Ani excelentní studentka, ani taiji šampionka...

V Číně je běžné, že pokud vás čekají nějaké dny volna, zaplatíte to pracovním/školním víkendem. Ono je to ale také proto, aby volné dny na sebe navazovaly a neměli jste volnou třeba jenom středu. Lidé často cestují i několik hodin, aby se dostali domů nebo na místo určení, jeden den jim tedy nestačí. Moje spolužačka bydlí v provincii Hunan, tam to prý trvá 18 hodin vlakem. Má v plánu ještě cestu za přítelem, dohromady to vyjde na 25 hodin cesty. Takže jeden den je fakt málo.

Od pondělí do středy máme volno, protože Číňané budou vymetat rodinné hrobky, přinášet oběti svým předkům atd. (清明节) Jdeme tedy do školy o víkendu. Takže už rozumíte, proč jsem v článku o zkoušce ze sandy psala, „V pondělí (= v sobotu)“ :-). Jako na potvoru mám pondělí nejnáročnější – od rána do večera v tělocvičně. Tentokrát to platilo doslova. Jen jsem přecházela z jedné tělocvičny do druhé. V osm ráno zmíněná sanda. Od 9:20 mám hodinu o tom, jak žít zdravě a šťastně. Mívali jsme to v učebně. Párkrát jsem místo toho šla běhat a posilovat, protože jen hráli hry na utužení kolektivu. Minule jsem byla, protože každá skupina měla připravit prezentaci o tom, jak se udržujeme v kondici – já tam byla v sekci „kungfu“ :-D – připravily to spolužačky a daly tam mojí rozpohybovanou fotku. Prezentaci mám, je to fakt srandovní :-). Tentokrát jsme však šli do tělocvičny, kde jsme hráli hry. Všechny jsem pochopila a byla schopná se her účastnit. A ne, není to samozřejmostí :-). Potom jsme na hudbu meditovali v sedě (s pochromaným kotníkem se mi sedělo fakt špatně, tak jsem si natáhla nohy před sebe, ale pak mě zase bolela záda… v meditace je v začátcích fakt dřina, jsem pro meditaci v leže :-) ). Pak jsme prováděli protahovací cviky z jógy. Po józe přišel na řadu qigong – zkrácené verze různých typů. Po hodině jsem se cítila akorát tak na oběd a jít spát.

Místo toho jsem si snědla dva studené knedlíky plněné zeleninou a opakovala svoje sestavy s mečem a kopím. Kvůli kotníku jsem tento týden modernu necvičila. Kromě jednoho dne jsem ale byla pokaždé na taiji. Pak dorazil přítel a ukazoval mi různé pohyby, které je naučili během hodiny, která se věnovala wushu na vystoupení :-). Plynule jsme přešli na dvouhodinovou hodinu qigongu. Ono samozřejmě cvičit devět hodin v kuse, z toho 5 hodin taiji a qigong není takový nášup, jako kdybych cvičila celou dobu v posilovně nebo modernu (to bych určitě nevydržela), ale stejně je z toho člověk unavený. Od té doby, co jsem si zvrtla kotník, mám unavená lýtka, a během qigongu to bylo nejhorší. Učili jsme se totiž nový, ten se šesti zvuky, Tamara ví, jak se to jmenuje :-). Tam se od začátku dokonce stojí v jednom postoji, navíc je to pomalé. A představte si to cvičit 2 hodiny s dvěmi malými pauzami, abychom si pohyby sami vyzkoumali. Vím, že je to fakt léčivá a úžasná věc, ale během jediné lekce jsem k tomu získala velkou nechuť. Na konci už jsem měla hlad a během povídání s učitelkou, mi přítel trochu namasíroval lýtka, abych vydržela taiji, ale byla jsem rozhodnutá, že vydržím tak hodinu a pak uteču na jídlo a odpočinek. Z učitelčina povídání o qigongu jsem nerozuměla skoro nic, tak mi přítel trochu překládal a večer mi to povysvětlil. Místo poslouchání jsem koukala na vedlejší koberec, kde dostávali nakládačku lidé z našeho školního wushu týmu. Má je teď na začátku tréninku na povel jedna učitelka, a ta se s nimi nemazlí. Už týden tedy odchází z tréninku naprosto rudí ve tváři a zničení. Na to už dlouho nejsou zvyklí. V týmu mají jednoho kluka, který cvičí moderní taiji, „když je potřeba“ (= soutěž). Dál jednu slečnu, která to má dlouho jako hlavní „obor“ a další, která s tím začala nedávno. Ta učitelka se jí hodně věnuje, ale je také dost přísná, a na té holce je vidět, že to dělá jen proto, že musí. Jednou jsem ji zahlédla v hale, jak je opřená o zeď a schoulená až k zemi. Těžko říct, jestli byla tak vyčerpaná nebo znechucená. Asi obojí :-/. Je vidět, že předtím taiji necvičila. Nohu si dá až za krk, postoje má krásně nízké, přechody plynulé, moc jí to sluší, ale ještě to jako taiji opravdu nevypadá. Její kolegyně trénuje pěst a meč na hudbu. Často se na ní chodíme koukat a vypadá to fakt pěkně.

Každý tady má svůj vlastní unikátní příběh, nedá se říct, že by si byli podobní (ani vzhledem :-) ). Neustále mě překvapují. V pátek za mnou Jane přišla, hned jak jsem dorazila na taiji, protože venku pršelo a já přišla bez deštníku. Ptala se, jestli jsem v pořádku. Samozřejmě, přítel mě doprovodil. Začala se smát s tím, že je ráda, že se mám dobře. Vypadala v pohodě. Nic netušící jsem se zeptala, jak se má ona. S úsměvem odpověděla, že také dobře. Ale po chvíli jí přes tvář přelétl malý stín a já věděla, proč že za mnou ve skutečnosti přišla. Do očí se jí přihnaly slzy a tentokrát jí je nešlo zastavit. Ona vždy když je smutná, tak o tom většinou vím jen já a pár jejích blízkých čínských kamarádek. Když ji někdo pozdraví nebo v tu chvíli s ní chce mluvit, automaticky nasadí úsměv a nikdo nic nepozná. Tentokrát jí to nešlo. Nikomu neprozradila, co se děje, ale stejně tak nedokázala předstírat, že se nic neděje. Ona sama byla v poslední době konečně hodně šťastná, ale ten den mluvila se svou maminkou, která jí vyčetla, že všechno dělá jen tak na půl a v ničem není opravdu dobrá. Z angličtiny ještě nesložila zkoušku (4. úroveň), naposledy neprošla. Na taiji soutěži se také nestala šampiónkou, ve své silné disciplíně (56ka) skončila pátá. Takže ani oslnivé školní výsledky, ani první místa ze soutěží. V Šanghaji je již třetím rokem a k ničemu. Tak zněla její slova. Bylo mi jí strašně líto, když jsem se na ní podívala, tak bych pomalu začala brečet taky, i když jí je už 20 let, tak s novým sestřihem a slzičkami, vypadá jako malá holčička. Nemohla ani mluvit, jak byla smutná. Řekla mi, že co si myslí ostatní, je jí ukradené, ale pokud jí nevěří její vlastní maminka, která by jí měla podporovat… V tu chvíli mě napadlo, jaké mám štěstí, že rodiče mě podporují i v těch největších kravinách :-). Sama mi řekla, že si myslí, že je hodně pilná. Ze třídy jde do tělocvičny, z tělocvičny do třídy. Ve volném čase se učí angličtinu… Vím, že je hodně marnivá, ráda nakupuje, tráví čas s kamarády, jestli je nějaká Číňanka tady holka-vamp, je to Jane, většina kluků by jí tady ležela u nohou. Dokonce i ošetření zubů měla zadarmo, doktora okouzlila, i když se o nic ani nesnažila :-). Na druhou stranu vím, jak cílevědomá a pilná je. Na tréninku maká, a nejenom sestavy, dělá i doplňkové cviky, má v tom systém. Večer jsem jí občas pomáhala s angličtinou, ráno v kantýně u snídaně jí vídám se sešitem anglických vět. Minulý rok měla velkou šanci získat stipendium (hodně nízká jednorázová suma, ale pro čínské studenty je to velká meta), musela ale projít zkouškou z plavání. Plavat neuměla, tak se do toho opřela a každý večer po taiji chodila do bazénu, kde jí jeden ochotný spolužák „nezištně“ pomáhal :-). Plavat se naučila, začala to mít ráda, a zkouškou prošla. Tedy, tady je i uplavat 100 m velkým výkonem, opravdu! :-) Stipendium nakonec kvůli chybě jednoho učitele nezískala! Povedlo se mi ji trochu uklidnit a přimět ke cvičení, do kterého se nakonec opět opřela. Slíbila jsem jí, že další den spolu zajdeme na večeři a probereme to. Další den za mnou ale během jedné hodiny přiběhla celá nadšená a s tím, že už povídala s jednou kamarádkou a je jí líp. Dokonce už volala i mamce a zdá se, že je všechno zase v pořádku. Moc mi děkovala, držela mě celou dobu za ruce. Najít si mezi Číňany opravdové přátele, kterým nejde o žádné výhody z vás, je hodně těžké. Já jich tady pár mám. A Číňané jako přátelé jsou opravdu kouzelní.