Víkend ve Wuxi

Víkend

Cvičila jsem jen v sobotu, v neděli byla celá škola zavřená kvůli zkouškám. A že jsem v sobotu jela jako motorová myš :-). Takhle dobře se mi už dlouho necvičilo, opravdu. Jela jsem skoro bez pauz celou dobu a necítila jsem se unavená. Jen hodně zpocená.

Večer jsem se měla sejít s kamarádem Chen Hui, se kterým jsem se poznala v Praze na taiji. Tento rok bude v Praze promovat, ale v Číně už dlouho pracuje jako architekt. Pravidelně sem jezdí, ale dokázali jsme se sejít až teď. Pozval mě spolu se dvěma přáteli/kolegy na večeři do centra. Zeptala jsem se Ya Qianga, které metro mi tam jede. Sama jsem se nepodívala, a to byla chyba. Samozřejmě že mi začal hlásit, který autobus tam jede. Ale já se ptala na metro. Řekl mi tedy trasu a vyrazila jsem. Abych na té zastávce zjistila, že jsem vystoupila špatně, nikdo tu adresu neznal. Pak mi jeden pán poradil, že mám jet ještě o stanici dál a tam se zeptat. Tam už věděli, ale stejně mě posílali ze strany na stranu, když už bylo jasné, že dorazím pozdě, zavolala jsem si taxi a nechala se tam odvést. A bylo to pěkně daleko od všech míst, kam mě ostatní posílali. Dorazila jsem pozdě jen asi o 7 minut, tak to nebylo tak zlé. Seděli jsme v boxíku s klimatizací na molu hned vedle řeky. Z oken jsem viděla všechny ty mrakodrapy moderní Šanghaje. Večer je Perlová věž barevně osvětlená a po řece pluje hromada výletních lodí, lodí-restaurací atd. Ya Qiang mi řekl, že pokud je v téhle části města v ulici u řeky číslo popisné do 100, jedná se o hodně dobrou adresu. Tohle bylo číslo popisné 60. Kolik stálo jídlo netuším, ale málo to nebylo. Netroufala jsem si tam fotit, tak jen popíšu: malé bílé krevetky s hnědou omáčkou, nějakou natrhanou trávu, jehněčí s kostí, vepřové s hodně tučnými částmi, ryba na sladko (ta byla moc dobrá) a ještě něco. Pak nám každému přinesli menší misku s víčkem, uvnitř byl nějaký vývar s různými věcmi. U Chen Hui jsem zahlédla kuřecí pařátek :-D, byly tam i datle a tak. Hodně slané. A knedlíčky, které máme v kantýně k snídani, jen o něco větší a měkčí. Stále se mě na něco ptali, celkem jsem rozuměla, ale občas jsem si to musela nechat od Chen Hui přeložit do čínštiny, které bych rozuměla :-D. Po večeři jsem se prošla centrem na metro, na WJC na mě čekal Ya Qiang a dali jsme si ještě mléčný čaj. Doufám, že už ho mají i v ČR, tohle by mi z Číny u nás fakt dost chybělo… :-/

V neděli jsem musela vstát v pět ráno, abychom to stihli včas na nádraží HongQiao. Jelo nám to myslím v 7:25. Jeli jsme rychlovlakem, ten můžete vidět na fotkách na mém Rajčeti :-). Ya Qiangův kamarád ve Wuxi (obrovské město, i když se to na první pohled nezdá) otevíral školu bojového umění a pozval nás tam, všechno platil O:-). Nevím, jestli mu Ya Qiang řekl, že z prvního setkání (v kantýně) s ním jsem měla dojem, že je to spíš nevychovanec – podle toho, jak se ke mně choval, ale tentokrát na mě byl milý a choval se slušně. Se školou mu pomáhalo ještě víc lidí, mezi nimi i jeden jejich bývalý spolužák, který učí v jedné místní wushu škole. Trochu jsem nepochopila, proč se tak angažuje, když jde vlastně o jeho konkurenci, ale tohle jsou čínské věci, tomu se nemusíme snažit porozumět. Takže jsem se tam ukázala, aby všichni viděli, že učitel zná cizince, že s nimi v Šanghaji spolupracuje a tak :-D, vyfotili jsme se a bylo hotovo. V pauze jsme vyšli ven práskat dělobuchy na oslavu otevření školy a tak. Kluci všechno připravili a čekali jsme, až bude přesně XX:36 minut, protože šestka představuje hladkou cestu bez nesnází. XX:46 to být nemohlo, protože čtyřku nemají rádi. Dvojku jsme propásli, pětka byla daleko, navíc ta dvě čísla nemají takový náboj. A tři plus šest je devět, a to je hóódně dobré číslo :-).

Po obědě nás ten druhý učitel měl vzít na výlet, protože ten kamarád zase učil. Všichni o Yan Wei říkali, že cvičí úžasně a jeho malí žáčci si ze soutěží odnášejí většinou první místa. O jednoho z nich má zájem i náš Šanghajský tým, který cvičí tady na škole (ze kterého je i můj kouč). Cvičit jsem ho neviděla, ale kousek od oka má pěknou jizvu. A když se na něco soustředil, bylo to na něm prostě vidět, opravdu. Kromě toho měl samozřejmě nabušená stehna a nohy trochu do „O“. Půjčil si auto od kamaráda a vyrazili jsme. Cestou tam jsem byla hodně ospalá, takže jsem klimbala a ničemu nevěnovala pozornost. Jeli jsme přes hodinu, když jsem ale zeptala, v jakém že to jsme městě, odpověď zněla Wuxi. Je to fakt obrovské město. Po prohlídce chrámu jsme ochutnali místní tofu a pak zašli na trh. Chtěli mi ukázat trh s květinami, ale všechen čas jsme nakonec strávili na trhu s rybičkami, ptáky atd. Do nové školy patří akvárko s rybičkami, takže ho dlouho vybírali (+všechny ty náležitosti). Cestou k autu jsme si ještě dali povinně mléčný čaj. Na WC jsem si jako ostatní neodskočila, říkala jsem si, že budeme za chvíli zpátky ve škole. A neudělala jsem dobře. Příhoda s parkováním mě měla varovat. Když jsme totiž parkovali, ukázalo se, že ten kluk to až tak moc v ruce nemá. Než odjelo auto a my měli volné místo, čekali jsme vedle, trošku z kopečka to bylo. Pak na nás kamarád mával, že můžeme přijet. Ale my nemohli, prostě se nedokázal rozjet (vzpomněla jsem si na mamku :-D). Kamarád mával a nechápal :-D. Cestou zpět mu to ze začátku chcípalo různě po silnici. Pak už jen na křižovatkách. To se většinou rozjel fakt na poslední chvíli, takže auta za námi už museli čekat na další zelenou. Tak jsem se už dlouho nezasmála, fakt že jo. Kamarád, který seděl vedle něho, měl strach, že nám takhle nevystačí benzín, tak jsme se stavili ještě na pumpě. Nejdříve zaparkoval špatně, protože měl ten otvor na druhé straně. Pak jsme zaparkovali správně a zase se smáli. A nevšimli jsme si, že obsluha (ano, v Číně za vás všechno udělají) už pěkně dlouho stojí u okénka a čeká :-D. Tak tedy otevřel dveře a chvíli na sebe koukali. Pak mu došlo, že by to měl otevřít. Ale nevěděl, kde se to otevírá. Až to pak našla obsluha :-D. Pak nám nějak stále skákaly zelené, až byl smutný, že nemá příležitost si zkusit starty. Ale dočkal se. A nezklamal, většinou mu to chcíplo, ale lepšil se. Mít ještě tak dvě hodiny, tak by mu to šlo. A že prý to není jeho auto a dlouho neřídil. Jeho spolujezdec měl opravdu trpělivost, stále mu radil a upozorňoval. Fakt na všechno dávali velký pozor – kolem školy zpomalit, házet blinkry… Až jsem si říkala, jestli jsme stále ještě v Číně :-). Yan Wei cvičí wushu, takže k řízení přistupuje podobně. Něco mu nešlo, tak to stále zkoušel, nebyl z toho naštvaný, naopak si ze sebe dělal legraci. Stále zkoumal, proč se mu to tentokrát nepovedlo, a jak to zlepšit. Když přijedu příště, tak mě prý vezme do dalšího chrámu. Jestli bude řídit on, rozhodně jedu :-).

Když jsme jeli na večeři, nebudu už zmiňovat, že Yan Wei chtěl zaparkovat tam, kam se prostě nemohl vejít… Ani jsme nestačili dosednout na židle a už se kluci snažili číšnice naverbovat do své školy: „Slečno, vy byste se krásně hodila na yógu…“ „Myslíte?“ „No rozhodně, slušelo by vám to!“ Slečna se červenala… „A my čistě náhodou dnes otevřeli školu, kde je i yóga…“ :-)