Úterní myšlenky

V Číně je třeba trpělivosti. Snažila jsem se všechno jasně vysvětlit, napsala jsem to jednoduchou jasnou čínštinou, navíc jsme to řešili už pár měsíců. A stejně se mě pak Číňan zeptá, jestli to nepůjde udělat tak a tak (i když jsem mu minulý večer už jasně a jednoduše vysvětlila, že tak rozhodně ne) a co si o tom myslím. Myslím si, že jsem to psala naprosto zbytečně, ty jsi ignorant a blbec k tomu… To mu samozřejmě neřeknu, jen přihodím, že v tom případě musíme celý plán překopat. „A proč, jak to že to nejde?“ Jen zkopíruji vysvětlující část ze včerejší korespondence. A to pak tedy že jo. Když se nám něco podobného stalo minulý týden, tak sám připustil, že zapomněl a že je hloupý. Zíral přitom na mě a čekal, že mu to začnu vymlouvat. Jen jsem kývla: „To si také myslím.“

Už mi je jasné, proč jsou tady špičkoví sportovci ne úplně dobrými studenty. Pokud sportují fakt dobře, tak anglicky z nich vymáčknete maximálně pozdrav. Trénují-li denně třikrát (kromě nedělí, které prospí a projí), nemají už čas, energii ani chuť na studium. Já cvičím těch 6-7 hodin v kuse (pár minut na přechod mezi tělocvičnami a převlečení do suchého), takže ušetřím nějaký čas, který oni tráví odpočinkem, spánkem a nic neděláním. Takže v tom čase zvládnu ještě nějaké to studium, i když teď toho zvládám fakt pramálo. Včera jsem přišla na pokoj už v pět hodin. Hodila jsem prádlo do pračky, vysprchovala se a lehla si na postel. A bylo mi krásně. Usnula bych hned. Jenže to nešlo, kamarád potřeboval pomoct s nějakým překladem a já měla také nějaké povinnosti. Takže než se mi vypralo prádlo, všechno jsem to udělala a ve 20:30 už jsem byla v posteli. V úterý jsem vstala v 7:30, zašla si pro snídani. Během jídla vyřešila, co se dalo. Na hodinu čínštiny, kde každý představuje svou diplomku si beru sešity, abych si dopsala, co sama potřebuji. Pak trénink až do večera. Večer se sejdu s tím kamarádem, abych mu dovysvětlila bílá místa v překladu. A pak doufám budu mít chvíli čas a energii, abych udělala něco podle svého studijního plánu. A nejhorší na tom je, že nejsem ani v nejmenším špičkový sportovec, ach jo. Na druhou stranu určité pokroky jsou znát a to nejen ve cvičení, ale i na váze. Navíc je to jen teď a tady, že můžu takhle hodně cvičit. Pak budu hodně ráda, když si pro sebe vyšetřím hodinku denně, řekla bych.

Na podzim ve stánku s ovocem vedou mandarinky. Přes zimu se prodává cukrová třtina nebo co to je (žvýká se to a zbytek vyplivne). Teď jsme přešli už na ananas a jablko-hrušky mají konečně zase trochu chuť. V létě jsou jasné melouny a jablko-hrušky skvěle šťavnaté.

Petr Doktor mi tvrdí, že tady mají holky a kluci k seznámení jiné podmínky. Myslím tím cizince. Občas nad tím přemýšlím a nemůžu si pomoct: Kluci i holky cizinci tady mají stejnou šanci na seznámení se. Podle mě jde spíš o toho kterého člověka. Jasně, Američané mají přátele, protože jsou Američany, ale také ne nutně. Našeho Testamenta (netuším z jaké africké země) občas vídám hned s několika čínskými děvčaty. Naposledy tancovali na chodníku. Jo, on je vášnivý tanečník. Vždycky čeká v mezipatře, až lidi přejdou a před zrcadlem si s otevřenou pusou nacvičuje svoje kreace :-). Vietnamský učitel bojového umění má přátel hromadu, a to i na jiných čínských univerzitách. Pan Hugger má čínskou přítelkyni, seznámili se na volejbalu a už jsou spolu skoro rok. Kolik měl čínských přítelkyň Filip, to počítat nebudu, viď :-D. Ke mně se hlásí jak holky, tak kluci. V neděli jsem si kupovala nudle k večeři a jeden zdejší student se se mnou chtěl seznamovat. Stejně tak jsem se spřátelila s jedním běžcem cestou do tělocvičny. Tak vlastně začalo i moje přátelství s Ester. Na FB si mě našlo lidí z univerzity, kteří tento ďábelský nástroj používají :-). Samozřejmě je hodně Číňanů, kteří se stydí. Takže opět, nejde ani tolik o národnost nebo pohlaví, ale o lidi samotné.