Na
neděli jsem byla domluvená s Jane, že spolu půjdeme na večeři.
V neděli ráno z toho už byl oběd. Měly jsme se sejít až ve 12:30,
abych se stihla po tréninku osprchovat a zkrášlit. S Caiem se to zase
protáhlo, protože se ukázalo, že oba máme od tréninku (směru) jiná očekávání.
Když jsem dorazila na kolej, Jane tam už na mě čekala – o hodinu dřív, než jsme
se domlouvaly. Tohle je také čínský zvyk. Vzala jsem jí k sobě na pokoj a
chvíli jsme si povídaly, protože hned po tréninku se prý nemůžu jít osprchovat
(špatné pro kůži). Mrkly jsme spolu také na pár taiji videí. Když jsem se
připravila, dorazila ještě naše taiji kamarádka. Ona má hromadu jmen a to
čínské si stále nepamatuji přesně. Předtím si říkala Sophia, teď má nové jméno
Eva… :-D Přijela na kole, Jane také. To znamená, že se nejde pěšky a nejede se
ani busem, nýbrž na kole. Na Wu Jiao Chang. Já kolo nemám, a protože jsem
těžší, tak jsem nabídla, že jednu z nich svezu, nechtěla jsem se nechat
vést. To jsem si troufla jenom s Dannym, protože vím, že ten to ušlápne
:-D. Na Evy kole mohou jet dva lidé, tak se na něm trochu projela a pak ke mně
naskočila i ona. A to se mi to rozkvrdlalo na všechny strany. Křičely jsme obě
:-D. A pak jsme to zkusily ještě několikrát, ale výsledek podobný :-D. Ještě
nikdy jsem na kole nevezla dalšího člověka. A už vůbec ne na čínském kole,
které bylo mrňavé (kolena jsem měla fakt skoro až u brady), vrzalo, brzdy
brzdily divně… :-D Eva se mě stále ptala: „Ty fakt umíš jezdit na kole? Ne,
viď?“ Jane to vyřešila. Svoje menší kolo dala Evě a přisedla si ke mně
s tím, že mi věří. Tady se ukázalo, že je to fakt kamarádka :-D. No,
opravdu to pak jelo nějak dobře. Sice jsem se na začátku neodvážila udělat
žádný jiný pohyb, ale jely jsme :-D. Jane mě stále uklidňovala a povzbuzovala
:-D. Před sebou jsme měly dvě větší křižovatky, kde jsem musela zatáčet, to
byla věc :-D. Měla jsem ale neskutečné štěstí, že nic moc nejelo a vždy mi
skočila rychle zelená. Pak už to byla sranda, už jsem si zvykla a bavilo mě to.
Občas ale foukal vítr v protisměru a zvedal mi sukni, tak mi ji Jane
musela zezadu držet :-D. Navíc jsme byly strašně rychlé, Eva vůbec nestíhala
:-D. Zaparkovaly jsme hned před restaurací.
Čínské restaurace v Číně se těm v ČR moc nepodobají
nejen chuťově. Číňané jsou ochotní na místa u stolu čekat před restaurací i
hodiny. Před mnoha restauracemi tak uvidíte hodně židliček, které tam jsou již
pro čekající budoucí hosty připravené. Lidé čekají, hrají hry na telefonu,
brouzdají po netu, povídají si, často jí nějaké malé mlsky… tak si krátí čas.
Naše restaurace byla vyhlášená mořskými potvorami. Minulý rok
nás tam vzal Cai Si Wu na oslavu svých narozenin. Tentokrát jsme objednali
kotlík s krevetami, sladkými brambory, rýžovými tyčinkami, kousky
chobotnice a bůhví čím dalším. K tomu jsme přidávaly další talířky (až
posbírám všechny fotky, dám to na Rajče). Eva je nervózní člověk, takže během
čekání na místo si odběhla něco „vyreklamovat“. S Jane nás usadili ke
stolu, ale tam se jí nelíbilo, protože jí za zády přebíhaly děti z WC a
cákaly na ní. Tak si vydobyla nové místo. Moc pěkné :-). Objednala mi džus
z vodního melounu, moje oblíbená věc :-). Když se vrátila Eva,
přiobjednala ještě další jídlo a daly jsme se do toho. Po nějaké době se
s námi Eva ale rozloučila, protože se musela vrátit do tělocvičny na
trénink. Před soutěžemi se tady trénuje každý den dvakrát, a to i v sobotu
a v neděli. S Jane jsme probraly všechno možné, servírka nám snad
sedmkrát dolévala horkou vodu. Tohle je na čínských restauracích fajn, že vám
zadarmo dají horkou vodu, někdy horký čaj. Jenže ty sklenice jsou tak mrňavé…
:-D
Pak jsme se vydaly po krámech. To jsem ale netušila, jak se
s Jane nakupuje. Moc dobře, to musím uznat. Jenže strašně dlouho. Jsem
zvyklá zajít do obchodu, koupit co potřebuji a jdu domů. Tady ne. Tady se celý
ten několikaposchoďový obchoďák projde pomalinku celý (ještě že byl večer a
některé krámky už měly zavřeno :-D). Musím říct, že to místo se mi hodně
líbilo. Některé kousky oblečení tam byly fakt šílené, kýčovité, ale některé na
druhou stranu strašně pěkné. A tady se smlouvá cena, takže se dá dost ušetřit.
Příště už nakupuji hlavně tam :-). Jane je neskutečně výmluvná, jen dvakrát se
stalo, že prodavačku neukecala k ceně, kterou si představovala. Co je
super, že prodavačky tady nejsou tak agresivní a zákeřné jako na Qipu lu. Naopak
byly přátelské, rády si povídaly, kecaly, ale nevymýšlely si zase až tolik.
Jane tam chodí často, takže se se spoustou z nich už zná. Dost jsem se
držela, koupila jsem si jen jedny černé šaty. Takový styl jsem nikdy na sobě
neměla, jsou hodně zajímavé a jednoduché. Jane byla úplně nadšená a nebylo to
poradenství typu: „Ale jo, jde to, si to kup, jestli chceš“. Tak jsem si je
vzala. Prodavačka chtěla nejdříve 180 RMB, Jane to usmlouvala na 60 RMB a pak
ještě na 55 RMB, protože tam byla malá dirka. „Buď nám zítra přivezete nové
šaty a dáme vám 60 RMB a nebo to zašijete na místě za 55 RMB.“ Tady totiž mají
každý kousek jen jednou a v jedné velikosti – buď se trefíte nebo ne. Jane
toho nakoupila spoustu a ke konci jsem jí ještě musela založit :-D. Tohle je jedna
z věcí, proč ne všem sedne. Je hodně přímá, moc se neostýchá, nechodí
kolem horké kaše. Jednou řekla, že mě nechce obtěžovat. Když jsem jí ujistila,
že je to v pořádku, tak už se věnovala jen smlouvání :-D. Potom se se mnou
chtěla domluvit na další den, že mi ty peníze dá. Nebyla to závratná suma, tak
jsem jí řekla, že to po ní zpátky nechci. Chvíli byla 不好意思 (v čínských falešných rozpacích), pak jsme se
domluvily, že jsme přeci kamarádky a tohle není nutné. A ona: „Tak já se
přestanu stydět.“ :-) A už se o tom nemluvilo. Takhle je to fajn, někteří to
neustále omílají dokola. Ona mi často nosí dárky, pomáhá mi, když je třeba, ten
nedělní oběd vyšel kolem 600 Kč…
Oblečením to ale neskončilo. V horním patře mají vše co
se týká mobilních telefonů, manikúry atd. Jane miluje designové věci. A miluje
francouzskou značku Channel, říká tomu [šnel]. Často si pořizuje nové kryty na telefon. Když učila taiji, uspořila
si na iPhone, tak mu teď dopřává zajímavé kabátky. Má jeden svítivě oranžový,
bytelný. Pak další bílý se spoustou barevných kamínků, velkým svítivím křížem a
dvěma černými pírky nahoře. Nechává si to dělat u známého, který pochází z
Taiwanu a všechno to navrhuje a dělá sám. Ještě že tam měl dvě židle, protože
tam to bylo fakt na dlouho. Měl tam několik krytů, které sám polepil malými
věcičkami. Všechno to bylo celkem podobné, ale Jane se neuměla rozhodnout. Jeden
kryt jí přišel strašně cool a trochu klučičí, to se jí líbilo. Na dalším byl
kříž, což jí strašně bere, i když není zarytou křesťankou. Další kryt tam měl
karty na poker, pistoli, dvě podkovy od sebe, že připomínaly znak Channel. Diskutovala s pánem, jaké z toho má
pocity, jak by to možná bylo lepší… Každý kryt si dávala na telefon a pak k
obličeji a sledovala se v zrdcadle. Předstírala, že telefonuje, aby viděla, jak
to vypadá. Vybrala si. Konečně. Jenže pak zjistila, že barvy jsou trošku jiné. A
barva krytu, který si vybrala, není až tak super, tak si nakonec vybrala ten
druhý kryt. Tím to neskončilo. Přinesla si tam ještě disk, který chtěla
polepit, tak se řešilo tohle. Pak si vzpomněla, že na soutěž nechce mít
řasenku, ale nalepovací řasy, tak přesvědčila prodejce, aby jí k tomu všemu
zadarmo dal jedno balení falešných řas z Japonska (72 RMB). Pak jsme
pokračovaly vedle pro sponky do vlasů a milion dalších věcí. Koupila mi
prstýnek, který jsem si tam vybrala :-). Překvapilo mě, že jsem nějaký čínský
vůbec dokázala dostat na jiný prst než malíček.
Když jsme
skončily, bohužel stále pršelo. Fakt průtrž mračen, která začala už v době, kdy
odcházela Eva, která nám tam nechala obě kola. To bylo fajn, až na to, že já
nedokážu jet na kole a v jedné ruce držet deštník. Zvlášť ne v čínských
ulicích, kde se musíte stale vyhýbat lidem, kličkovat mezi auty a dalšími
piráty silnic a chodníků. Co teď? Kdyby bylo po mém, tak prostě vyjedeme
zpátky, déšť ne déšť. Jane měla svůj slunečníček. Jenže to prostě nejde. Tady
se někteří bojí deště jako čert kříže. Tak jsme si šly sednout do Starbuck, než
přestane pršet. Tady je fajn, že si můžete sednout do restaurace/kavárny a
nemusíte si nic objednávat, abyste se necítili trapně, že tam jenom tak sedíte.
Tady to nevadí. Dokonce jsme si přinesly své lahve s čistou vodou :-D. Jenže
ono to nepřestávalo. Co teď? Přítel na mě v poslední době vůbec neměl čas, teď
nastala chvíle, kdy by se měl opět ujmout přítelovské role a zachránit mě, tak
jsem mu zavolala. Než dorazil, skočily jsme s Jane ještě do drogerie, protože
si chtěla koupit pudr, aby jí to na soutěži slušelo :-D. Tam už se ale dalo
platit kartou :-). Ya Qiang nepochopil, že nedokážu řídit s deštníkem, naštěstí
přijel ve velké pláštěnce, kterou mi pak dal. Oba se mi smáli a Jane mě fotila :-D. Cesta zpátky
byla také legrace. Občas jsme jeli všichni tři vedle sebe, povídali si, mně
káplo něco do oka a málem jsem jednoho z nich sestřelila, Ya Qiang mě jednou
špatně navedl, tak jseme pak musela seskakovat z vysokého obrubníku. Přímo do
louže... Ještě že jsem měla crocsky, ty byly ale plné vody :-D. Ya Qiang
na mě šplouchal vodu z deštíku a smál se jako malej, křižoval mi cestu... měl
štěstí že jsem na kole jela naposledy asi před třemi lety a ruce jsem měla schované
pod pláštěnkou :-). Zaparkovali jsme, rozloučili se s Jane a ještě zašli
na menší večeři.
Žádné komentáře:
Okomentovat