V pondělí jsem se pořádně
vyspala a kolem poledne si zašla do recepce pro nové potvrzení o tom, že bydlím
na koleji, protože to co mám, je prý špatně. Slečna si nebyla jistá, nikam se
nedovolala a nakonec mi to vystavila s tím, že když to bude špatně, tak to
udělá ještě jednou. Upozornila jsem jí, že bych byla ráda, kdybych o vízum
nemusela žádat dvakrát. Ještě jsem poprosila, aby mě navedla jak metrem,
protože když mi něco Číňan napíše ručně, tak to většinou nepřečtu, takže si to
ani nejsem schopná najít. Nic nehledala, jen řekla, že mám vystoupit tam a tam
a zeptat se. Hmm. Raději jsem ještě cestou zaskočila do wushu obchodu, aby mi
to našli pořádně. „Jo, tak to musíš na metro číslo 8, potom 9 a potom 6…“
Vytřeštila jsem oči. No, vyhradila jsem si na to celé odpoledne, tak se tam
snad dostanu. Řeknu vám, na šestce jezdí divní lidé. Poprvé jsem se
v Šanghaji cítila nepříjemně ve smyslu že by mě někdo kuchnul. Přede mnou
seděl kluk s černými linkami kolem očí, naprosto bílá tvář. Vedle něj stál
chlap co stále chrchlal a měl divné oči. Za mnou se pohupoval další, co mě
stále sledoval a nechci vědět, na co myslel. Připadala jsem si jako
v nějakém zombie hororu. A to bylo přes den! K tomu v televizi
ukazovali, co dělat, když propukne požár, vlak do něčeho narazí… říkala jsem
si, že s nimi bych tam rozhodně nechtěla uvíznout. Naštěstí jen dvě
zastávky a vystřelila jsem pryč. Minsheng lu byla hned přede mnou, tak super,
ještě najít číslo 1500. Přešlo mě nadšení, když jsem zjistila,že jsem na 382…
Šanghaj je prostě velké město. Trvalo mi přes 20 minut, než jsem tam někam
došla, samozřejmě jsem zjistila, že kdybych nejela šestkou, tak bych byla blíž,
takže nakonec měla recepční i pravdu. Je to celé v okolí Century Avenue (世界大道),
najdete tam strašně moc obrovských budov – jak firemních, tak policejních a
také různé úřady. A je to tu, číslo popisné 1500. Jak jinak – stavba jako
kráva. Nějaký úřad národní bezpečnosti nebo tak něco. Naštěstí opět všechno
pěkně značené, jak je v Šanghaji zvykem, takže jsem neomylně zamířila do
3. patra a vyzvedla si lísteček s pořadovým číslem. Přede mnou cca 50
lidí,ach jo. Když jsem se rozhlédla kolem, všude byla spousta cizinců a každý
měl po ruce svého Číňana/Číňanku. Hmm, tak to asi nebude zase taková sranda,
snad to zvládnu… Čekání mi tentokrát nevadilo vůbec, naopak jsem znervózněla,
když se to blížilo ke mně, protože jak mám v poslední době tu smůlu,
určitě nebudu mít papíry v pořádku.
Uklidnila jsem se ale tím, že teď s tím stejně už nic nenadělám a dala
jsem paní všechno, co jsem měla. Chtěla jen okopírovat pár papírů a to bylo
VŠECHNO! Dostala jsem nějakou stvrzenku, že mají mé pasy, že dostanu vízum na
rok (400 RMB) a hotovo. Tak to jsem
koukala jako vrána! Konečně je celé to trápení za mnou!
S Robertem jsme plánovali večer
posilovnu, ale když jsou chlapi nemocní, tak všichni umírají, takže nakonec
z toho bylo jen dlouhé kafe a relax. Potom jsem pomohla Regisovi trochu
s diplomkou – opravdu, nevyplácí se to nechat na poslední chvíli! Aby těch
problémů nebylo dost, něco se mi stalo s fleškou, nejde mi otevřít. Tak
jsme si s tím hráli 4 (!) hodiny! Naštěstí mi prý všechno zachrání, ale
bude to chvíli trvat. Tak jsme mezi tím povídali, dostala jsem přednášku o
jiu-jitsu a ving tsun, jak se to teď prý píše, protože se jim nelíbí zkratka
„WC“ (wing tsun)… jo, na takovouhle zkratku musí mít člověk koule… :-) Hodně
zvláštní je, že Yip Manův hrob v HK je hodně zastrčený a neudržovaný,
pustil mi pár svých videí a vypadalo to opravdu jako ze starých filmů. Kdyby to
bylo v Číně, tak je z toho putovní místo plné turistů, na kterých se
rejžuje :-/. Vlastně nejen v Číně, stále mi přijde na hlavu platit za
procházku Zlatou uličkou v Praze… Pro případ, že bych si někdy chtěla
pobrečet, jsem dostala několik dokumentárních filmů o brazilských sportovních
hrdinech (F1, MMA…), no uvidíme :-).
Kateřina Cajthamlová řekla hezkou věc
v jednom článku o tom, jak se lidé až nezdravě snaží vypadat jinak: „Rotvajler nikdy nemůže vypadat jako ratlík.“
Žádné komentáře:
Okomentovat