičit ty pohyby podle toho. Dnes mi trenér zrovna říkal: „Nikdy nebudeš tak rychlá jako ty děti tady a jsi i pomalejší než většina dospělých cizinců, skáčeš nízko… Takže musíš mít sestavu jinou než oni – takovou, která ti bude sedět – mít tam techničtější části, pohyby, které ti budou slušet a bude to vypadat, že jsi rychlá.“ Mám teď čas hodně cvičit. Trénuji normálně všechno, základní verze skoků chci zvládat (tahle věta znamená: udělám vše, co bude v mých možnostech, abych to zvládla, pokud se to nepodaří, nevadí, vím, že jsem víc udělat nemohla), chci zrychlit (běhám a trénuji krátké části stále dokola), zesílit (posiluji), ale zaměřuji se hlavně na techniku, kde vím, že je moje silnější stránka. Je to stejné, jako když jsem hrála na flétnu – pasáže, které mi nešly, jsem musela hrát hodně pomalu stále dokola. A pak se to pomalu nebo rychleji zlepšovalo. Ale zlepšení je možné VŽDY. Pokud se ještě nedostavilo, tak zatím nepřišel ten správný čas. Nebo máte špatné vedení. A pokud cvičíte sami, máte špatný plán, slabou vůli nebo… V ničem jiném to není. Na wushu je skvělé, že pokud opravdu chcete, nic vás nezastaví. Jste zranění? Můžete cvičit jiné části těla. Pamatuji si, když jsem ještě předtím v Plzni přišla na trénink s Mistrem se sádrou na noze. Dostala jsem za úkol trénovat stabilitu. Jednu celou hodinu jsem třeba dělala holubičky :-D. Tady jsem zraněná každou chvíli, takže tomu musím tréninky přizpůsobovat, o tom píšu každou chvíli. Pokud jste zranění/nemocní tak, že se nemůžete hýbat? Můžete si cvičit v mysli, což je hodně přínosné a nebo wushu víc studovat – sledovat videa, číst články atd. Ani to se neztratí. Jste tak moc pracovně/rodinně vytížení, že na cvičení nemáte čas? Dobře, nemůžete teď makat, jak jste byli zvyklí/jak jste chtěli, ale nějakou tu hodinku týdně si přeci jen najdete a jinak platí to, co u těch znehybněných :-). Jde to, když se chce – tohle rčení neplatí u všech věcí na 100 %, ale u wushu ano. Když nebudete cvičit měsíc, nemůžete samozřejmě předpokládat, že pak dorazíte na trénink a všem nakopete zadek.

Pokud jste už našli, co jste hledali, tak si musíte najít způsob, jakým se tomu budete věnovat. Každý je jiný, každému sedí něco jiného. A že strečink dospělého člověka, kterého nevytahali v mládí, bolí jako pes? To je normální. Protahuji se tady několikrát denně již 1,5 roku. Denně většinou opravdu znamená 7 dní v týdnu. V pondělí to absolvuji dokonce 4-5x a bolí to pokaždé (po běhu trochu méně). A často to bolí i čínskou spolužačku, která si dá nohu až k hlavě. Potom, co nasosáte informace a odborné rady, si musíte zvolit pro sebe nejlepší metodu. Vyzkoušela jsem toho hodně. Suzukiho strečink a různé chytré knížky. Ruské mučení. Čínské mučení, u kterého jsem pokaždé brečela. Teď už si můžu dovolit poslouchat svoje tělo, také už poznám, kdy se mě snaží oblbnout, protože je líné. Pokud cítím, že by to šlo a jsem zahřátá, tak se protahuji na maximum a snažím se jít ještě dál. Pokud se necítím dobře, trpělivě se protahuji na 70 – 80 %. Takhle se mi to osvědčilo nejlépe. Samozřejmě že když si dám den volno, tak na strečink kašlu, ale neměla bych.

Četla jsem článek o jednom muži, který si udělal skvělý byznys z toho, že lidem radí, jak zacházet se svým životem. V ničem nevyniká, ale umí si najít cestičku, i když ne vždy by ho za to člověk pochválil. Vyhrál jednu sanda soutěž jen proto, že si pořádně přečetl pravidla a sázel na vytlačování soupeře z ringu – ostatní o tomhle bodě neměli ani páru. Prozradil jednu ze svých metod: „Slyšel jsem o jednom běžci, do kterého by nikdo neřekl, že by mohl podávat nějaké dobré výkony – neměl na to postavu, začal pozdě… Ale on přeci jenom vyhrál. Právě tohle mě zajímá – jak to dokázal?“ Zaprdlým lidem tyhle věci a moje články přijdou jako americko-čínské kecy, ale nejenom já jsem důkazem, že to funguje. Chce to prostě opřít se do toho (ať se zrovna věnujete čemukoliv) a ne si říkat, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Moje kamarádka a spolužačka Susyana Tjhan (jedna z nejlepších wushu atletek Indonésie) ráda říká: „Winners never quit, quitters never win.“ (volně přeloženo - Vítěz nikdy neodejde, ten co odejde (quitter = „srab“) nikdy nevyhraje) A vo tom to je ;-)

Pokud wushu milujete, není co řešit :-). Když budu parafrázovat kousek článku o wushu, který nedávno napsal můj taiji učitel (jeden úryvek jsem poslala na FB), tak: Wushu vám dá to, co dáte vy jemu.

Mně se daří tenhle přístup víc a víc, ale zatím to není ono. Stále mám ráda luxování, protože při téhle činnosti je výsledek vidět prostě hned. Utírání prachu mě ničí, protože jakmile ho setřu, objeví se nová vrstva. Je přede mnou stále ještě dlouhá cesta. Aspoň to ale není nuda :-).