S Du
Hui se mi trénuje teď moc dobře, s Cai Si Wu jsem necvičila měsíc, protože
do toho vždy něco přišlo. Zadařilo se až minulou v sobotu. Přístupy obou
trenérů jsou hodně jiné, ale dobře do sebe zapadají. S Caiem cvičím meč –
vkládáme nové těžší kombinace, s Du Hui teď kopí – základy. U skoků se mi
už daří o poznání více uvolnit, ale bailian a XFJ musím skákat hodněkrát, než
mi to začne trochu jít. Prý nemám ještě pořádně zažitou správnou techniku,
proto to pokaždé tak trvá.
Podařilo
se mi dostat se do fáze, kdy nevadí, že to bolí, hlavně že to funguje. To
znamená, že jsem sice vnímala, že mě bolí svaly, ale neomezovalo mě to, dokud
stále dělaly, co dělat měly. Až do takového vyčerpání, že by vypnuly, jsem se
nedostala. Byla to celkem nová zkušenost, protože často mě bolest vyrušuje ze
soustředění. Většinou, když cvičím sama a nemám zrovna svůj den. S učiteli
a s trenéry to jde celkem dobře. Tam jsem to vzdala málokdy, to mi už
muselo být fakt blbě.
U jednoho pohybu s mečem jsem měla stále obavy, že se
seknu do obličeje, i když se mi to stalo jen párkrát. Cai, hrdina, se problému
chopil, vysvětlil mi to, názorně ukázal, že se mi nic nemůže stát a vyslal mě
zpátky na koberec. Zrovna když jsem to cvičila, tak s někým telefonoval,
takže neviděl ani neslyšel, že jsem se doopravdy sekla. Ještě se mě hned potom
zeptal, jestli se mi to cvičilo už lépe a jestli se už nebojím. Ukázala jsem mu
šlic vedle oka. Dva dny jsem tam pak ještě měla modřinu, kterou jsem si první
večer drhla mýdlem v domnění, že jde jen rozmazanou řasenku :-D.
Během přípravy na prezentaci jsem modernu moc necvičila, jen
posilovala, skákala a tak. Takže od pondělí to bude zase bolet :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat