Víkendový trénink

Tento týden jsem zvládla cvičit každý den kromě čtvrtka, kdy mi nebylo dobře a usnula jsem už v osm hodin večer. O víkendu jsem cvičila sama jen s trenérem a byly to jedny z nejlepších tréninků. Zacvičila jsem toho hodně, všechno jsme stihli, a ještě jsme se dost zasmáli.

Skoky jsem dělala jen v sobotu, šly lépe než předtím, ale dost mě to tentokrát vyčerpalo. Při meči jsem měla štěstí, že cvičím jako šnek, protože jsem se dvakrát sekla do brady. Když jsem se pak sekla ještě do lýtka, visela moje trpělivost na nitce. Kdybych tam byla sama, tak bych si pořádně zanadávala. Ale nebyla jsem, takže jsem se musela zapřít. Když jsem už asi popáté udělala stejnou chybu, nevydržela jsem to, obrátila jsem se na trenéra a česky mu říkám: „Ty ****, vidíš to?!“ Zareagoval čínsky, já odpověděla zase česky a pokračovali jsme. Nebyla potřeba přesně rozumět, význam byl jasný. Naučil mě, že když se mi něco nedaří, nesmím od toho pohybu odejít, ale naopak se mu detailněji věnovat a vykoumat, v čem to je. Fakt to funguje. Jen doufám, že se časem odnaučím používat ta pomocná slovíčka :-). Nedávno jsem četla hlášky našich tenistek při zápasech. Ne že bych to schvalovala, ale občas to dokážu pochopit. Nejde o to, že bych zhrubla, jen nemám zatím adekvátní náhradu, která by mi tak ulevila. Byla jsem ráda, když ten den trénink už skončil, stálo mě to dost sebeovládání. Čím víc se totiž věnujeme detailům v meči, tím míň mi to samozřejmě jde. Strašně mě zklamalo, že jsme nakonec změnili jeden poskok, který mám v té sestavě už od začátku. Nejsem to schopná zacvičit tak, jak bych chtěla, i když to vypadá fakt dobře – když to zacvičí on. Vymysleli jsme jednodušší kombinaci s hvězdou. Dost mi ta změna ale zkazila náladu, brala jsem to jako zbabělý ústupek, protože ten pohyb není těžký. Když se ptal, co se děje, neřekla jsem mu to a dál jsem pilovala ten nový kousek. Sama pro sebe jsem se ale rozhodla, že budu trénovat i tu starou část, až to zvládnu a jestli se mi to bude ještě stále líbit, tak to do sestavy vrátíme. Dohodli jsme se, že v květnu začneme opět trénovat vyhazování zbraní s kotoulem nebo se skokem. Jde o hodně primitivní prvek (ve srovnání s jinými), takže to prostě musím umět – navíc jde jen o zachování klidu, technika je jednoduchá. Jde však o to, že když jsem to trénovala s kopím, přistálo mi na nose a mám tam teď jizvu. Po tréninku s mečem jsem musela do nemocnice na šití a ještě občas to zabolí. Měli jsme to začít trénovat co nejdříve, teď mám z toho strach, i když vím, že zbytečný. Nebyl na to však čas, tak je teď lepší počkat. Čím je počasí lepší, tím se lepší i moje nálada a s ní i cvičení. Víc a víc si věřím, tělo víc a víc poslouchá. Tak snad mě nemocnice už nečeká :-D.

V neděli cvičím od 8:30, což je na mě celkem brzy. Snadněji se v tu dobu zadýchám a jsem ztuhlejší. Že první kopy nepříjemně bolí, jsem si už zvykla, tentokrát to však nebylo tak strašné. Po základních pohybech jsem byla dost zadýchaná. Ne proto, že bych byla bez kondice, občas prostě zapomínám pravidelně dýchat. Základy nechal trenér na mně a vymýšlel mi další části s kopím. Po chvíli ke mně celý zadýchaný přiběhl s tím, že „už to má!“ Nadšeně mi předváděl všechny kombinace, které pro mě vymyslel, a co na to říkám. Samozřejmě se nezapomněl pochválil a já ho musela povinně také pochválit, za všechno – jaké mi udělal super kopí, jak to pěkně vymyslel, jak to pěkně zacvičil. Po úvodních ceremoniích jsem se to začala učit a sama jsem byla dost překvapená, že jsem se půlku sestavy naučila dost rychle. Na začátku jde o to si zapamatovat pohyby. Potom nastupuje fáze, kdy se vysvětluje rytmus a trochu detaily. V téhle fázi budu nějakou dobu, až si to pořádně osahám a zvyknu si na to, dáme se do větších detailů, případně se trochu pohyby změní, aby mi víc seděly. Většinu z těch pohybů už znám a trenérovo nadšení přešlo i na mě, prostě jsme si trénink užívali oba. Pobíhali jsme po tělocvičně z jedné strany na stranu a ukazovali si, jak nám to jde (v jeho případě) a jak nám to nejde (v mém případě), zkoušeli různé varianty, smáli se jeden druhému. Potom už mě to nechal cvičit samotnou a z lavičky mě povzbuzoval. Po každé čtvrtině mi vytkl chyby, na to jsem se v dalším kole zaměřila, a tak jsme postupovali dál a dál. Když jsem se do toho zamotala a kazila, co šlo, zastavil mě s tím, abych si vydechla, chvíli na nic nemyslela, sdělil mi nějaké drby. Potom jsem si pohyby vyzkoušela nanečisto a znovu začala – už bez problému. V druhé části mám motýlka s kopím, to jsem dnes skákala prvně. Při posledním pokusu se mi povedlo skvěle uvolnit a sjednotit mozek s tělem. Většinou totiž myslím na pohyby, které budou následovat a ne na ty, které zrovna dělám. A nebo mám při některých pohybech temno. Nejenom mně se občas stává, že po docvičení nemám ani páru, co jsem v uplynulých sekundách dělala. A to je moc špatně. Prostě se musím pochlubit, naposledy jsem to na sebe zacvičila prostě strašně skvěle :-D – nikde jsem se nezasekla, neudělala jsem žádnou chybu, motýlka jsem skočila a plynule přešla dál, běžela jsem celkem lehce. Měla jsem dobrý pocit, ale nebyla jsem si jistá. Když jsem viděla, jak se trenér šklebí, tak bylo hned jasné, že to bylo dobré. On většinou moje výkony nekomentuje, tentokrát to ale bylo 不错 (nebylo to špatné), to říkají, když se něco fakt povede :-). Samozřejmě můžu být ještě rychlejší a přesnější, ale i takhle by to prý na soutěž stačilo. Dnes mě chválil dost a celé ty dvě hodiny jsem si užila. Jak jsem došla domů, skoro hned jsem padla do postele a spala až do večeře, jak jsem byla unavená. Už se ale nemůžu dočkat, až budu zase v tělocvičně.

Florens se mě ptal, co mi dává moderní wushu. Naprostou, čistou radost. (Když si odmyslím těch pár sprostých slůvek :-D).