Myslím,
že je dost ošidné tvrdit, že účastnit se wushu soutěží je dobré nebo špatné.
Vyvstává moc otázek: 1) soutěžit v jakém wushu stylu? 2) na jaké soutěži?
3) s jakou motivací? 4) na jaké úrovni? atd.
Proč někdo cvičí sandu… Aby někoho zmlátil? Aby byl fit? Aby
byl nabušený a mohl na to balit holky? Aby se stal mistrem světa? Aby si
vydělal na živobití? Jsou třeba i jiné důvody a nebo cvičí kvůli všemu
dohromady, kdo ví.
Mám zkušenost, že cizinci, kteří cvičí tradiční wushu mají
nejen zatuhlé tělo, ale i názory typu: Naše škola je nejlepší, můj Mistr je
borec a kdo je víc, můj styl je nejúčinnější, soutěže jsou o ničem a podobně.
Někteří z nich cvičí kvůli tomu, aby vypadali dobře, aby působili drsně.
Další proto, že je táhne čínská kultura (vytvořená těmi samými prasaty, na
které si cizinci při kontaktu s Číňany často stěžují). Někdo také kvůli
jeho účinnosti, kvůli tomu že by se chtěli umět bránit. Jak zjistíš, že se
dokážeš ubránit? Při sparringu se ještě nic nedozvíš, protože buď jde o
nacvičené techniky a nebo o „free style šolíchání“, aby se někomu náhodou něco
nestalo. Pokud si to fakt chceš vyzkoušet, tak si dáš s někým zápas. A co
je zápas? Soutěž. Sice se tomu říká jinak, ale smysl a obsah je stejný.
Cizinci jsou odkojení čínskými kungfu filmy. A víš co? Jsou to
„jen“ filmy = fikce. Sice v knihách najdeš občas i shodné části, ale stále
jde jen o smyšlenky autorů, aby to přitáhlo diváky. Než začneš mluvit o tom, že
velcí mistři by udělali tohle a rozhodně by neudělali tamto, tak si napřed fakt
nějakého najdi, bydli s ním někde v horách a pak máš fakt svou
zkušenost, na základě které můžeš posuzovat, případně odsuzovat. Hledět na věci
pouze skrz svůj omezený pohled je snadné, ale stále omezené. Velcí mistři
v minulosti také zápasili a předváděli své styly (i v bezkontaktní
formě), aby předvedli, že čínské wushu/jejich wushu je to nejlepší na světě.
Takže se také účastnili soutěží. Pan Cai Long Yun, naše šanghajská legenda, se
dokonce podílel na vytvoření standardních soutěžních sestav nového wushu a stál
při zrodu soutěží v moderním wushu.
Moderní wushu je součástí wushu, ať se to někomu líbí nebo ne.
Můžeme nostalgicky vzpomínat na časy, kdy byly jen tradiční styly, které se
vyučovaly v úzkém kruhu. Ale ty časy my nepamatujeme. A kdyby to tak
zůstalo, tak cizinci by se k wushu nikdy nedostali. Stejně tak můžeme ve
válkách dál používat luky a šípy. Všechno se vyvíjí, wushu rovněž. Dne již máme
palné zbraně, potřeba umět se ubránit klesla, vyvinuly se nové styly, které
slouží k pobavení publika, ke kultivaci těla, k poměřování se na
soutěžním poli. Pokud by se wushu nevyvíjelo, nebylo by to wushu. Wushu stojí
na principu taiji, což znamená neustálou změnu, a také skutečnost, že je
neoddělitelně spjato s přírodou a lidmi – vše je jeden celek. Tradiční
wushu se mohlo uchovat lépe, stejně tak bychom třeba všichni mohli ku
příležitosti různých svátků nosit staročeské kroje. Nosí je vždy jen pár
bláznů, kteří trsají na parketu na hudbu, kterou mladší generace nemůže vystát.
Nic s tím nenaděláme a většina s tím ani nic udělat nechce (protože
to prostě nejde, je to ztráta času a podobné bláboly), tak se s tím prostě
musíme spokojit.
Cvičíš-li
tradiční wushu kvůli reálné aplikaci, tak bys měl zápasit = soutěžit (a je
jedno, že nejde o mistrovství světa a rozdáte si to před barákem na trávě).
Pokud chceš na soutěže, tak běž. Pro lidi (hlavně muže) je přirozená touha
poměřovat se, čechrat si peří. Určité procento hodnocení je subjektivní, ale
pokud jsou rozhodčí dobří, omezí se to na minimum.
Pokud mi v tom nebrání finance, vzdálenost, zranění
apod., tak jsem pro účast na soutěžích. Na jakékoliv úrovni – jak lokální, tak
mezinárodní. Všechno je to o tom samém, jen měřítko a tlak je menší či větší.
1)
Jde o společenskou událost, kde se sejdou přátelé z různých měst/zemí.
Poklábosí, ukážou si, co se naučili, vzájemně se naučí nějaké sestavy/pohyby,
po soutěži zajdou na pivo. Co jsem slyšela o soutěžích v Brazílii, tak je
to jedna velká pařba.
2)
Seznámíte se s novými lidmi, máte šanci vidět jiné provedení stylů, které
znáte, a samozřejmě vidět styly, které třeba ještě neznáte. Všimla jsem si
tohoto prvku na taiji soutěži v Jiaozuo (provincie Henan).
3)
Jo, můžeme se dívat na videa, ale v realitě je to přeci jen jiné. Sledováním
ostatních se člověk učí tvořit si svůj vlastní názor, rozlišovat, co je dobré a
co už tak dobré není.
4)
Na soutěži ze sebe vydáte něco, co na tréninku nikdy. Tím nemyslím, že musí
nutně jít o váš nejlepší výkon. Na tréninku si můžete všechno opakovat
donekonečna, když se vám něco nepovede, tak se vrátíte. U hodně atletů
neodpovídá jejich soutěžní výkon skutečné cvičební úrovni. Na tréninku se nikdy
nedostanete do situace: TEĎ NEBO NIKDY. Nikdy se tak nevyhecuje jako na
soutěži. Soutěž tedy slouží jako výborný nástroj jak poznat sám sebe, jak
zjistit, jaký pokrok jsme udělali, jak se umíme ovládat. Zástupnou situací
mohou být vystoupení. Ty také doporučuji. Ale soutěž to není, protože tam
nejedete celou sestavu (diváky by to nudilo, 3 sestavy za sebou byste nedali) a
kolikrát si řeknete, že diváci stejně neví, o co jde, tak nevadí, když něco
nevyjde. V ringu byste si to řekli jednou a už byste leželi na zemi.
Pokud
jde člověk na soutěž/vystoupení, odcvičí to s černem před očima,
nepamatuje si, co v tu chvíli dělal = má vokno, tak i když to možná jako
wushu drobet vypadalo, wushu to není – mám teď na mysli wushu v tradičním pojetí,
ne soutěžní. Ve wushu nejde jen o to umět ovládat své tělo (zvednout pravou
ruku, když ji zvednout chcete), ale i o kontrolu mysli a sjednocení obojího.
Naučit se být přítomen v daném okamžiku, ať se děje cokoliv. Tohle si
člověk na soutěži/vystoupení může dobře nacvičit, protože většina z nás má
při vystoupení před lidmi stres, klepou se nám nohy, potíme se, všichni se na nás
dívají… Netvrdím, že tohoto stavu nejde dosáhnout jinak (mně se to daří
cvičením taiji), ale je to efektivní způsob.
Proč existují soutěže v qigongu? Je jich daleko méně než
soutěží jiných stylů, takže nejde zase až o takovou kasičku. Myslím si, že by se
ve zdravotním qigongu nemělo soutěžit, protože již podle názvu jde o
zdraví a ne o soutěž. Dost špatně se musí porovnávat, kdo je lepší, zvládnou-li
všichni pohyby správně, protože jde o 内功.
Když jsem se na to ptala pár soutěžících a rozhodčích, všichni mi svorně
odpověděli, že s hodnocením není žádný problém. Potom jsem ale na vlastní
oči viděla jednu soutěž ve zdravotním qigongu. Viděla jsem totiž snad stovku
babiček a dědečků, kteří natěšeně pospíchali do tělocvičny v krásně
barevných saténových oblečcích, švitořili tak, že jsem se sama neslyšela. Na
koberci soutěžili strašně odhodlaně, prožívali to. Jakmile z něho odešli,
začali se na sebe zase šklebit, popichovat kolegyni, která zapomněla jeden
pohyb, navzájem se chválit, smáli se od ucha k uchu. Ukázali si fotky
vnoučat, popovídali o jídle a bůhví o čem ještě. Se všemi se vyfotili a zase
odjeli domů. Názor na věc jsem nezměnila, nýbrž rozšířila – když někdo chce,
tak proč ne!
Kdybych cvičila sandu, tak bych zápasila – nic velkého, ale
neměla bych ocas stažený s tím, že nevím, jestli jsem už připravená nebo
ne – to se nejlépe zjistí přímo na místě. S tradičním wushu jsem chodila
na soutěže, s modernou také půjdu. Na taiji se chystám příští rok, a
jestli bude nějaký qigong, tak rozhodně ano, protože… ty babičky jsou prostě
nezapomenutelné :-). A také proto, že chci dál pracovat na tvorbě vlastního
názoru. Teď říkám, že zdravotní qigong na soutěž rozhodně ne, ale je to bez
větší vlastní zkušenosti. Buď se mi náhled potvrdí a nebo změní.
Stejně tak jako má wushu mnoho stylů, je i na tohle mnoho
názorů a ani jeden není špatný, tak nechápu, proč se o to lidé stále hádají.
Povím svůj názor, jestli tě to zajímá, ty řekneš svůj, i když je odlišný, tak
si ťukneme pivem a jdeme domů/na trénink.
zcela výmečně musim s timhle souhlasit, protože to je vesměs to samý co sem řikal já...pokud někdo na soutěž chce tak je to jeho věc ale soutěž by neměla bejt smyslem cvičení...přece jenom bychom měli mít na paměti že našim největšim soupeřem sme my sami...a wushu bychom měli právě cvičit předevšim kuli sobě a našemu zdokonalení a jestli toho dosáhneme na soutěžnim koberci nebo někde v lese na paloučku to už neni podstatný. Ono totiž k cíli vede cest několik a neni jenom jedna jediná a pravá. Já sem tady taky změnil hodně názorů a vim, že každej k tomu přistupuje jinak podle toho, jaký má cíle, očekávání, motivy a tak podobně. Já osobně se taky chci zúčastnit nějaký soutěže tady, už jenom proto že to pro mě bude nová zkušenost. A to jak ve wushu tak v sandě (minulej rok sem jí propás protože sem si po 4 měsících tréninku ještě vážně nevěřil). Teď už jenom musim nějakou zajímavou soutěž najít a trochu se připravit ;) Stejně tak si myslim že pokud někdo na soutěž de, nemusí bejt za každou cenu první. Důležitý je si po výkonu moct říct, že ste do toho dali všechno. Potom bude každej vítěz. Muj názor, nenutim.
OdpovědětVymazatdobry tema, dobrej clanek. ssouhlas s notchem,ze clovek cvici kvuli sobe a je jedno, jakym zpusobem smeruje do vyssich levels. ale stres a adrenalin soutezi a vystoupeni je urcite taky dulezity prubirsky kamen. ke katine odstavci k cizincum odkojenym kungfu filmy je velmi relevantni kratas afreda hsinga zde :-): http://www.youtube.com/watch?v=iBAX5Qy2ahk&hd=1 )
OdpovědětVymazat