V pondělí
na sandě jsme jeli jen jednu techniku, kop, takže to ruce tentokrát přežily.
Nohy také, protože je mám silnější a techniku jsem ještě nezvládla úplně
přesně, takže jsem do pytle nebušila tolik. Už od začátku týdne mě ale trochu
zlobí levá ruka – zápěstí a předloktí. Nebolí, ale jde o takový nepříjemný
pocit uvnitř, jako kdyby se mi tam něco zablokovalo. Po probuzení mám od
prostředníčku do malíčku mravence. Nevím, co s tím, tak čekám. Po sandě
jsem měla dvě možnosti – jít běhat nebo opakovat nový kus sestavy s kopím.
Mám špatnou paměť, tak jsem zvolila druhou možnost. V sobotu jsme navíc
změnili jednu část meče, protože jsem to prostě nebyla schopná dobře zacvičit. Byla
jsem z toho smutná, jak jsem už psala, a umanula jsem si, že to sama
natrénuji, a pak to do sestavy vrátím, jestli se mi to bude ještě líbit. A
tentokrát to nebyl dobrý nápad. Úplně si pamatuji, jak jsem se odrazila do
vzduchu, byla spokojená s pohybem rukou a předklonem těla (ten skok vypadá
trochu jako když se plave motýlek nebo když se vrháte prostě do vody) a
najednou… jsem byla na zemi. Zvrtl se mi levý kotník. Prolétlo mi hlavou stádo
myšlenek od toho, že se nic nestalo, že se stalo něco hodně nepříjemné. Slzy se
objevily ne z bolesti, ale namíchlo mě, že mě vždycky nějaká taková blbost
zastaví, zrovna když se začíná dařit. Prvních pár vteřin po zranění necítíte
bolest. Odehnala jsem to naštvání s tím, že budu zase cvičit něco jiného,
dokud se to nezpraví. A pak to začalo bolet, vibrovat, hřát. Věděla jsem, že
přítel nemá hodinu, volala jsem mu, aby se mnou zašel do školní nemocnice a
pomohl mi dostat léky, které by uzdravení urychlily. Nezvedal mi to. Hlavně že
byl předtím smutný, když jsem šla do nemocnice a nedala jsem mu vědět… No,
nejsem už malá holka, nic jsem si nezlomila ani nenatrhla, tak to zvládnu. Dobelhala
jsem se do vrátnice, koupila si láhev ledové vody a uplatnila rýžové pravidlo
(RICE) – dala si nohu nahoru, odpočívala a ledovala. Nic mi nenateklo, jen
zmodralo, tak to nevypadalo tak hrozně. Říkala jsem si, že až mi voda zteplá,
tak si zacvičím základní pohyby s kopím a trochu z opakuji sestavu,
budu jen malovat pohyby, žádná velká akce. Dokulhala jsem si tedy pro kopí, ale
už po chvíli bylo jasné, že to nepůjde – dřep nešel a pohyby ze strany na
stranu ani náhodou. Tak nevadí, budu ještě ledovat a cvičit začnu až zítra. Abych
tam jen tak neležela, dala jsem si nahoru i druhou nohu a posilovala břicho – vždycky
to prostě nějak jde :-D.
Samozřejmě bych si mohla začít stěžovat, jak jsem se předtím
dřela k ničemu, protože až se mi to zahojí, budu muset začít zase od
začátku, ztrácím tak čas atd. Pokud cvičíte dvakrát týdně výhradně pro radost,
tak nepochopíte člověka, který jel do Číny wushu studovat a cvičí každý den
skoro od rána do večera. Tím neříkám, že jeden přístup je nudný a druhý strašně
cool. Myslím tím, že kdybych zůstala v ČR a měla i jiné povinnosti a cíle,
tak bych nechápala, proč by někdo z týdenního nuceného odpočinku měl být
nesvůj. Jenže ono to stěžování k ničemu nepomůže. Pár minut si můžete
dovolit, pokud se vám díky tomu uleví, ale víc je fakt ztráta času. Nejsem křesťankou
ani se zatím neřadím nikam jinam. Nikdo neví, jestli pak fakt nějaký ten další
život následuje nebo ne. Tak je lepší se chovat tak, jako kdyby tenhle současný
byl jeden jediný. Je fakt že třeba 80 let je hromada času. Na druhou stranu,
jak dospíváme, tak se zdá, že čas letí o dost rychleji. A co jsme zvládali ve
dvaceti, v osmdesáti už půjde dost těžko. A navíc – život bude utrpením,
pokud ho tak budeme brát. Což samozřejmě neplatí na 100 %, jak napsal Horyna v komentáři
u minulého článku. Lidé, které postihne nenadálá smrt v rodině, přírodní
katastrofa jim vezme všechno, žijí v „otroctví“ a v dalších neštěstích,
budou na život jen těžko hledět pozitivně. Mně se ve srovnání s nimi nic
zlého nestalo, tak bych se sama před sebou styděla, kdybych svoje malá neštěstí
dramatizovala a mnohé vzdávala.
Nejvíc mě překvapilo, že jsem vůbec nenadávala. A to jsem se
to tady v Číně naučila dobře, hlavně tedy v angličtině, i když něco z čínštiny
člověk při tréninku nebo na ulici také pochytí :-). Danny mě naučil, že „fuck“
může být použito jako skoro jakýkoliv slovní druh, a také to, jak ho do jedné
věty vměstnat co nejvíce, při zachování gramatických pravidel. Také jsem si
předtím myslela, že angličtina není vůbec tak kreativní jako čeština. No, ale
není tomu tak, sprosťárna se dá udělat prakticky z čehokoliv. Jo a mám
ráda film Králova řeč, rozhodně musíte vidět :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat