Úplně
jsem zapomněla ještě jednu věc, která mě potkala při cestě z českého
konzulátu. Když jsem si v metru četla, zaslechla jsem zvuk flétny. Myslela
jsem si, že to jde z televizí, které jsou u dveří. Když hudba sílila,
podívala jsem se ještě jednou a uviděla starší shrbenou ženu a skoro slepého
kluka. Žena prosila o peníze, kluk měl u pusy malý mikrofonek a hrál na
bambusovou flétnu (podobnou, jakou jsem dostala já, ale příčnou). Po několika
příhodách tady v Šanghaji jsem si myslela, že si jich ostatní nebudou
všímat, ale naopak. Snad všichni sahali do kapes pro peníze, a i když dali
třeba jen drobné, tak dali. Kolikrát chtěl za partnerku zaplatit muž, ale
slečna pak z peněženky nějaké peníze také vytáhla. Přidala jsem se.
Hodně se teď snažím s lidmi mluvit o všem možném. Dost mi
pomáhá mluvit s přítelem – nejenom kvůli čínštině, kterou mi stále všichni
chválí (sama ale vím, že mohla být ještě o dost lepší). I když máme odlišné
názory na věc, tak to nevadí, víme, že to nemyslíme zle, takže není problém to
spolu rozebírat. V sobotu po tréninku jsme šli na oběd a seděli
v kantýně zabraní do hovoru až do večeře :-). Asi i proto mi tenhle týden
bolela tak hlava :-D. Když se člověk nesnaží věcem porozumět a nebo to bere tak
jak to přichází s tím, že mu to časem docvakne (to je podle mě dobrý
způsob), tak to jde, ale když se nad tím někdo snaží až moc přemýšlet, spojovat
si věci dohromady, vyhraňovat se vůči těm novým informacím… to je o zdraví.
Fakt že jo. Protože teď víc naslouchám a víc čtu, tak se ke mně dostává jak víc
kritiky na Čínu (tím myslím všechno možné, co slovo Čína obsahuje) tak i víc
chvály. Předtím mi pár lidí vytýkalo, že co jsem v Číně, tak jsem jako
„oni“, že jsem Čínská hruška. Proč jsem blogy psala tak, jak jsem psala, jsem
už vysvětlovala, tak se k tomu nemusím vracet. Jak jsem nedávno radila
kamarádce Američance, je třeba naslouchat okolí, slouží nám mimo jiné jako
zrcadla, zanalyzovat, ale konečný obrázek si z toho musíme udělat sami.
Když jsem tedy nad svou „čínskou hruškou“ přemýšlela, došla jsem k názoru,
že to jsem stále já, lidé, kteří mě znají dobře to vědí také. Líbila se mi Ya
Qiangova odpověď, když se učitelka ve třídě ptala každého studenta, co by o
sobě řekl. Prohlásil, že rád dělá perlové náhrdelníky :-D. Jedna věc je, ž se
rád cítí důležitý, když se ho pak lidé ještě musí zeptat, protože to
nepochopili… Ale myšlenka je to pěkná a vystihuje to, co já sama v Číně
dělám. Perly představují zkušenosti, názory…, které jednu za druhou navléká na
šňůrku. Každá perla je jiná, stejně tak jako ty, které najdete v přírodě,
ne ty uměle udělané – jedna jako druhá, aby se k sobě hodily, všem se
líbily, aby náhodou některá nevyčnívala. To že ji na šňůrku navlékl, neznamená,
že tam už nadobro zůstane. Časem se může změnit pořadí a nebo bude úplně nahrazena
jinou perlou. Takový je život – neustále se všechno mění. Přicházejí nové
názory a staré odcházejí nezávisle na tom, které jsou správné a které ne. Ale
ne všechno se dá v životě tak snadno nahradit či změnit jako na té šňůrce.
Tak. A člověk by se měl snažit být opravdový. Nezvládne-li to vůči druhým, tak
aspoň vůči sobě. Výmluvami se dokáží mnozí zasytit, ale jsou to prázdné
kalorie. To jsem si vyzkoušela i na tréninku, o tom ale potom.
Rozumím teď zase dalším věcem, které mi předtím přišly
zvláštní, štvaly mě atd. Jak jsem předtím popisovala naše wushu hodiny, které
kromě těch praktických nemají moc velký význam (v porovnání s jinými
předměty, i když v Číně je tohle trochu složité). Rozčilovala jsem se, že
je to ztráta času. Ano. Ale u nich to vyplývá z toho, že jak jsem se
dočetla v jedné české diplomce, že wushu nikdy nemělo žádný jasně daný,
sepsaný systém. Jak se dočtete v novém článku v magazínu Fighters,
wushu se učí jako obor na VŠ až od 90. let minulého století. Tréninky mají
propracované, protože to učí lidé, kteří cvičili a cvičí celý život. Je to pro
ně stejně přirozené jako mluva. Ale i během tréninku se objeví spousta věcí,
které neví, jak vysvětlit. Oni to cítí, ví, jak ti to předat, pokud to dokážeš
přijmout, tak to taky pochopíš a pak to zase předáš dalším. A je to. Všichni
víme, že při cvičení máme mít jazyk na horním patře. Ale už ne tolik lidí ví
proč. Kdo nemá moc znalostí a zamyslí se nad tím jako já, tak mu přijde jasné,
že se tak lépe dýchá, rozevře se „krk“. Ale vysvětlení je daleko
komplikovanější. Zatímco v čínských zdrojích se to velmi špatně hledá,
v józe je to krásně popsané. Jóga je vůbec dobře prozkoumaná. A říká se,
že i proto, že brzy dorazila do Ameriky, kde si ji oblíbili a studovali ze
všech stran. V tomhle je třeba qigong ještě dost pozadu. A že se nám každý
učitel místo vlastní výuka snaží dávat rady do života? Čínský učitel je prostě
trochu v roli rodičů, a nemusí to být jen wushu učitel, i když tam je to
asi nejzřetelnější. Představte si, co očekáváte od svého Mistra. Jen mě
nenapadlo,že s něčím podobným se setkám i na univerzitě. Nechápala jsem
to, teď ano. To neznamená, že to hned považuji za super. Ale stejně tak už
nejsem naštvaná. „Vědět“ dokáže člověku otevřít tolik dveří, já sama se cítím
na jednu stranu o dost uvolněnější, víc 无所谓,
lhostejněji, ale ne ve špatném slova smyslu, teď mě v češtině nenapadá
příhodný výraz. Vzdělávání člověka opravdu zlidšťuje. I když zase – jak
kterého. Zmiňovala to Tamara v jednom ze svých komentářích – že kultivace
je nadstavba, pokud chybí základy, tak... Na druhou stranu, jak se nad vším
snažím moc přemýšlet, tak jsem z toho strašně unavená a kolikrát i
zmatená. Jak při takovém množství informací, dojmů a zážitků nebýt „čínskou
hruškou“ nebo jen „ignorantským cizincem“? Jak všechno příhodně spojit a
začlenit do sebe sama? Takhle bych se pomalu snažila hledat vysvětlení pro
s prominutím každý čínský prd. A Číňané vás v tom moc rádi podpoří.
Netušila jsem, jak na to. A docvaklo mi to zase během tréninku. Netvrdím tím,
že wushu má odpověď na všechno. Je však tak spojené s čínskou filosofií,
myšlením, zvyky… stejně tak jsem k nějakému závěru mohla přijít během
čtení další knihy, rozhovoru s přáteli atd. Na mě prostě nejlíp funguje
wushu, přijde mi, že v té době vnímám tak nějak zřetelněji, na více
frekvencích než normálně.
Jsem moc ráda, že píšete svoje názory k článkům, klidně
piště i o něčem jiném, pokud si na to při čtení „mě“ vzpomenete. Péťa zmiňovala
ty stereotypy, které panují o různých národech, skupinách lidí a tak. To je tak
složité, ty jo. Spousta lidí se mě už ptala, jestli máme v Česku internet,
a co video? :-D. Jednou jsem se při rozhovoru s Dannym nevyjádřila úplně
přesně, jen jsem chtěla říct, že když v zimě mrzne, tak máme občas doma
problémy s internetem. A teď si ze mě stále dělá srandu, že v zimě si
moc nepopovídáme, až budu zpátky doma, protože nebudeme mí internet :-D. A
ještě jedna zajímavá věc, jednou jsme na procházce potkali pár s malým
dítětem, měli tmavší pleť, nevypadali jako Číňané, na které jsme zvyklá a strašně
mi připomínali naše Romy. Nevěděla jsem, k jaké čínské menšině patří, tak
jsem se zeptala. Přítelova odpověď zněla jasně „gypsies“ (cikáni), tak nevím, o
tohle jsem se ještě moc nezajímala. Ale popsal mi je podobně jako to
předkládají naše české stereotypy.
Ještě k těm stipendiím, jak to zmínila Tamara u
volejbalistky. Než jsem se o to začala zajímat, myslela jsem si, že je strašně
těžké někam vyjet. No a fakt není, s tím má zkušenost i Péťa a mnoho
dalších. Bez stipendia je to samozřejmě hodně náročné, většinou pokud nejste
fakt bohatí, bezvýchodné. Ale když jsem hledala stipendia do Číny (tady je ho
dostat celkem těžké), narazila jsem na šance studovat i v jiných zemích
všude po světě. Některá se dají získat lehce, jde o to jen ozvat se v pravou
chvíli. Některá obtížně, musíte být fakt dobří a dokázat, že si za něčím jdete
(vypracovat projekt, na kterém budete chtít pracovat, mít za sebou nějaké
úspěchy či zajímavé akce, vyhrát soutěže – a to nemyslím jenom sportovní atd.).
Ale prostě to jde. A když pak získáte stipendium a nehodláte si žít na moc
vysoké noze, vyjdete celkem dobře. Už několikrát jsem říkala, že kdybych tady
neměla trenéra, tak bych si neměla skoro na co stěžovat. Nějaké větší výdaje se
občas objeví, ale to není každý měsíc. Navíc, i když to studentské vízum a
podmínky studia nedovolují, je celkem snadné najít si práci.. Já se minulý rok
občas k něčemu nachomítla, během letních prázdnin jsem učila ve školce
angličtinu atd. Nehledala jsem a nehledám ale nic stálého, protože mi to vytížení
ve škole moc nedovoluje. V tomhle mám obrovské štěstí na rodiče, kteří mě
ve všem podporují, takže se fakt můžu věnovat, čemu chci a moc se nestresovat.
Je to trochu směšné, ale v tomhle fungujeme trochu jako čínské rodiny :-D.
Tady rodiče své děti podporují (a nejen finančně) strašně dlouho, kolikrát i po
promoci! A děti jim to vrací potom. To jsem viděla během oslav nového roku. Ya
Qiangovo rodiče mají pět dětí. Ti jim nanosili dárků, že měli plný celý jeden
pokoj – každý, co mohl (někdo pracuje v elektru, někdo v potravinách
atd.) nebo o čem věděl, že je potřeba. Ale nefunguje to tak samozřejmě jen
během oslav, tohle je samozřejmost po celý rok. Stačí, aby si Ya Qiangovo
maminka postěžovala, že jí bolí záda a ten hned posílá léky nebo podobné věci,
které by měly pomoct. A organizuje rodinu přítomnou v Lu Yi, aby ji
vytáhli do lázní, na masáž atd. :-D. Tenhle model považuji za dobrý, pokud
nikoho příliš nesvazuje. Rodiče se snaží dát dítěti co nejlepší start do života
a děti jim to pak vrací. Protože já sama jsem taková princezna, moc si vážím
lidí, kteří zvládají všechno najednou – školu i práci. Můj bratranec Michal je
naprostý stroj – studoval dvě vysoké školy najednou (úspěšně :-)), každá
v jiném městě, do toho pracoval, fungoval pro rodinu, přítelkyni. Je ale
pravda, že se mu to tenkrát podepsalo na zdraví. Na to často myslím, když se
večer vrátím na kolej, cítím se unavená a nic se mi nechce dělat. Mám obrovské
štěstí, že teď nemusím být v práci, tak nesmím lenošit, ale dál makat. Na
druhou stranu, být v roli přísavky není úplně příjemné, tak už se snažím
vykoumat, jak to trochu změnit. Způsob jsem našla, teď pilně pracuji na tom,
aby se můj plán uskutečnil – a i kdyby ne, jsem vděčná všem přátelům, kteří
v tom pomáhají! Navíc rodiče ví, že jsem cílevědomá a nezdary mě
nezastaví. Nemám problém pak dělat práci, kterou jsem nechtěla. Sedět po
promoci na zadku a jen čekat, až to přijde? Co kdyby to nepřišlo :-). Jak říká
Paulo Coelho v knize Rukověť bojovníka světla, kterou čtu během jízdy na
rotopedu: „Bojovník světla se někdy chová
jako voda a plyne mezi překážkami, s nimiž se setkává. V určitých chvílích
může odpor znamenat zkázu; proto se bojovník přizpůsobuje okolnostem. Bez
námitek se smiřuje s tím, že kameny na cestě určují jeho průchod mezi
horami. V tom spočívá síla vody: nikdy ji nemůže rozbít kladivo nebo
zranit nůž. Ani nejmocnější meč na světě nedokáže zjizvit její hladinu. Voda v řece
se přizpůsobuje možné cestě, ale nezapomíná na svůj cíl: moře. U pramene je
slabá, ponenáhlu však sílí soutokem s jinými řekami. A od jistého okamžiku
je její síla naprostá.“
Žádné komentáře:
Okomentovat