Zkouška ze sandy

V pondělí (= v sobotu) jsme dorazili v osm ráno na sanda trénink a dozvěděli jsme se, že nás čeká praktická zkouška. Tady je každý den jedním velkým překvapením. Po úvodním nástupu jsme dostali asi půl hodinu na přípravu. První částí bylo 20 vteřin, ve kterých jsme měli podle svého bouchat a kopat do vzduchu – podle naší fantazie. Učitel chtěl vidět, jak zvládáme techniku, jak máme zkoordinované pohyby, jak jsme rychlí, jak nám to myslí atd. A pak jsme měli ve dvojici předvést tři techniky. Dvě jsme se naučili během hodin. Jednu jsme se měli naučit teď během té půl hodinky :-D. Nevím, proč nevybral techniku, kterou jsme s ním probírali, ale to nevadí, šlo jen o přehoz.

Na tréninku mi to většinou jde, učitel mě často chválil, a to nejen na téhle hodině. Ale pokud jde pak o zkoušku, tak vždycky vyhořím. Přítel mi vnucoval, že je to jenom tím, že jsem toho nenacvičila tolik. Ale mezi spolužáky jsou lidé, kteří cvičí kratší dobu než já a pokud jsme něco cvičili, tak jsem si to opakovala i ve „volném“ čase, takže jsem měla prostě nacvičeno a naopakováno daleko víc než ostatní. A stejně to pak dopadlo hůř, takže je to v psychice. Nejhorší je, že to kazím i tady. I když jsou spolužáci fajn a podporujeme se navzájem. To není jako v začátcích v Čechách, kdy lidé kolem doufali, že se vám to nepovede, aby oni vypadali lépe. Když jsem měla zkoušku za hua quan a ba gua zhang, měla jsem vokno. Moderna také nebyla nejlepší. Většinou ale z hodin dostávám vysokou známku – naštěstí hodnotí práci během celého semestru, ne jen tu zkoušku. Kdyby ano, tak by to byla velká bída.

Na sandě mám techniku dobrou, ale jsem hodně pomalá a nedokáži ještě dobře plynule kombinovat techniky. Takže si dokážete představit, co jsem tam za těch 20 vteřin předvedla. Přitom potom, když jsem si to ještě zkusila vedle, tak to bylo o dost lepší – měnila jsem směry, střídala techniky – ale pomalu. Techniky ve dvojici jsem trénovala s přítelem, který s námi chodí na tréninky. Všechno to šlo dobře, kamarád profi sandista mě chválil, že mi to jde. Poprosila jsem přítele, aby mi tam tolik nenaskakoval, nejsem u filmu, ale na zkoušce :-). Měla jsem si vybrat někoho jiného, on byl totiž nervóznější než já. Když jsem se na něj podívala těsně před začátkem, tak jsem myslela, že mě vomejou. Předtím jsme všechno natrénovali a on se mě před učitelem ptá: Tak jak teda? Tak jsem ho popadla a mrštila s ním o zem. Ale technika nebyla moc dobrá, dost jsem se nadřela. Do přehozu mi samozřejmě naskočil jako opička na gumičce. A u kopu, kdy jsem ho měla strhnout na zem, jsem ještě ani nezatáhla a on už se snažil padat. Tak jsem ho pak sundala. Naštvalo mě to, ale tohle jsou ty věci, se kterými člověk nic neudělá. Během tréninku mi byl k dispozici, mohla jsem si na něm všechno zkoušet, stále padal a stále se zvedal, abych si to mohla zkusit. Tak jsem se na něj zlobit ani nemohla.

Poslední část bylo 20 vteřin různě kopat do pytle. To byl trochu problém, protože mi to lépe jde na levou nohu, jenže tu mám zraněnou. Na druhou jsem to samozřejmě také trénovala, ale nejsem si v tom tak jistá, tak na zkoušku jsem kopala hlavně levou. A nemohla jsem se do toho opřít tak, jako jsem byla zvyklá během tréninku. Jeden kluk se u pytle odrovnal sám. Byl taky zraněný, blbě kopnul a odvalil se kotoulem dozadu… a bylo hotovo :-D.

Spolužáci byli v pohodě, některým to šlo, některým tolik ne. Když se jim něco nepovedlo, tak je to z míry nevyvedlo, sami se zasmáli a zkusili to znovu. Wang Song ani napodruhé nestáhl kamaráda k zemi. Všichni jsme se smáli. On naším směrem ukázal, abychom byli zticha, že se snaží přemýšlet. A pak s ním najednou mrsknul a bylo :-).

Na závěrečném nástupu nám učitel řekl, že je to všechno jenom o tréninku. Stačilo by pár dalších lekcí a dané techniky bychom zvládali dobře, takže mu nešlo o to, abychom byli úžasní, ale chtěl vidět, že jsme dávali pozor a něco si z té hodiny odnesli. A to nejen co se cvičení týče. Příští týden máme poslední hodinu, a to s jiným učitelem, tak jsem na to zvědavá.