Wushu soutěže v Evropě

Ve dnech 9. – 10. června probíhala v španělském Madridu mezinárodní „wushu kungfu“ soutěž, tak jsem se poslední dny bavila tím, že jsem sledovala různá wushu videa cizinců. Včera byl internet strašný. Netuším, co se stalo dnes, ale rychlost je úžasná, na videa nemusím čekat, nesekají se… Navíc můžu na FB i na YT (současně) přes Chrome, žádný Explorer (i když jsem si ho dnes zrovna aktualizovala :-/)… to snad teď už nikdy nevypnu PC, aby se mi ten zázrak neztratil :-D.

Ráda bych také na nějakou soutěž, tak teď zkoumám, jaká je úroveň a kde je třeba víc zabrat. Pokud se nemluví o východní Evropě nebo o falešných cizincích (Číňané s cizím občanstvím nebo s povolením k pobytu), tak je to většinou podobné. Co mě zaujalo, že spousta cizinců má podobné nešvary. Jsou to věci, které trápí i mě, na které mě tady hodně upozorňují. Kromě všech těch úžasných skoků a podobných věcí, myslím, že tohle je také jedna z věcí, která odlišuje nás normální wushu cizince a šampiony: mdlé pohledy (pokud už vůbec nějaké jsou), pérování v postojích bez minimálního uzemnění, nedotahování pohybů, přílišné napětí… A má to bohužel i hroamda cizinců, kteří jezdí pravidelně do Číny. Kamarád Ale (Itálie) mi zrovna včera poslal zprávu s dotazem, jestli nevím v Šanghaji o někom, kdo cvičí taiji hlavně z té vnitřní stránky, pracuje s energií, že lidé u nás na univerzitě jedou jen na techniku, to že je o ničem. Tady je jasně vidět, že Číňan vás bude skutečně učit jen v případě, že vás má rád a má k vám vztah. Učitel Xie učí všechno dohromady – ale ne vždy a ne každého. Když tady byli na loňské léto Španělé, trenér jim opravil pohyby, ale principy jim nevysvětlil. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Je to škoda. Občas si říkám, že je to celé postavené na hlavu. Spousta z těch lidí je protažených, skáče jim to, ale nemají až tak pečlivé trenéry. Já neumím nic, ale mám to štěstí, že tady mám úžasné učitele a trenéry. Další věcí je, že o těch chybách třeba vědí, jen se jim to nepodařilo ještě opravit (to je právě to, když si občas říkám, proč z toho mám mít radost, když vím, že to cvičím blbě :-D). Jenže hodně z nich soutěží na každé soutěži se stejnou sestavou, zlepšení jsou vidět, ale ne v těch místech, která jsem uvedla výše.

Mířím tím k tomu, že základy jsou to nejdůležitější. Ya Qiang mi vyprávěl, že jako malí na wushu škole první rok trénovali jenom základy – základní kopy, přechody mezi mabu/gongbu/pubu… stále dokola, dvakrát denně. Člověk tu dobu prostě musí přežít s vidinou toho, že potom všechny ty bláznivé pohyby, které vidí na videích, půjdou o dost snáze, až nebude muset dávat pozor, jestli mu v gongbu nejde koleno přes špičku. No a samozřejmě to chce dobré vedení a kontrolu. Jak ale učit cizince, kteří chtějí všechno hned a dělat to samé několik měsíců by je nebavilo? Hodně mých kamarádů, kteří už učí své studenty, se s tímhle potýká. Věřím, že s trochou kreativity to jde.

Bez dobrých základů se pak člověk buď musí smířit s tím, že cvičí tak, jak cvičí (a někteří si myslí,že cvičí úchvatně) a nebo dřít jako koně, protože když se přeskočila doba pilování základů a chce se hned soutěžit se sestavami, je to dřina. Učit se nové pohyby (a určitě ne jenom jeden styl, ale třeba hned changquan, meč a kopí), do toho skoky (pokud jde o modernu), posilování, kondička, dávat pozor na správné provedení pohybů, strečink…