S Aurorou

Nejbližším cizincem, který žije v Šanghaji, je pro mě Aurora. Nesouhlasím se vším, co si myslí atd., ona to má určitě podobně, ale vůbec nám to nevadí. Spolu se nám dobře vyvažuje yin a yang. Když jsem nejistá a ztracená, dodává mi sebevědomí a pomáhá mi dostat se zpátky na nohy. Když je zlomená, cítí se zrazená atd., snažím se jí zase já podat pomocnou ruku – v tu chvíli zase já působím jako klidná opora, která ji kdykoliv podrží. Po čínském způsobu jsme sestry, i když se nedržíme za ruce :-).

Na soutěži v Šanghaji (červenec) se jí dařilo, s mečem vybojovala první místo. Poté odjela do Mongolska, kde ji čekala větší a krásně profesionální soutěž. Tam skončila 10. a hlavně, velice rozčarovaná. Psala pak mému trenérovi smsku: „Proč jsem jen 10.?“ Po tomhle úvodu jsem jí chtěla říct: „Auroro, probuď se, nejsi nejmladší, máš operovaná obě kolena, prostě nejsi nejlepší, tak se s tím smiř.“ Vtip je ale v tom, že lidé z amerického týmu cvičí třeba jen tři roky. Čtyřikrát týdně. V Americe. Jednomu už bylo přes 30 let a stejně se umístil lépe než ona. Aurora cvičí několik let téměř každý den v Číně. Když pomineme něco jako talent, tak v čem je ta chyba? Nakonec se ukázalo, že to není až tak strašné, jak to vypadá. Jejich technika není dobrá, Aurora je o dost lepší než oni. Ale je pomalá, neskáče jí to tak dobře a nemá v sestavě tak „cooool“ pohyby. Ano, o tom jsou soutěže – nemusíte mít nejlepší techniku, ale stejně můžete vyhrát. Její trenér ji učil wushu – učil ji techniku, která je nejdůležitější. Jenže příprava na soutěž – to je něco jiného. Domluvila si teď nového trenéra (doufám, že jí už vydrží, protože víc možností tady v SH týmu už nemá :-D), tak uvidíme. Řekla mi: „Můj život v Šanghaji je o ničem. Neobětovala jsem wushu celý svůj život proto, abych skončila desátá. Dělám to proto, abych vyhrála.“ Máme s Aurorou v plánu společnou přípravu na zlepšení výbušnosti a rychlosti – má to být „léčebná kúra“ na 6 – 8 týdnů. Aurora si to bere na starost, dvakrát mě ubezpečovala, že to má vymakané, že se nemusím bát zranění. Tak jo :-). K tomu si budeme všechno měřit a natáčet – takový malý soukromý pokus :-). Když takhle trénovala před soutěží, shodila prý 6 kilo. Já si sladké pití jen těžko odpustím a po taiji tréninku mám vždycky hlad, tak nepočítám s až tak velkým úbytkem, ale už teď je mi jasné, že se pěkně zapotím…