Když jsem naposledy
odcházela z Changhaiské nemocnice, řekla jsem si: „Už nikdy,“ no a
potvrdilo se rčení: „Nikdy neříkej nikdy.“ :-D Netuším, co se stalo a
samozřejmě jsem se to nedozvěděla ani po 1,5 hodině čekání a prohlídek. Mám
rozhození spaní a někdy se mi prostě nedaří usnout. Stejně tak ve čtvrtek.
Nakonec jsem usnula, ale s řasenkou. To se mi nestalo poprvé, takže si
nemyslím, že by to byl hlavní problém. A ano, řasenka koupená v Plzni, ne
v Číně :-P. Dopoledne jsem se probudila a nemohla jsem rozlepit oči. A i
když jsem je rozlepila, tak jsem stejně stále viděla rozmazaně. Po umytí to už
šlo, ale vypadala jsem divně. No, nevadí, jak to přišlo, tak to zase odejde,
jako vždycky. Vyrazila jsem na taiji trénink, a to už mi oči pěkně slzely… nějaký
žlutý hnus. Pak ještě do posilovny na nohy s Robertem. Zvedala jsem
normálně své váhy jako vždycky. Na kávě už mi nebylo až tak dobře. V první
lékárně mi odmítli prodat kapky s tím, že to nevypadá dobře a mám jít do
nemocnice. V devět večer nepůjdu do nemocnice, zvlášť když mi skoro nic
není. Tak jsem vyrazila do další, kde jsem dostala kapky a prášky (42 RMB). Musela
jsem platit kartou, protože jsem neměla u sebe dost hotovosti, a když jsem se
měla podepsat, tak jsem na ten papír prostě neviděla. Koupila jsem si smaženou
rýži k večeři, ale snědla jsem jen pár lžic, nebyla dobrá. A nebo jsem už
začínala být fakt nemocná. Rychle jsem se umyla, vykapala oči a zalehla. Jenže
se mi nedařilo usnout a začínalo mi být hodně špatně. Od žaludku, od hlavy…
určitě jsem měla teplotu, ale samozřejmě mi byla i zima. Jako kdybych měla
chřipku, bolelo mě v krku a teklo z nosu. Robert mi poradil horký
ručník na oči, což mi ulevilo, ale stejně jsem se cítila pod psa. No a hlavně
jsem na to byla sama. Kolem jedné ráno jsem to už nevydržela a poprosila
Roberta o nějaké prášky na bolest hlavy, protože ty mé nezabíraly. A potom jsme
se domluvili, že mi bude dělat společnost a mrkneme na nějaký film. Skočil mi
koupit něco k jídlu, protože jsem začala mít hrozný hlad. Dorazila i Debra
a Ana (jedna osoba, kdyby se někdo ztrácel :-)) a byla legrace. Deb měla také
něco s okem (pink eye) před pár dny, ale prý to nebylo tak hrozné jako to
moje :-/. Kolem 4. ráno jsem konečně usnula. Probudila mě až zpráva od Roberta
kolem jedenácté, kdy se ptal, jak mi je. Neviděla jsem skoro nic, protože mi
nešlo rozlepit oči, tak jsem mu odpověděla, že je mi asi líp, ale moc toho
nevidím. Poslepu jsem došla do koupelny a co myslíte? Nějakou chvíli mi netekla
voda :-D. A když začala, tak pořádně horká. Jenže jsem ani neviděla, jestli je
to dobrá voda nebo špinavá. Tak jsem to riskla, natočila trochu do vandlu, a
když vychladla, umyla jsem si oči. Levé nebylo tak strašné, ale pravé bylo
pěkně nateklé a rudé. No super. Poslala jsem fotku oka trenérovi, aby mi věřil,
že nesimuluju, protože minulou sobotu jsem trénink také odřekla, protože jsem
byla nemocná :-D. A že s tím mám jít do nemocnice. Zavolala jsem Ya
Qiangovi a vyrazili jsme. „Ty jo, to je zase lidí…“ „Tohle? Dneska je tady
prázdno!“ Takže nejdříve zaplatit za to, že se na nás doktor podívá, na recepci
změřit teplotu (36,5° jako vždy) a pak do ordinace. Na očním to šlo pěkně
rychle. Jak mě lékař uviděl, tak anglicky řekl: „Červené oko.“ Tak výborně,
víme, co to je a bude to banalita. No a co to jak mi bylo špatně a cítím se
jako během chřípky? „Jo, to nevím, takhle se červené oko neprojevuje. To si
zajdi vedle, jestli myslíš, že to není dobré.“ Takže zase zaplatit a pak 30
minut v čekárně. Ordinace vypadala také jako čekárna, kde se kolem
stolečků tísnila hromada lidí, vedle ležel nějaký starý pán na kapačkách, spal
s otevřenou pusou. Všechno to bylo ve spěchu a člověk si fakt připadal
jako hypochondr. Poslali mě na krev, když nemám tu teplotu. Jak se odebírá
krev? Zajdete si k okénku, vystojíte si frontu, během čehož si můžete zblízka
užívat pohled na ostatní, jak jim berou krev a vedle asi sliny nebo nevím. Všechno
to byly studentky a podle toho to u mě také vypadalo. Napřed mi nemohla najít
žílu (na té bílé kůži mi fakt svítí), potom mi tedy něco napíchla a různě mi
tam jehlou otáčela, aby se trefila. Když zavolali třetí, aby to zkusila, tak mi
už došla trpělivost a začala jsem se smát. Konečně ze mě tu krev dostaly a já
si odnesla hezkou modřinu. Na druhou stranu se mi líbilo, že člověk dostane
čárový kód. Do 10 minut jsme si mohli u čtečky vyzvednout výsledky, které jsme
odnesli doktorce. Něco jsem tam měla mírně zvýšené, a protože jsem stále
tvrdila, že mi není dobře, a že mi v noci bylo špatně, dostala jsem prášky
a uzavřeli to tím, že ta rýže asi nebyla dobrá. Zašli jsme na oběd, protože
jsem konečně dostala hlad. Ya Qiang mi řekl, že podle čínské medicíny by spíš
řekli, že je to psychického rázu, že jsem v poslední době měla hodně věcí,
které se nedařily a necítila jsem se dobře. Po dobrém obědě se mi najednou
udělalo o dost lépe, konečně se mi víc otevřelo pravé oko. Vrátila jsem se na
pokoj a dospala to. Mám to stále nateklé a cítím se nemocná, ale už ne tolik
jako předtím.
Když jsem se
zmínila, že jsem si něco udělala s kolenem, Martin mi napsal: „Hlavně, že
to nebyla hlava.“ No… :-) Fakt se těším, co mě potká příště, už bylo té smůly
víc než dost… Jo a teď se mi ještě zbláznil telefon...
Žádné komentáře:
Okomentovat