V minulém
článku jsem se asi dvakrát odvolávala na trénink, teď přišel ten čas :-).
Nemoc a studium tady
Na tréninku opravdu funguji tak nějak jinak, než normálně (a
co teprve během menstruace, jak jsme se s Péťou shodly :-DD). Myslím, že i
to je jeden z důvodů, proč lidi wushu tak pohltí. Proč chtějí dál a dál
cvičit a nevadí jim, že tomu obětují tolik času. Takové pocity zažívám jak na
taiji, tak při moderně. Prostě s tím už nejde přestat, a ne proto, že by
šlo o zvyk. U mě se cvičební zvyk velmi rychle vytrácí. Stačí, abych týden
necvičila a hned si odvyknu, nějak nemám potřebu se zase chodit mučit do
tělocvičny. Ale je ve mně něco, co mi nedovolí přestat. A to něco spolu se
zkušenostmi mi pomáhá překonávat i ty úvodní fáze po nic nedělání. A co si
budeme povídat, už po třech dnech nemoci je na tom člověk dost bídně. Tuto zimu
jsem nemocná snad každý týden. Pondělí a úterý jedu naplno. Středu až pátek se
léčím a pak cvičím zase o víkendu. Minulý rok jsem uplatňovala metodu, kdy jsem
cvičila prostě stále a bylo jedno, že jsem byla nemocná. Co si pamatuji, tak to
celkem šlo (asi jsem nebyla tak moc nemocná) až na jednou, kdy jsem po
intenzivním týdenním cvičení s trenérem v době nemoci byla
následujících 14 dní slabá jako moucha. Tento rok jsem to zkusila jinak, a to
necvičit a léčit se. Jenže tady to není jako doma, kdy jsem byla nemocná a
hotovo, nic jsem nemusela. I když mám přítele, který by pro mě udělal všechno,
snažím se většinu věcí obstarávat sama. A tady člověk prostě stále musí něco
dělat. Když jsem šla na konzulát, tak mi moc dobře nebylo. Ale jít jsem musela,
protože pak zase nebude čas nebo budu muset dělat něco jiného. Školní hodiny
tady fungují jinak, až na ty nepřínosné je třeba chodit na všechny – téměř v jakémkoliv
stavu. Co jsem viděla, naše třída má 100 % účast dokonce i na volitelných wushu
předmětech. Výjimky jsou během zkouškového, kdy občas dorazí na hodinu pozdě,
protože psali test v jiné učebně. To my, když jsme dopsali na ZČU test,
tak jsme šli slavit :-D. A kdybych nechodila na školní tréninky, byla bych sama
proti sobě – když člověk opravdu chce, může se naučit hodně moc, a hlavně –
zadarmo :-). Proto trochu nechápu, proč teď někteří spolužáci nechtějí chodit
na volitelný qigong, který patří k jedněm z nejkvalitnějších hodin. Qigong,
který nás minulý semestr učila učitelka Liu Jing byl o ničem. Ale oni zase mají
své důvody, kterým rozumím, nic prostě není tak jednoznačné. Učitel Xie je
trochu tradiční v tom, že kdo moc nechodí, toho moc neučí. Na druhou
stranu chápe, že my cizinci máme studium ztížené, minulý rok jsem na žádném tréninku
nechyběla, byla jsem i v létě až na poslední týden. Jen prostě musím zase
každý den a časem to bude dobré. Sama cvičit také musím pravidelně, pokud
necvičím, jde to pak ztuha a bolí to. Zrovna v sobotu, když jsem jela
základní kopy, rozhodla jsem se, že pauzu už prostě ne, i kdybych byla sebevíc
nemocná, tak do tělocvičny aspoň na základní wushu půjdu. Za tu bolest poté to
nestojí, fakt že ne. Samozřejmě jde i o to, že na čem jste předtím makali, jste
během těch tří dní zase ztratili (ne zcela, ale je to dost znát).
Strečink
Na protahování teď mám svou metodu (skombinovala jsem víc rad,
kterých se mi dostalo a přizpůsobila to pro své tělo) a funguje. Během „ztuhlých“
dní se protahuji trpělivě, vydatně, ale neničím se za každou cenu. Další den to
hned jde o poznání lépe a den poté můžu zase o kousek níž/výš než předtím. Na
žebřinách už si zvládnu dát levou nohu k hlavě (bokem :-)), bez opory to
nejde tak vysoko, ale chvíli na určité úrovni vydržím. Tohle půjde. Dotknout se
špičkou čela je pro mě ale hodně vzdálená a nejistá budoucnost. Nejvíc jsem ale
ráda za to, že se mi zlepšil pravý provaz, ještě chvíli a dosednu i ten, což se
mi zatím nikdy nepodařilo. Moje zimní pauza přinesla hodně špatného, na druhou
stranu mě už pravá noha nebolí, jen je ztuhlejší než levá, takže se s ní dá
dobře pracovat. Co se týče protahování, je dobré dát studentům nějaký systém,
základ. Jednak jim to pomůže, aby věděli, jak se protahovat, když cvičí sami. A
také to trochu odvede pozornost od bolesti. Časem si ale každý vytvoří svůj
vlastní systém, který na něj nejvíc působí. Protahování před a po tréninku je
ale jiné. Co jsem viděla, tak hodně lidí má tendenci se před tréninkem
protahovat strašně dlouho a vlažně. Takže pokud se před cvičením zahřáli, než
se dají do cvičení, stačí „vystydnout“. Rozvláčněný strečink je možná příjemný
a uvolní vás, ale nepřipraví tělo na věci, které budou následovat. A to jsou
většinou základní kopy. Při těch se snažíme kopat často co nejvýš to jde, co
nejrychleji to je, co nejsilněji to je (při zachování uvolnění) atd. Na netu
jsem se dostala článku, který se zabýval jednou americkou studií. Zkoumali tam
dvě skupiny sportujících lidí. Jedni se po tréninku protahovali, další ne. V závěru
mezi oběma skupinami nezpozorovali téměř žádné rozdíly. Došli tedy k tomu,
že strečink po tréninku není důležitý. Když to řeknete lidem, kteří jsou už
dlouho zvyklí se po tréninku protahovat, mávnou nad tím rukou, že oni jsou na
to zvyklí, určitě jim to pomáhá. Až přibude víc takových studií a bude to
prokazatelnější, tak nad tím možná začnou uvažovat. Mě učili, že protahovat se
ANO. Sama mám samozřejmě zkušenost s obojím a musím říct, že až tak velký
rozdíl v tom necítím. V týmu se po tréninku příliš neprotahují, ani
trenér to po mně nevyžaduje. Ale také mě jen tak nepustí domů. Důležité je
uvolnění, a k tomu kolikrát pomůže i strečink (vše nejlépe v suchém oblečení).
Po taiji se často s Tang Lin Xiou okopáváme, šlapeme na sebe a tak, to
fakt pomáhá moc. Navíc každý je jiný, zvlášť v začátcích se nedoporučuje
po tréninku hned vyběhnout na jídlo nebo prostě domů. Musíme se zklidnit,
tepová frekvence se sníží… aby to s námi náhodou pak nešlehlo :-D. Po běhu
by se také nemělo jen tak zastavit. Chce to snížit tempo, vyklusat si a nebo to
aspoň trochu vychodit. Když jsme v létě jeli polovinu sestavy a víc za
sebou, často jsem nemohla dýchat. Chtělo se mi zvracet a první reakce byla –
sednout si, lehnout si a umřít. Trenér mě vytáhl zpět na nohy a donutil mě si
vyklusat. Nebo se se mnou aspoň prošel kolem koberce a vysvětlil proč. Stejný
důvod, který jsem již uvedla.
Bývalý
přítel tělocvikář mi jednou povídal, jak se připravoval na zkoušku z gymnastiky,
ze kterého ho jednou už vyhodili. Nejen že se samozřejmě víc protahoval, ale
před zkouškou si zalezl do horké sprchy, nahřál se a protáhl se tam. Angličan
Ben, který tady studoval minulý rok dělal to samé každý den (a Danny se
rozčiloval, že je ve sprše i půl hodiny :-D). Tak to dělám také. Protahuji nohy
a teď se hlavně snažím protáhnout stehna a uvolnit je. Nějak to zatím ale
nefunguje, a to to dělám už pár měsíců. Nejhorší je, když pak večer sedím u
počítače, učím se, povídám si s vámi a tak. Když se pak zvednu, mám stehna
jako kámen. Jako teď :-(.
Žádné komentáře:
Okomentovat