Moje taiji odysea :-)

Od pondělí jsem cvičila taiji hóóódně pomalu, v hóóódně vysokých postojích a po tréninku mě učitel viděl, jak jsem kulhala v doprovodu přátel na večeři, ale stejně když pak v pátek viděl, jak si sundávám bandáž, ptal se, co se mi stalo. Vysvětlila jsem, že jsem si v pondělí zvrtla kotník, ale teď už to celkem jde. Když jsme pak ještě cvičili soutěžní verzi qigongu pěti zvířat, připomněl mi, abych na kotník dávala pozor. Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že teď na mě kouká trochu jinak. V pondělí (= v sobotu) mi to trochu dodalo kuráže, dohromady s tím, že teď taiji cítím trochu jinak. A během jedné z jeho přednášek o cvičení, jsem sebrala kuráž a položila jsem mu otázku. Jsem zvyklá od Mistra, že ptát se není dobré. V začátcích jsme se raději vůbec neptali, protože hrozilo, že otázka bude blbost, Mistr se naštve, vysměje se nám atd. Na jednu stranu je to dobře – přiměje to člověka nad věcí víc přemýšlet, sám to zkoumat. Na druhou stranu, pokud jsme dospělí a wushu se věnujeme, jako my tady, tak není důvod, abychom se báli pokládat otázky. Jak jinak se máme něco naučit než dialogem, než radami od učitele. Učitel totiž mluvil o tom, jak je základní metodou, jak se něco naučit, imitace. Cvičit přesně tak, jak cvičí učitel atd. Zeptala jsem se pak tedy, jak poznám, že daný pohyb je správný, protože každý cvičí jinak. Samozřejmě že základní pravidla znám, ale potom? Mám tedy asi víc číst knihy, koukat na videa, učitele a Mistry (ale i ti cvičí dost jinak). Učitel Xie mi odpověděl, že správný pohyb je, pokud máme při tom ten správný pocit. Je jedno, jestli mám ruku o 10 cm výš nebo níž, ale musí v tom být cítit ten správný pocit. A ten se nám snaží dát. Je pravda, že když cvičíme podle něho, mám jiný pocit, než když cvičím sama. Zeptal se mě, jak se mi cvičilo, když jsme teď jeli yang s ním. Určitě jsem nebyla tak unavená jako obyčejně, i když jsme cvičili hodně pomalu. A je to pravda. Snažím se imitovat všechno, co vidím, všechno, na co stačím. Je to úplně stejné jako s Cai Si Wu – při tréninku s ním je také důležité mít ten „pocit“, a pak je celkem jedno, jak to kopnu. Není ale imitování jako imitování. Spousta lidí se snaží odkoukat jen pohyby – přesně na centimetry. A spolužáci se pak dohadují, jestli měl učitel ruku tam a tam. Po zvládnutí pohybů jde spíš o to, vykoumat ten daný pocit, už nejde tolik o formu pohybu. Ve WC máte možnost cvičit s Číňany, tak na to během tréninku pamatujte…

Když jsem ten den dorazila na trénink, spolužáci jeli základy – kopy, skoky (to děláme každé pondělí), místo toho jsem začala rovnou s yangem, protože se tomu náš učitel v poslední době hodně věnoval. Na trénink přišel i jeden muž, který tady nestuduje, ale cvičí s námi. Přišel za mnou a rozuměla jsem mu něco na způsob, že yang není tak dobrý jako chen. Porozuměla jsem ale špatně, po chvíli mi došlo, že myslí můj yang :-D. Otevřeně mě začal kritizovat, na to teď v Číně nejsem moc zvyklá. Když už mi někdo něco vytýká, tak konstruktivně a mile :-D. Ještě se k tomu obrátil na učitel Xie a dožadoval se jeho souhlasu v tom, že můj yang není tak dobrý jako chen, že to nemá žádnou příchuť. Učitel s úsměvem kývl. Přineslo mi to hodně špatný pocit, ale nedovolila jsem tomu pocitu vstoupit dovnitř, takže mě to nezačalo trápit. Jen to beru jako fakt. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že sama vím, kde mám některé chyby, ale potřebovala bych, aby mi někdo trochu pomohl, poradil, zkritizoval, abych to měla objektivní. A dostala jsem to. Ale úvodní pocit byl hodně špatný. Když to zkrátím a zeslušním, tak je to přibližně o tomhle: Každý den se makám, pozoruji, imituji a já nevím co ještě. V posledním týdnu jsem zaznamenala ve cvičení změnu, cítím i některé z menších pohybů, jsem uvolněnější atd. Prostě jsem se zlepšila. Měla jsem z toho radost, motivovalo mě to, abych se nebála cvičit sama. A pak přijde tahle facka. Nevím, co mám dělat ještě jiného. Na konci tréninku za mnou přišel ještě jednou a dovysvětlil mi svou úvodní poznámku. Reagovala jsem tak, jak jsem předpokládala, že bych měla. Poděkovala jsem a dodala, že tedy musím pilně cvičit. Špatně :-). Řekl mi, že cvičím hodně a pohyby mám, nemám tu „příchuť“, a to teď nedoženu více hodinami tréninku. Musím to víc zkoumat, víc se ptát učitele, víc ho imitovat atd. Tohle vysvětlení jsem vzala dobře a poděkovala jsem opravdu :-). Zájem ostatních sám o sobě značí, že jsem se zlepšila. Že jim stojí za to mě kritizovat taktéž, takže z toho vlastně mám radost. I když jak získat tu správnou „příchuť“ zatím netuším. Ten trénink jsem pak už cvičila jen yi lu, protože mě při tom nebolí tolik kotník (u yangu a sun hodně) a ty pocity, které mám během cvičení, jsou mi hodně příjemné. Párkrát jsem to jela s Panem Arogantním, ten uprostřed vypadl, tak jsem mu poradila jak dál. Všichni teď vnímáme, že postoupil o další schod výš. Každý trénink maká, hodně posiluje, ale zároveň i hodně zhubl. Nikdy nebyl tlustý, takže teď je fakt hodně hubený. Ale je rychlejší a má větší sílu. A dívat se na něj, jak cvičí, je prostě radost. I když v tuishou ho občas někdo ještě vyklepne :-). V sestavě měl vokno, protože teď cvičí yi lu i na opačnou stranu. Chvíli jsem se na něj dívala a bylo to něco. Cvičil dobře, v obličeji celý rudý, jak mu mozek pracoval naplno… :-) Když někde nevěděl, jak dál, tak se k němu přihrnul ten zmíněný Všeználek a radil mu. Očividně ho to hodně prudilo, ale nevěnoval tomu pozornost. Když docvičil, přešel na druhou stranu tělocvičny, aby trénoval s taiji kopím, a zbavil se tak dotěry, který zbyl na mě :-D. A to myslím vážně. Dorazil k nám na trénink kamarád našeho učitele, také taiji učitel. Učil Všeználka a jednu Paní Nespokojenou tuishou. Všeználek mě zavolal, ať jdu cvičit s nimi, že se mu s Paní Nespokojenou cvičí špatně. Tak jsem tedy přišla a cvičila s tou ženskou. Ta si pochvalovala, jak jí to se mnou jde, že to s Všeználkem rozhodně nejde srovnávat. Všeználek si pochvaloval, jak mu to s učitelem jde. Mně se s paní cvičilo hodně špatně, protože pohyby dělala jinak, ruku měla jako leklou rybu a neustále žádala učitele, aby se podíval, jestli to děláme dobře, protože má pocit, že to dělám špatně :-D. Učitel vždy pochválil s tím, že pohyb je správný. A takhle dokola. U jednoho pohybu mi stále říkala, že ten kruh je jen vertikální. Už jsem to nevydržela a vysvětlila, že když mi prsty míří na břicho, ani náhodou se mi to nepovede odvést nahoru, protože bych to pak dostala třeba do krku (kdybych pohyb zrychlila). Takže to samozřejmě musím odvést do strany a pak pokračovat na ní. Mám ráda diskuze a zkoumání, ale ne pokud tomu někdo vůbec nerozumí a myslí si, že je nejchytřejší. V takovém případě se buď neangažuji a pokud se musím účastnit, snažím se v tom najít něco dobrého pro sebe. Pokud to nejde jinak, tak přeberu iniciativu a nastavím pravidla. Pak jsem cvičila chvíli s Všeználkem, z toho jsem byla hodně unavená, protože to bral hodně silou. Tuishou cvičím jednou za čas a fakt to neumím, jen rozumím základním principům, takže si partnera neumím vodit tak, jak chci. Časem se trochu uvolnil, tak jsem to vydržela, ale ruce mě bolí ještě teď :-D. Pak jsem se dostala k učiteli, když to ti dva vzdali. Probral se mnou základní postoj, dýchání a cvičili jsme pár tuishou technik. Při všem, co dělám, mám problém najít ten bod, kdy jsem uvolněná, ale zároveň ne měkká. Tak to mám i v životě, chybí mi ten balanc. Stále mě tedy upozorňoval, že mám uvolnit rameno, loket, zápěstí… On sám byl hodně měkký a když mi připomněl, abych nezapomněla správně dýchat, tak jsem cítila, že jsem se také trochu uvolnila. Měla jsem okamžiky, kdy jsem si připadal jako žvýkačka :-), hezky měkká a pružná, ale zároveň jsem dokázala odvést jeho „útoky“. Několikrát mi zopakoval, že je mimo jiné také doktorem (po tréninku se mi podívá na kotník :-) ), učí hodně cizinců. A vysvětloval mi, proč je tak dobrý učitel :-). Chtěla jsem zjistit pár informací o jeho vyučovacích metodách, ale neodpověděl mi na žádnou otázku. Jen přátelsky, trochu šišlavou angličtinou přednášel o zdravotních účincích taiji, jak se dá masírovat ten který orgán a k čemu je to dobré. Něco jsem se tedy dozvěděla. Na závěr mi řekl, že tady mám čtyři roky, takže se nemám omezovat jen na cvičení tady, ale pokud chci taiji opravdu poznat, musím se jít podívat i jinam (samozřejmě mi nechá vizitku), i do parků atd. Povídat s lidmi a hodně se ptát. Můj taiji učitel je prý skvělý a musím se ho hodně ptát. Xie nakonec dorazil a vysvobodil mě. Když přišel k nám, nevěděla jsem, jestli odejít nebo zůstat. Tak jsem pomalu odstupovala, ale slyšela jsem, že stále mluví o mně a o cizincích, tak jsem se vrátila. Učitel Xie mě velmi zdvořile představil – co tam studuji, jak dlouho tam jsem, že můj učitel je z Henanu (Mistr) a cvičila jsem dlouho atd. Ten jiný učitel se mě zeptal, proč cvičím wushu. Tohle je jednoduchá otázka, ale i velmi složitá. Zkuste si na to odpovědět. Pokud řeknete jen, že vás to baví nebo je to zdraví prospěšné, tak ta odpověď určitě nebude zahrnovat úplně všechno, co v souvislosti s wushu cítíte. Zvolila jsem odpověď, kterou jsem ještě nikdy nepoužila a tak nějak ke mně přišla sama, ještě nikdy jsem nad tím takhle neuvažovala, i když na některé části jsem tady už přišla, jen se mi to v tu chvíli spojilo všechno dohromady:

Cizinci sportují, protože je to baví nebo protože rádi mezi sebou soutěží (fotbal, volejbal, plavání atd.). Ve wushu jsou také soutěže, ale tím největším soupeřem si je člověk sám, navíc cvičení velmi pozitivně ovlivňuje zdraví. Když bych hrála třeba volejbal, tak bych získala fyzičku, ale nebylo by mi to ke zdraví tolik prospěšné. Navíc u volejbalu můžu dělat pohyby správně, ale stejně mě to někdy bude bolet. U wushu vím, že pokud mě při cvičení něco bolí, je to proto, že daný pohyb provádím špatně. A další věcí je, že wushu můžu dělat kdykoliv, každý den. Pokud miluji běhání, venku je bouřka a nejsem zrovna hardcore běžec, tak ten den nevyběhnu (jo, už máme i běžecké pásy v posilovnách a haly :-) ). Stejně tak pokud si zlomím nohu, ležím s chřipkou v posteli nebo mám dvanáctku v práci. Když je špatné počasí, můžu si wushu cvičit doma. Když mám zlomenou nohu, mám na cvičení k dispozici zbytek těla. V posteli si můžu cvičit rukama, trénovat dýchání a některé qigongy jsou také vleže. Když jsem příliš pracovně vytížená, můžu v pauze cvičit qigong v sedě, zacvičit si pár minut některé jednoduché pohyby, i kdyby šlo třeba jen o navíjení hedvábí a mnoho dalšího. Ano, nevyrovná se to plnohodnotnému dvouhodinovému tréninku, ale i ty kousky jsou velmi důležité. „Lepší něco než nic“ u wushu rozhodně platí.

Nevyjádřila jsem to přesně takhle, mám totiž problémy s projevy mezi lidmi. Jsem spíš zvyklá poslouchat, protože mám kolem sebe spíš lidi, kteří rádi mluví a vyžadují obecenstvo. Na mě pak už není tolik času a také nejsem tak průbojná. Proto jsem občas tak zarputilá v prosazování svých názorů – mám totiž stále pocit, že jsem v časové tísni a teď nebo nikdy :-D. Také nechci plývat časem posluchače, tak se to snažím zkracovat. Už jsem ale ve věku, kdy bych k celé věci měla zaujmout jiný postoj. Tím, jak tady získávám sebevědomí, se to lepší. Ale jen pomalu.

Zbytek tréninku jsem tedy projížděla techniky z yi lu před zrcadlem, až ke mně opět přišel Všeználek a začal cvičit se mnou, tak jsem musela pokračovat, i když jsem chtěla opakovat jen pár prvních pohybů. Vedle nás začal učitel učit pár lidí tradiční meč, tak jsme museli uhnout. Chtěla jsem navázat, kde jsme skončili, ale Všeználek rozhodl, že začneme od začátku. Už v té chvíli jsem byla po celém dni dost vyčerpaná a už dlouho jsem jela kousky sestavy kombinované se dřepy na pravé noze a výdržemi v mabu dlouhou dobu. Teď mám cvičit 1,5 yi lu, to si dělá srandu. Tak jsem začala, ne všechny postoje jsem měla nízké, ale nějak jsem se do toho ponořila a užívala jsem si to. Trochu mě znejistilo, když jsem viděla, že na mě kouká Pan Arogantní, ale zvládla jsem to. Po docvičení Všeználek zmizel, já se trochu prošla a pak si lehla na koberec a odpočívala, ten den jsem měla fakt už hotovo. Šla jsem si sednout ke skupince kluků, se kterými si povídal učitel, posilovala jsem trochu břicho a pak jsme společně odešli. Hodně mě překvapilo, že jsem se cítila plná energie, i když jsem po hodině qigongu nechtěla dělat už nic. Taiji je fakt úžasná věc. O to horší bylo probuzení dnes ráno. Dala jsem si budíka na 7. hodinu, že se budu učit. Když jsem se snažila zvednout, bolelo mě celé tělo, tak jsem to vzdala a vstala až v 9 hodin :-D. Navíc mě začala zase bolet záda. A já volno jako ostatní nemám, v pondělí v jednu mám trénink.