Posilování

Posilování je kapitolou samo o sobě. Hromada lidí se tomu věnuje, hromada lidí to odsuzuje. Hromada názorů, nikdy se ve všem neshodneme. Vnímáme to jinak, na každého z nás to působí jinak, bla bla.

Když jsem cvičila ve WC, tak jsme se posilování skoro nikdy nevěnovali (ono když trénink trvá jednu hodinu, tak na to také nezbývá moc času :-) ), na sandě jsme to občas dělali, ale nechodila jsem pravidelně, tak netuším. Na soustředění bylo času víc, občas to bylo i organizované, ale působilo to na mě: „Hurá, dáme si do těla! Nevím proč, pro ten pocit, ne! Aby to pořádně bolelo, abych udělal/a víc opakování než vedle funící kolega.“ Občas jsem chodila s kamarádem do posilovny, ale v tom nebylo nic víc než si prostě zacvičit, držet se v „kondici“. Občas jsem posilovala doma, pro ten pocit a s vidinou toho, že třeba budu taky líp vypadat :-). Takže jsem sem přijela s tímhle: Posilování mi může pomoct skvěle vypadat (viz fotky fitness slečen :-) ), mít obrovské svaly a zvednout auto (kulturistika). BTW, všimli jste si, že jak se jim zvětšují svaly, ale některé části jejich těla zůstávají stejné, působí tím pádem opticky menší? O:-) To aby si pak s sebou pak pro jistotu nosili pravítko v případě nutné obhajoby :-). Ono je to znát ale i u slečen, pokud nemají zrovna silikony… Takhle „vzdělaná“ jsem sem přijela. Danny, který tohle všechno má v malíčku, mě z omylu hned vyvedl s tím, že správné posilování je důležitou součástí tréninku (a nejenom wushu). V posilovně tady potkáte nejrůznější sportovce, že většina z nich cvičí špatně teď nemá smysl rozebírat. Na dráze kolikrát po tréninku vidím i atlety, jak dřou činky, posilují s vlastní vahou nebo s kamarádem. Každý sport chce ale odlišné metody. Naučila jsem se tady toho hodně, ale ne moc vědecky, tak omluvte způsob, jakým vám to budu předávat :-). Jak je to tedy ve wushu?

Určitě jste si všimli, že většina wushistů nejsou nabušená hovada. Ale opět, i zde každý styl vyžaduje trochu jiný přístup. Stačí se podívat na lidi z týmu, nemusíte je vidět cvičit, a hned poznáte, kdo dělá chang quan, kdo nan quan. I když nohy mají občas oba zástupci podobně obrovské. Když jsem viděla fotky trenéra z doby, kdy ještě cvičil, tak na tom byl podobně jako Bobo, který dělá nanquan. Ale jiný tvar –a tím nemyslím do O nebo do X, ale ty svaly prostě vypadají jinak. Na holkách se třeba také dobře pozná, že cvičí taiji. Oproti normální čínské holce (velikost „čínské jídelní hůlky“) má macatá stehna – ale zase, ne každá. Někteří wushisti mají fakt pěkné svaly, někteří vypadají, že byste je nejraději vzali na vydatné jídlo. Obecně platí, že na chang quan je lepší štíhlejší tělo, nanquan potřebuje dobrou základnu a ruce jako dvě větvičky vám při poctivém cvičení rychle zmizí. Ať už „velcí“ nebo „malí“, wushisti určitě nejsou kulturisti. Wushu je rychlé, a to i wushu tradiční. Čím víc posilujete pro objem, tím ztuhlejší a pomalejší budete. Samozřejmě se to dá zmírnit protahováním, doplňujícími cviky atd., ale vždy vám to bude trochu na obtíž. Na druhou stranu pro normální věci vám to bude k velkému užitku – budete líp vypadat = líp se cítit, a líp se cítit i po fyzické stránce, budete mít kondičku, hodně toho zvednete a i uběhnete (pokud to kombinujete, jak jsem psala). To je trochu vidět tady na Robertovi (USA), který má fakt „tělo“ :-). Bude zajímavé ho vidět na tréninku chang quan, jak se s tím popere a jakou nejlepší cestu si pro to najde. On sám přiznal, že se věnuje posilování hodně proto, že je to tak trochu „jednodušší“, tak nějak bezpečné prostředí, které se až tolik nemění, je si v tom jistý, neklade to na něj tolik nároků. Nedá se to porovnávat třeba s tréninkem sandy, který je strašně komplexní (a také samozřejmě zahrnuje posilování). Na druhou stranu jsem četla rozhovor s jedním učitelem hungaru, který posilování úplně zavrhoval. Jenže, on pak následně přiznal, že nějaké posilování dělají, navíc v systému jejich školy se na to klade důraz. Je to sice hra se slovíčky, ale velice důležitá. Není prostě posilování jako posilování. No a můj trenér mi už na úplně prvním tréninku s ním sdělil, že posilování teď bude mou nedílnou součástí. Jak já byla nešťastná! Není totiž bolest jako bolest, jak už jsem kdysi zmiňovala. Na bolest při protahování jsem zvyklá, bolest při posilování mi dělá problémy. Danny byl naprostý opak, dokázal zvednout skoro cokoliv, kolikrát si stěžoval, že na škole v posilce je málo závaží :-D. Ale protahování pro něj bylo naprostým mučením, při kterém by se přiznal i k tomu, co neudělal.

Pro nováčky ve wushu je důležitá postupná příprava, ne na to hned skočit :-). Je to podobné jako jsem psala v minulém článku, že se teď věnuji posilování těch menších věcí – kotníky, kolena, zápěstí atd. Chce to dobře zpevnit: 1) Aby se pak mohlo postupně nakládat víc, 2) prevence proti zranění. A nakládat budeme časem víc, aby se nám zlepšovaly skoky, rychlost, výbušnost atd. Velice důležité je pravidelně posilovat břicho a záda: a) při skocích vám nebude horní polovina těla plandat a líp se udržíte v ose, b) při podmetech a podobných cvicích lépe udržíte stabilitu a mnoho dalšího. Šikmé břišní svaly spolu s dalšími hrají důležitou roli při strašně moc technik (všechna přetáčení se, meč, kopí…). Všichni víme, že pas je základ – rychlejší a jistější přechody z postoje do postoje, plynulejší pohyby atd. K čemu máme nohy, víme, že jo :-) Strašně moc lidí je ztuhlých v ramenou = pomalé ruce, údery bez šťávy atd. Co jsem tady, tak jsem ramena neposilovala (když si odmyslím cviky, při kterých se ramena přirozeně zapojují). Za to třeba prsní svalstvo, triceps, předloktí, zápěstí – na tom všichni makají hodně. Zaměřuji se na zbraně, takže to beru z téhle stránky. Ale u chang quan nebo hua quan jsem to také cítila podobně. Základní techniky s mečem, to je kromě jiného hlavně – pas, triceps, předloktí, prsa, zápěstí. Kopí je podobné. Ramena nechte uvolněná, poděkují vám :-). Svoje dělá hodně už samotné cvičení, ale to nestačí, takže používáme činky, závaží, pytlíky a vesty s pískem. Pro ilustraci vezmu třeba bench press: dolů pomalu, nahoru co nejrychleji (bacha na lokty, nepropínat do maxima). To je základ pro téměř veškeré posilování, které tady děláme (moderna). Jedním z hlavním cviků na skoky (samozřejmě se to musí doprovodit dalšími jako žabáci, výskoky, výskoky na lavičku a různé nácviky – nácviky jsou STRAŠNĚ důležité u hodně věcí) je dřepování s činkou. Sice se také snažíme postupně zvedat víc a víc, ale nejsme vzpěrači, takže to jede na stejném principu, který jsem uvedla předtím. Dřep pomalu dolů (Na úroveň, ze které se odrážíte. Pokud najíždíte na bailian z polovičního dřepu, nemusíte s činkou jít až do bobku) a pak vystřelit co nejrychleji vzhůru (bacha na kolena, nepropínat na maximum). Na plná chodidla, na špičky, přímo do lehkého výskoku = kombinovat různé metody podle potřeby. Kluci z týmu zvedají dvojnásobek až trojnásobek své váhy – ale samozřejmě to nejedou desetkrát. Jakou váhu zvládnout, tu jedou víc. Svoje maximum dají dvakrát, třikrát a hotovo. Mně trenér stanovil hranici 100 kg. O prázdninách jsem dávala 75 kg a cítila jsem, že půjde víc, ale záda moc nesouhlasila. Takže teď dělám opět přípravu – kolena, záda a břicho. Do toho posiluji nohy jinými cviky. Pak přejdu na činku. Dobré je si ji párkrát zvednout čistě bez závaží, ta naše váží 20 kg. Osahat si to, vychytat si „styl“ a pak přidávat. Pokud už jsem trochu ve formě, začínám rovnou na padesáti. Pamatuji si, že když jsem tenhle cvik jela poprvé, také jsem tam měla padesát, a myslela jsem, že umřu. Trenér mě musel jistit. A pak už jsem to zvládala sama pod dohledem a mohli jsme přidávat. 75 kg půjde dobře, protože už v létě to nebylo moje maximum, ale víc uvidíme. Čím jste výš, tím je každé kilo znát. Důležitý je po sérii sprint, vyzkoušet si výskok. A když budete dřepovat, dělejte to fakt jako kdybyste se chystali odrazit. Když budete posilovat lýtka – výstupy na špičky – tak fakt myslete jako kdybyste se zrovna odráželi. Buďte v tom pohybu. On si to mozek taky líp spojí dohromady. A i když to bolí, nešulte to, děláte to pro sebe. Nedělejte velkou nálož každý den a hlavně, aspoň trochu si to plánujte.

A k tomu posilovaní jako prevence zranění. Vyplývá to už z toho, co jsem psala výš. Tady razí metodu, že co bolí, to se má posílit. Trenér samozřejmě hned ví, co potřebuju posílit, ale vždy se zeptá, kde se cítím slabá, kde cítím problém nebo co mě bolí. Když jsem s ním začala skákat, ozvalo se mi pravé koleno, nosila jsem návlek. Pravidelně jsem dostala nakázáno posilovat svaly kolem kolene a dělat různé nácviky, jezdit na ortopedu atd. Tohle posilování je ale jiné – žádné „co nejrychleji nahoru“, tady chce všechno dělat hodně pomalu – nahoru i dolů. I různé poskoky a přeskoky chce ze začátku brát pomaleji a jistěji. A rozhodně ne žabáky. Viděla jsem, jak Aurora posilovala po operaci kolene. A mám teď z první ruky, jak to vypadá i od trenéra. Ten se před pěti lety zranil (klasické wushu zranění) a ukončil sportovní kariéru. Aurora po stejném zranění tři měsíce čekala, nic nedělala, bála se atd. I když je skoro dva roky zpátky, stále má problémy se slabými nohami a skoky jí nejdou (a to už nabrala hodně svalů, předtím měla stehno jako já lýtko). Hrozí, že se opět zraní. Můj trenér hned po operaci začal s každodenním posilováním atd. A kdykoliv mi dokázal na tréninku ukázat skok v plné kráse – bez zahřátí, rozcvičení, v pantoflích. Pokud musel na soutěž, tak jel ale bez větších skoků, protože to přeci jen není takové a při soutěži hraje svou roli i stres (i když on je samozřejmě nejlepší a nejúžasnější :-) ). Minulý měsíc byl na poslední operaci. Operovali ho ve dvanáct hodin. Dorazila jsem za ním ve čtyři hodiny a nic na něm nebylo znát. Vedle leželi dva další se stejným problémem (jednomu se to stalo během basketbalu, jeden měl tu smůlu, že při procházce :-( ), celí zelení a bez síly. Můj trenér se hned ptal, co jsem mu přinesla k jídlu a chlubil se, že tu nohu sice zatím moc necítí, ale může s ní hýbat, po dvou dnech ho pustí a další týden hned začne se cvičením. A pak už bude zase skákat. Po dvou týdnech už v pohodě běhá po koberci, předcvičuje, jen skokům se zatím vyhýbá. Občas spolu i posilujeme. Chce to prostě aktivní a trpělivý přístup, udělat si z toho zvyk (flexibilní) a věřit. V zimě mě hodně trápilo tříslo. Jak jsem necvičila, tak se to zlepšilo, ale po taiji se mi opět ozvalo. Začala jsem panikařit a řešila, co s tím. Přítel mi to párkrát namasíroval, ukázal, jak to můžu dělat i sama a řekl, že to ale musím dělat každý večer před spaním, a pak se nemusím ničeho bát. Často jsem líná, nechce se mi, ale už si na to zvykám. Těch 5-10 minut denně prostě mám. A je to znát. Při taiji jsem stále zatuhlá, ale hlavně – nebolí to!

Moderní taiji nedělám, ale bude to fungovat na podobných principech. Chce to prostě zkoumat a ne slepě kopírovat. Chci skákat XFJ. Musím zjistit, jaké svaly při tom zapojuji a ty posilovat. Nácviky přizpůsobit tak, aby odpovídaly daným pohybům, které se pak objevují v samotném skoku. Když si vyzkoumáte, jak tělo při cvičení opravdu funguje, ušetříte si hodně času a námahy. Anatomii a podobné věci jsem studovala jen okrajově, ale během cvičení jsem se toho naučila strašně moc – od učitelů, trenérů i sama od sebe. Takhle kolikrát, když děláme nějaké aplikace na taiji, spolužačkám a spolužákům vysvětluji, jak danou techniku provést a proč to nebolí, když to dělají oni a proč ano, když to na nich zkusím já. Některé pokročilejší techniky samozřejmě stále zatím nechápu. Je jedna, která se zdá strašně jednoduchá, zkouším ji na různých lidech, kteří mi přijdou do cesty, ale nedaří se. Učitel jen přijde, zmáčkne a už je mi do pláče :-D. On vysvětluje základní principy, ukazuje hodně variant. Vysvětluje a ukazuje i ty obtížnější, ale tam už nás nechává hledat samotné. K něčemu musíme prostě dospět sami – někdo dřív, někdo později. Někdo nikdy :-/. Někdo mi kdysi řekl, že každý člověk má jen dvě nohy, dvě ruce… takže i když je wushu tak krásně komplexní, dá se v tom najít cesta a „logika“. Co se týče posilování v taiji, tohle je složité a nepřijde mi to až tak důležité. Samozřejmě, pokud vás bolí kolena, můžete zkusit to posílit a uvidíte. A nebo si vzít příklad z Čibiho, který se naučil prostě „správně“ stát a problém nemá :-). Co se dá asi nazvat taiji posilováním je třeba stání v postojích, jenže přitom se snažíme uvolnit co nejvíc, vnímat vlastní tělo. Abych vydržela stát déle třeba v mabu, pomáhá mi dýchání a představa, že jsem strom v lehkém vánku. To nám vysvětlil učitel Xie, když jsme nezvládali „čekat“, než nás všechny opraví. S dávkou sebeovládání, které je na začátku potřeba, to funguje. Na fali prostě trénují pohyby ze sestavy a nebo s taiji kopím (s tou obrovskou tyčí), máme tady různé velikosti. Pan Arogantní (Zhan Qing Ran), je náš šampion na tuishou. Loni v Shangdongu ve své kategorii vyhrál, teď se připravuje na další soutěž, která bude v červnu. Maká velice. Na začátku si sám cvičí yi lu – ve vysokých postojích, pokaždé se zaměřuje na jiné aspekty. Pak trénuje s námi, pokud je to potřeba. Jinak dál maká na yi lu. Někdy ve vyšších postojích, bez fali, někdy jede naplno se vším všudy. Ostatní členi univerzitního taiji týmu teď zatím cvičí všechno možné, jak učitel naplánoval. On ne, on má náplň tréninku jasnou a nikdo mu k tomu nemusí nic říkat. Ke konci tréninku si vezme to taiji kopí a posiluje s ním. Hned potom klikuje – na hřebech rukou a pak hned ještě normálně. Pauza a znovu. Když má s kým, občas jede tuishou. Takhle to dělá každý den, občas do toho zapojí ještě břicho. Na uvolnění si opět dá yi lu, někdy i qi gong. Je unavený. Je unavený moc, ale každý den do toho jde znovu. A nikdo ho nemusí pobízet. Pak tu máme další šampionku, Madelin, která rok ale necvičila, protože se připravovala na magisterské zkoušky. To už jsem psala, že na tom byla hodně špatně. Ale každý den dřela a učitel Xie se jí hodně věnoval, protože sama občas té bolesti a únavě podléhala a odpočívala. Ta cvičí 56ku a meč. A potí se jako kůň. Máme tu ještě jednu slečnu, Yao Ming. Pochází z wushu rodiny, její sestra cvičí někde v Shaolinu. Cvičila s učitelem Xie ještě než nastoupila na univerzitu a cvičí prostě úžasně. Také si cvičí, jak uzná za vhodné. Není-li fakt před soutěží, tak ji učitel do ničeho nehoní. Ona občas jen tak sedí, pozoruje ostatní, jde se podívat vedle k týmu moderního wushu. Někdy si opakuje. A někdy najednou začne cvičit a tu chvíli všichni kolem přestávají cvičit a jen ji pozorují. Všichni z taiji týmu si prošli moderním wushu, někteří se taiji začali věnovat až na univerzitě. Když jsem jednou zase přišla zraněná na taiji, pan Arogantní se mi smál a říkal, že bych měla cvičit fakt jen taiji, při tom se mi nic nestane. Proto mimo jiné on sám cvičí taiji. Skoky mu nedělaly dobře, při XFJ do provazu se zranil. Taijisty nikdy nevidíte posilovat. Jen tedy Madelin často seděla na imaginární židličce nebo v dřepu dlouhé minuty, aby se dostala do formy – to jí nakázala Yao Ming a přísně na ní dohlížela :-). Když se jí její svěřenkyně zeptala, jak to že ona takové problémy nikdy nemá, ta jen odpověděla, že už toho má odcvičeno dost :-). Taijisty ale velice často vidíte běhat – sprinty hned po sestavě na uvolnění nohou nebo delší běhy. Často je také po sestavě můžete vidět ve stojce, jak si vyklepávají nohy :-). Zajímavé také je, že šampioni z různých oborů spolu hodně kamarádí. S ostatními také mluví, ale není to takové kamarádství :-D.

Líbil se mi Tamary komentář k jednomu článku, kde stálo, že zvyknout se dá na všechno. Wushu vám fakt posune možnosti až na neuvěřitelná místa. Ale musíte naslouchat svému tělu.

Čtyři stránky… začínám se dostávat do formy i tady :-D