Cvičební deníček

Čtvrtek

Už třetí den za sebou jedu posilování na nohy, břicho a záda. Čtyři až pět sérií. Během posilování samotného to celkem jde, přesvědčím se, že to dělám pro sebe, a je to. Na taiji už jsem byla ale zničená. A to zrovna jsme měli jeden z vážnějších tréninků: 3x yang shi, 3x chen taiji 56. Do toho oprava pohybů a vysvětlení. Potom 3x sun shi a potom cca hodinu vysvětlování detailů v nové části dané sestavy. Na závěr jak jinak – 3x celý sun. Nejhorší je samozřejmě chen. Byla jsem vyčerpaná, ale i ve 3. kole jsem s rozhodla snažit. Někde v první třetině už jsem to chtěla vzdát a jet ve vysokých postojích a šmrdlat to. Ale neudělala jsem to a stalo se mi něco, co ještě v životě ne. Nohy byly sice tvrdší, ale měla jsem v nich jistotu, svaly pálily ale ne nepříjemně, mohla jsem jak nízko mě kyčle pustily, ramena uvolněnější, nic jiného jsem nevnímala. Když jsem docvičila, tak jsem samozřejmě byla trochu udýchaná (jo, při taiji se člověk také může zadýchat :-) ), ale jinak jsem se cítila super. Úplně nový pocit, úžasný. Když je tělo zahřáté, protažené a uvolněné, stojí zato se skousnout a vydržet. Tak snad to nebyla první a poslední vlaštovka.

Sobota

Občas se stane, že se člověk dostane do špatné nálady, a ani neví jak. A to se mi stalo dnes. V takovémto případě se to těžko odstraňuje. Neříkám, že se to nedá, jen že je to těžké. K tomu s přidalo, že mám v meči dvě verze pohybů – obě verze mají problémy. Kyčle bolí. Ale i když je to už o dost lepší, tak si hlava zvykla na to, že to bolí a tělo se moc nehrne do pohybů, které ho předtím bolely. Tohle je nejvíc uhozený. Dva trenéři, dvě metody, dvě ega. Cvičenec nedokáže stát uprostřed. Tak jsem dnes strávila v tělocvičně místo dvou hodin tři. Proběhla velká výměna názorů, protože Cai už se nedrží zpátky a ukázalo se, že umí být pěkně jízlivý. Ale stále je to prostě pan Dokonalý, protože i hádat se s ním má smysl. Neosočovali jsme jeden druhého, nikdo neměl potřebu se obhajovat, nic se nepřekrucovalo. Vrátila jsem se k předchozímu provedení daných pohybů, protože už celý týden nad tím přemýšlím, cvičím to, natáčím a mám pocit, že tak je to pro mě správně (v pondělí to ještě budu muset vysvětlit Du Hui, to je jediná skvrna na slunci :-) ). No a jak jsme diskutovali, zjistila jsem, proč mám špatnou náladu. V poslední době makám hodně, běhám z jedné tělocvičny do druhé, snažím se věřit v to, co dělám, i když někdy výsledky dlouho vidět nejsou. Strašně mě štve, jak mám zatuhlé kyčle a kotníky, to opravdu strašně omezuje. Všechno cvičím nehezky, ale ani soutěže v qigongu se neúčastním, protože všichni spolužáci mají samozřejmě zadek až u země, a já jediná bych tam vyčnívala jako mrakodrap. A kvůli zatuhlosti kloubů je také těžké provést pohyb plynule, hladce a „kulatě“. Jsem ve fázi, kdy mnoha věcem rozumím, učím se hodně rychle… ale tělo to nezvládá – a ne kvůli fyzičce. A opravdu se snažím – každý den se několikrát protahuji, používám závaží, ve sprše po tréninku se protahuji, občas i na posteli před spaním, když není co dělat, protahuji si ramena a zápěstí… každý den posiluji… A k čemu to je? Zdánlivě k ničemu. Myslím, že tohle je ten bod, kdy to spousta lidí vzdá: Dřu jako kůň a není to vidět, tak proč to dělat? I proto je důležité se průběžně natáčet, cvičit mezi/s/před lidmi, chodit na soutěže atd. Člověk sám sebe jen málokdy posuzuje realisticky. Pak odhalíte, že tam pokroky jsou – jen nejsou tak velké, jak byste si představovali. To je další věc, co nás učí wushu – trpělivost. Věřím, že teď mi to necvičí, protože: hodně se protahuji, každý den posiluji, cvičím bez jediného volného dne… to je pro tělo dost nášup, takže samozřejmě nebude podávat stejné výkony jako předtím nebo ještě lepší. Profi atleti, když mají v plánu nějaký ten den odpočinku, tak občas nasadí tuhle metodu: přetrénovat se. Zničit se. O to lehčí je po odpočinku nástup do tělocvičny. Říkala jsem profi atleti, ne lidé, kteří cvičí 2x týdně. Jednou si dáte nálož a týden se z toho vzpamatováváte… musíte být schopní cvičit každý den, držet se v rovnováze. To jsem také opravdu pochopila až tady :-D. Příklad z praxe: Tento týden jsem se měla jít podívat na Auroru, jak cvičí. Nezavolala mi. Když jsem se ptala proč ne, odpověděla: „Můj trenér odjel, dal mi plán, co mám sama cvičit. Dělala jsem to. Jeden den jsem v posilovně měla dobrý pocit, cítila jsem se strašně silná, tak jsem si naložila víc než řekl a zranila se. Teď zase nemůžu skákat, ani dřepnout si nemůžu (to by mě zajímalo, jak chodí na čínské záchody :-D).“ Jak mi psal brácha na FB – málo je někdy víc :-).

Největším problémem je vždy psychika. Přehnané nároky, přemotivovanost. Když našeho cyklistu Kreuzigera na Giro d´Italia přepadly křeče, diskutovalo se právě o přemotivovanosti a nereálných představách, které se utvořily ohledně jeho výkonnosti. Přece jen se pak ale zadařilo – vyhrál jednu z etap. (http://www.tyden.cz/rubriky/sport/ostatni-sporty/stastny-kreuziger-posledni-metry-uz-jsem-nic-nevnimal_235733.html)