Často
se diskutuje o tom, jestli se Čína změní. Kdy už dojde „naší demokracii“, která
je jediná správná, jediná lidská, i s těmi problémy, které teď máme. Na
ZČU jsem si zapsala předmět Východní filosofie a umění. Paní profesorka
povídala o tom, že pokud se Číňané něčím řídí přes 5000 let, za pár desítek let
se to jenom těžko změní.
Tento rok čínská vláda sama přiznala, že se víc a víc obrací
k tradičním hodnotám čínské kultury. Už se nedrží v izolaci jako
dřív, možná trochu podle japonského vzoru si berou z ciziny, co se jim
hodí a přizpůsobují to svým podmínkám (i když bych řekla, že tohle se ne až tak
úplně daří, zvlášť když jsou ty podmínky tak různorodé). Čína nechodí válčit do
jiných zemí, ale i tak se rozpíná. Po svém. Tak, jak to dělala od začátku. V minulosti
jí stačilo, když jiné kmeny uznaly svrchovanost Číny, jako Země středu. Čína je
přijala pod svá křídla výměnou za nějaké ty „poplatky“ a hlavně, za věrnost a
oddanost – slib, že bude-li potřeba, Čína se na ně může spolehnout. Mimochodem,
tenhle princip oddanosti panovníkovi hezky popisuje Gu Hong Ming v knize
The Spirit of the Chinese people.
Jak to dělá dnes? Přijde mi že podobně. Sítě rozhodila
v chudé Africe. Pamatujete si ještě, že tam v nedávné minulosti
nevpustili Dalajlámu z obavy, co by tomu řekla Čína? I IWUF (Mezinárodní
Wushu Federace) se zaměřila trochu víc na rozvoj wushu v Africe.
Ceremoniálu ku příležitosti předání ceny míru čínskému disidentovi se
„diplomaticky“ nezúčastnilo hned několik zemí. Čína nabízí podporu mnoha zemím:
A určitě to nedělá jenom ze solidarity. Jedním
z největších věřitelů Ameriky je právě Čína.
Na druhé straně stojí, že si Číňané velice rychle dokáží
osvojit ty „zlozvyky“ cizinců, které se jim hodí. Když se nám to pak nelíbí,
argumentují tím, že my to přeci také děláme. A to nemusíme mluvit na úrovni
států, že jo :-). Problém je často ale v tom, že si to osvojí po svém –
tedy jinak, než to chápeme my. Kolikrát mi přítel vyčítá, že co říkám nemá
logiku, že by mělo mít, když jsem z ciziny, kde jsme logiku vymysleli. Ono
to má logiku má, ale ne takovou, jak to chápou Číňané :-D.
Když pan Gu Hong Ming v roce 1915 psal svou knihu,
vysvětloval problém Evropy v přílišném militarismu. Číňané to nepotřebují,
protože mají „morální sílu“. Zajímalo by mě, co by napsal po masakru
v roce 1989 a po zásazích proti dalším nepokojům. V roce 2007 vydalo
americké ministerstvo obrany tohle prohlášení: „Čínské kroky v určitých
oblastech se zdají více a více neslučitelné s jejich politickými
prohlášeními.“ 13. března 2011 to bylo v historii vůbec poprvé, kdy čínská
válečná loď vplula do Středomoří. Oficiálně šlo o součást humanitární mise
k záchraně čínských státních příslušníků během libyjské civilní války.
Obecně je to však vnímáno jako pokus o zdůraznění čínské přítomnosti na
vojenské úrovni. A že je čínská lidová armáda největší na světě, se nemusí ani
zmiňovat. V roce 2009 dala do zbrojení oficiálně $ 70 bilionů, neoficiálně
se mluví o sumě mezi $ 105 – 150 bilionů).
Číňané a Čína někdy působí jako roztomilé pandy, duté jako
bambus, kterým se živí. Odhlédneme-li od náročnosti a nákladů, kdo by si ale
pandu pořídil jako domácího mazlíčka? Viděla jsem ty ostré zuby… :-/
No, myslím, že učit se čínsky se v budoucnu ukáže jako
rozumný krok… :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat