Ve
dnech 9. – 10. června probíhala v španělském Madridu mezinárodní „wushu
kungfu“ soutěž, tak jsem se poslední dny bavila tím, že jsem sledovala různá
wushu videa cizinců. Včera byl internet strašný. Netuším, co se stalo dnes, ale
rychlost je úžasná, na videa nemusím čekat, nesekají se… Navíc můžu na FB i na
YT (současně) přes Chrome, žádný Explorer (i když jsem si ho dnes zrovna
aktualizovala :-/)… to snad teď už nikdy nevypnu PC, aby se mi ten zázrak
neztratil :-D.
Ráda
bych také na nějakou soutěž, tak teď zkoumám, jaká je úroveň a kde je třeba víc
zabrat. Pokud se nemluví o východní Evropě nebo o falešných cizincích (Číňané s cizím
občanstvím nebo s povolením k pobytu), tak je to většinou podobné. Co
mě zaujalo, že spousta cizinců má podobné nešvary. Jsou to věci, které trápí i
mě, na které mě tady hodně upozorňují. Kromě všech těch úžasných skoků a
podobných věcí, myslím, že tohle je také jedna z věcí, která odlišuje nás
normální wushu cizince a šampiony: mdlé pohledy (pokud už vůbec nějaké jsou),
pérování v postojích bez minimálního uzemnění, nedotahování pohybů,
přílišné napětí… A má to bohužel i hroamda cizinců, kteří jezdí pravidelně do Číny.
Kamarád Ale (Itálie) mi zrovna včera poslal zprávu s dotazem, jestli nevím
v Šanghaji o někom, kdo cvičí taiji hlavně z té vnitřní stránky,
pracuje s energií, že lidé u nás na univerzitě jedou jen na techniku, to
že je o ničem. Tady je jasně vidět, že Číňan vás bude skutečně učit jen v případě,
že vás má rád a má k vám vztah. Učitel Xie učí všechno dohromady – ale ne
vždy a ne každého. Když tady byli na loňské léto Španělé, trenér jim opravil
pohyby, ale principy jim nevysvětlil. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Je to
škoda. Občas si říkám, že je to celé postavené na hlavu. Spousta z těch lidí
je protažených, skáče jim to, ale nemají až tak pečlivé trenéry. Já neumím nic,
ale mám to štěstí, že tady mám úžasné učitele a trenéry. Další věcí je, že o
těch chybách třeba vědí, jen se jim to nepodařilo ještě opravit (to je právě
to, když si občas říkám, proč z toho mám mít radost, když vím, že to
cvičím blbě :-D). Jenže hodně z nich soutěží na každé soutěži se stejnou
sestavou, zlepšení jsou vidět, ale ne v těch místech, která jsem uvedla
výše.
Mířím tím k tomu, že základy jsou to nejdůležitější. Ya
Qiang mi vyprávěl, že jako malí na wushu škole první rok trénovali jenom
základy – základní kopy, přechody mezi mabu/gongbu/pubu… stále dokola, dvakrát denně.
Člověk tu dobu prostě musí přežít s vidinou toho, že potom všechny ty
bláznivé pohyby, které vidí na videích, půjdou o dost snáze, až nebude muset
dávat pozor, jestli mu v gongbu nejde koleno přes špičku. No a samozřejmě
to chce dobré vedení a kontrolu. Jak ale učit cizince, kteří chtějí všechno
hned a dělat to samé několik měsíců by je nebavilo? Hodně mých kamarádů, kteří
už učí své studenty, se s tímhle potýká. Věřím, že s trochou kreativity
to jde.
Bez dobrých základů se pak člověk buď musí smířit s tím,
že cvičí tak, jak cvičí (a někteří si myslí,že cvičí úchvatně) a nebo dřít jako
koně, protože když se přeskočila doba pilování základů a chce se hned soutěžit
se sestavami, je to dřina. Učit se nové pohyby (a určitě ne jenom jeden styl,
ale třeba hned changquan, meč a kopí), do toho skoky (pokud jde o modernu),
posilování, kondička, dávat pozor na správné provedení pohybů, strečink…
Si tak říkám jestli všichni učitelé ty vnitřní znají, umí, ...
OdpovědětVymazatUrčitě neumí...
OdpovědětVymazatPozn. Včera jsem koukala na pár videí a jedna slečna z Francie cvičila hezky, Abyssa Debba nebo tak nějak (chang quan, šavle).
OdpovědětVymazat