Změna přístupu k tréninku

Tento sobotní trénink jsem se HODNĚ rozčilovala. Měla jsem totiž pocit, že minulý semestr byl k ničemu. Tak nějak jsem si ani snad nepamatovala, co jsem dělala, žádný větší pokrok, ale snad všechno se zhoršilo. A protože jsme teď „hrozně super kámoši, kteří si všechno můžou říct“, tak jsem mu to vpálila. Tedy, původně jsem nechtěla, ale když si naběhl a zeptal se, tak jsem se neudržela. Sama jsem koukala, jak mám najednou plynulou čínštinu :-D. Probrali jsme to do detailu, ale na většinu věcí jsem si odpověděla sama hned po tom, co jsem to ze sebe dostala a byla jsem správně po čínsku strašně 不好意思 (styděla jsem se :-D) a omluvila jsem se. Trénink je jako vztah, jsou na to dva lidé (případě větší cvičební skupiny jsou tam ještě spolucvičenci). A to i v případě, že si trenéra/Mistra/učitel/doplňte si platíte. Nemůžete čekat, že vy platíte a druhá strana všechno udělá za vás. Pokud se nedaří, nastane problém, skoro nikdy to není chyba jen trenéra. Něco na podobné téma jsem psala i Petrovi, konečně jsem si také i vlastní slova jednou vzala k srdci :-). Rozčilovala jsem se, že po půl roce cvičení žádný pokrok, spíš naopak. Zeslábla jsem, půlku odcvičím tak, že pak z koberce sbírám plíce, některé techniky se zhoršily, o skocích ani nemluvě. A to je všechno kvůli tobě, trenére, nedával jsi pozor, udělal jsi chyby. Člověk některé věci strašně rád zapomíná a v umění výmluv se orientuje velmi dobře. Stejně tak já. Zapomněla jsem hned několik důležitých věcí. V zimě jsem měla hned několik zranění: propíchlou ruku :-D, tříslo mě omezovalo hodně, bolela záda, ozýval se loket. Do toho jsem byla často nemocná. Byla jsem na výletě v Henanu, trenér byl doma. Nohy jsme neposilovali, protože mi to tříslo většinu času nedovolovalo, je fakt, že jsem to občas cítila i při běhu. Horní polovinu těla také ne, protože jsme se snažili o co největší uvolnění. Ztuhlost trenér označil za mou největší brzdu. To byl náš cíl spolu s koordinací pohybů a lepším porozuměním. Navíc jsem v té době cvičila proto, že jsem chtěla a mým záměrem bylo učit – takový trénink se od výkonnostního liší. Teď jsem se probrala ze zimního spánku s jiným záměrem. Celá překvapená, že se s tím novým záměrem moje tělo neshoduje. Stěžovala jsem si, že neskáču, nemám sílu, nemám rychlost. Jenže my pracovali na jiných věcech. A jak jsem byla zaslepená, nevšimla jsem si, že těch věcí jsme více méně dosáhli. Kolikrát jsem sama sebe překvapila, že mi pohyby na sebe líp navazují, jsou plynulejší. I když jsem neposilovala, tak se mi občas daří skočit bailian podobně jako předtím. Čím to je? Zkušenost a také koordinace a uvolnění. Neříkám, že v tomhle směru jsem již „hotový člověk“, ztuhlost zůstává mým celoživotním nepřítelem, ale nebyl to promarněný půl rok. Už vidím, kolik mi to dalo. Děláme mi teď novou sestavu s kopím a pohyby se učím o dost rychleji než předtím. Po týdnu už to zvládnu dobře plynule, bez mých typických záseků. Co se mi líbí na trenérovi, že se stále učí a snaží se pro svoje svěřence hledat co nejlepší metody, což mi také klade na srdce. Sám přiznal, že i když se stále zlepšuji, některé jeho metody na mě neseděly. Podlehl mé netrpělivosti a honbě za co nejvíc v nejkratší možné době. Učil mě tedy strašně moc věcí najednou. Do toho jsem se ještě snažila porozumět, proč mě (a ostatní, když jsem docházela na jiné jeho tréninky) učí tak a tak, jaké to má a nemá účinky. Chtěla jsem prostě vědět všechno s tím, že nemám moc času. A také s tím, že platím, tak z toho musím vytřískat co nejvíc :-). Pokud člověk chce pouze porozumět, a to jen zhruba, je tahle metoda celkem dobrá. Ale pokud se chce člověk opravdu zlepšovat a porozumět doopravdy, není to to pravé ořechové. Sama jsem chtěla změnit cvičební styl kvůli přípravě na soutěž – míň zkoumat, víc cvičit a ono to časem docvakne. Ale v sobotu mi došlo, že tohle je správná cesta ke všemu, nejen k soutěži. Tím netvrdím, že to chce slepě cvičit svoje a ničím se nezabývat. Sledovat učitele, sledovat spolucvičence, sledovat sebe, to je nutnost. Ale nezkoumat příliš. Wushu prostě plyne, tak se nesnažte zastavit a bádat, kam že to plyne a proč zrovna tam a ne jinam. Časem se to dozvíte. Chce to ale používat srdce, jak říká náš Mistr Qin. Navíc pokud sami k té zkušenosti dorazíte, když si to sami objevíte, má to daleko větší cenu a trvanlivost, než kdyby vám o tom někdo stokrát vyprávěl. I v životě se snažíme dobromyslně uchránit lidi od chyb, které jsme sami udělali. Někdy by bylo dobře, kdyby nás poslechli. Někdy si to ale prostě musí vyzkoušet sami. Nesnažte se někomu vysvětlit, jak chutná čokoláda (pokud se zrovna necvičíte v řečnických schopnostech :-) ), on si ji sám ochutná, až přijde čas a zjistí si to sám pro sebe. Navíc, v tomhle případě – co chutná vám nemusí chutnat druhým :-/. Německý kamarád Florens mi dovezl sýr. Byla jsem za něj šťastná, skoro jsem se rozplakala (kdo ochutnal mléčné výrobky v Číně, ty v normálních cenových relacích, chápe :-D). Jenže, tenhle je něco na způsob našich olomouckých tvarůžků. Přítel to zhodnotil krátce: „To není možný, to fakt jíte? Naše smradlavé tofu smrdí míň a chuť už má normální. Tohle chutná ještě hůř než to smrdí!“ Takže mi ta německá cihlička dál leží v lednici :-(.

Změna mého přístupu k tréninku je znát velice. Nejen že postupuji rychleji, ale mám z toho větší radost a pokaždé nemůžu dospat, jak se těším do tělocvičny. A metodu změnil i trenér. 1) Pobízí mě víc do cvičení a nenechává mě tolik mluvit. Zjistili jsme totiž, že většinou prostě jenom hledám důvody, proč to nejde, místo abych se zaměřila na to, jak by to mohlo jít. U jednoduchoučkého tengkong feijiao jsem se stále kvůli něčemu rozčilovala, sváděla to na desítky věcí. Přestal mě poslouchat a trpělivě argumentovat. Prostě vysvětlí, je to proto a proto, zkus to takhle. No, a funguje to. Když chci, promluvit si o tom můžeme do většího detailu po tréninku nebo si to můžu ve volnu podle svého zkoumat. 2) Nechce po mně tolik věcí najednou, musím probírané věci fakt pochopit a pak jdeme na další. Když něco nejde, tak to prostě rozkrokuje se mnou a můžeme to opakovat pomalu klidně i desetkrát. Zajímavé ale je, že v neděli jsme takhle zvládli probrat celou polovinu meče – do velkých detailů a tak, že teď to pomalu zacvičím prostě dobře. Navíc už mi to nemusí vysvětlovat desetkrát. Co se mi zdálo nepřekonatelné stačilo ukázat mi dvakrát a najednou to bylo jasné. Takhle nám to předkládal i Mistr Qin: U nás, abychom se naučili mluvit/číst/psát, se musíme naučit abecedu. Pak dokážeme skládat slova a z nich tvořit věty. Wushu je stejné. Podobný princip se uplatňoval nejen na tréninku, ale i když jsem se učila cizím jazykům nebo hře na flétně. Na slova mého hudebního učitele jsem si v neděli kolikrát vzpomněla: Rozkouskovat, co nejde rychle napřed trpělivě pomalu. Co zvládneš dobře pomalu pak rychle není takový problém. Takže teď v tréninku postupuji o dost rychleji než předtím. A další věc, která mi docvakla, když jsem četla tu mnohokrát zmíněnou diplomku. Píše se v ní, že západní člověk je více v minulosti a budoucnosti, zatímco Číňané se pohybují v přítomnosti. Dá se to aplikovat i na trénink a to už jsem sama několikrát zmiňovala – chce to být plně přítomný v daném pohybu, který zrovna cvičíte. Výsledky jsou pak opravdu úžasné. Ne vždy to samozřejmě jde tak hladce. Často se mi stává, že mám mozek pomalejší než tělo nebo naopak. Chce to tedy opět zpomalit, víc opakovat a pak se do toho opět dostanu. Když skáču, musím být přítomná ve všech částech skoku – ve výskoku, v otočce, v dopadu… A ne se soustředit jen na odraz, temno a dopad. Když člověk zvládá být přítomný v pohybech na tréninku, je zajímavé si to vyzkoušet před lidmi na vystoupení/na soutěži. To je zase něco trochu jiného a ukáže vám to hodně. Proto jsem i zastáncem toho, že by se každý měl těchto akcí aspoň někdy účastnit. Naučíte se hodně o sobě a když zvládnete trému během vystoupení, třeba vám to pak půjde líp i během ústní zkoušky, kdo ví :-).

Teď tedy cvičím pomalu a pečlivě všechny techniky. Když to jde, přidávám rytmus, trochu rychlosti atd. Takhle to budeme dělat a budu doufat, že až budu potřebovat cvičit třeba rychle, tak to půjde. Nic jiného mi nezbývá :-D. Tento týden mám přípravné posilování, tzn. menší věci – kotníky, kolena, zápěstí atd. K tomu samozřejmě záda a břicho, to se musí, a ne proto aby to hezky vypadalo. Tohle je trochu zajímavé – moderní wushu je hlavně pro tu estetiku, ale jejich tělo kolikrát až tak krásně nevypadá :-D. K posilování se vyjádřím potom. No a příští týden začínáme s nakládačkou: víc a víc váhy – víc a víc rychle. No a běhat, ach jo :-(.