Horyna
se mě ptal, jestli jsem se stala tolerantnější během svého pobytu v Číně.
Bez toho by to tady nešlo. Za jeden z mnoha příkladů můžu dát to, že mi
nikdo stále není schopný říct, kdy mi skončí letní semestr, takže si zatím
nemůžu koupit letenku. Samozřejmě, jako zahraniční student můžu na všechno a
všechny hodit bobek a koupit si letenku, kdy budu chtít. Nechci tak ale působit
a v zájmu dobrých vztahů je třeba být trpělivá. Snažím se to teď sama
spočítat. Výsledek předložím ostatním, a když mi řeknou, že takhle to jde, tak
je to všechno vyřešené. Oni to ví, ale neřeknou mi to, protože je to „závislé
na mnoha věcech“. Jakmile se jich ale přímo zeptám, tak mi to potvrdí a je to.
A rozčilovat se tady nemá smysl. Stěžovala jsem si příteli na tenhle problém,
dost jsem se rozohnila. A i když jsem mu několikrát připomněla, že si nestěžuji
na něj, stále se mi zdálo, že si to bere dost osobně, takže jsem to pak uhrála
na smířlivou notu, jak to všechno chápu a rozumím, že je to složité.
Nevím ale, jestli jsem se tady stala silnější, samostatnější a
podobně. U mě to funguje následovně: pokud se moje okolí bojí, působí slabě
atd. Tak já se nebojím, působím silně. Někdo tu roli vzít musí, abychom se
posunuli dál. Když se spolužačka bojí zeptat učitele, tak se zeptám já. Když se
kamarádka bála někam jít, tak jsem tam šla první. Když jsme točili nějaký ten
film a představovali jsme modelky a modely… byla jsem z toho naprosto
vyděšená, ale slečna vedle vypadala nervózní a nechtěla na molo vyjít jako
první. No, tak jsem musela já. Tak je to ve všem. Aurora mi ze začátku přišla
jako strašně nezávislá a otrlá, opak je však pravdou. Teď považuje mě za
neuvěřitelně silnou, odhodlanou. Naposledy mi napsala, že mám v sobě
opravdu nějaké kouzlo a je vděčná, že mě to zaválo do Šanghaje, že jí to
změnilo život. Jak je hodně citlivá, tak někdy trochu přehání, ale v jádru
to tak bere. Takže když vidím, že představovat tu silnou a nebojácnou je
přínosem, tak v tom pokračuji. I když stále nemám pocit, že taková
doopravdy jsem. Je to spíš uměle vytvořené. I proto si už tolik nestěžuji.
Kromě dalších důvodů, které jsem už uvedla jinde, jde i o to, že to na lidi
nepůsobí moc dobře. Velká část lidí si stížnosti ráda přečte, ztotožní se
s nimi, protože jim se taky nedaří a takhle ví, že nejsou jediní, další to
potěší, protože když je na tom někdo špatně nebo hůř než oni, je to prostě
dobrá zpráva. Navíc to i „zlidšťuje“. Na druhou stranu to nikoho nikam
neposunuje, jen ho to dál drží v tom blátě, ve kterém se sám plácá.
V tomhle nemám zájem pomáhat. Měla jsem ale radost, když mi Honzík s
Tamarou napsali, že po přečtení mých článků se na cvičení víc těší, mají větší
chuť se do toho opřít. Tohle mě fakt těší.
Pořád ale nejsem tak skvělá a nad věcí, občas se na všechno
vybodnu, koukám na hromadu filmů, sním hromadu věcí, spím hromadu hodin… :-/
Jinak, teď jsem se vrátila z tréninku. Nemůžu skákat ani
běhat, ale už to šlo lépe a až na dva okamžiky, kdy to fakt zabolelo, jsem
mohla cvičit bez větších přerušení. Začínám to pomalu protahovat a posilovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat