O víkendu na studentské soutěži, trochu ale i o studentském životě a na závěr trochu víc o wushu...
DEN PRVNÍ -
Neděle
Část mě nikdy nevyroste. |
V neděli jsme měli sraz na recepci v 6:20
s tím, že v 6:30 vyrazíme. Dorazila jsem o pár minut později, ale
nikdo si toho ani nevšiml, protože byl všude brajgl. Naskočili jsme do minibusu
a zjistili, že nám chybí Korejci. Celkem tři. Dva se podařilo Ting Ting najít
na koleji, třetího jsme odchytli na blízké křižovatce. Co tam dělal, netuším.
Moc se mu ale asi nechtělo, už předtím odmítl sexy obleček, co mu Ting Ting
nutila pro jeho vystoupení s naší Tweety (Vietnam) – roztleskávač/ky. Od
školy jsme se odpíchli tedy až po 7. hodině ráno. Cesta trvala přibližně hodinu
– do obřího zábavního&sportovního areálu u Zhu Jia Jiao. Pěkně pršelo,
drobet jsme se ztratili, do haly jsme museli pěšky… ale dorazili jsme stejně
příliš brzo. Celá sláva se začala až po 9. hodině.
Jelo celkem deset sportovců: já, Anniesa (Seyšely), Fafa
(Madagaskar), tři Korejci, dva Vietnamci, Eric (Ghana), Eiffel (Čína).
K tomu samozřejmě Ting Ting, učitelka Li s rybářským kloboučkem (jako
náš „trenér“, z čehož jsme si dělali srandu celou dobu :-D), na chvíli
šéfka Piao, jeden Číňan (rozhodcoval někde basket) a Číňanka jako podpora a GPS
:-). No a řidič…
Po představení rozhodčích začala první část – tanečky,
rozpleskávání apod. Po každém vystoupení následovala dlouhá pauza, než
vyhlásili body, takže jsme se šíleně nudili a taky byla pěkná zima. Univerzit
se účastnilo celkem 18 (všechny ze Šanghaje), takže bylo všude stádo lidí,
hlavně tedy tmavších – takže všude bylo živo a sranda. Naše roztleskávač/ky
nastoupili hned jako první, což nás dost znevýhodnilo. Navíc jsme neměli moc
info, takže jsme nasadili jen dva lidi a to udělalo také hodně. Bodů jsme
dostali malinko, i když se jim to povedlo. Na oběd jsme se dostali až po 11.
hodině. Ale stálo to za to – tříhvězdičkový hotel. V Číně je kvalita
hotelů většinou o dost vyšší než ve srovnání s našimi stejné kategorie,
takže to tam vypadalo prostě krásně. Jídlo formou švédských stolů. Samé čínské
jídlo samozřejmě, jedny nudle, které se tvářily italsky a pak různé koláčky a
suché dortíky. A croissanty! :-) Stoly jsme neměli rezervované, takže jsme se o
ně museli poprat. Fafa chudák skončil vedle učitelky Piao, která mu kladla na
srdce, aby jedl pomaličku, že je čas. No tak se do toho položil… jenže za
chvíli jsme se už zvedali s tím, že musíme mazat. Prostě to nedojedl. Ani
zabalit si to nestihl :-D. Takže další památná věta z výletu: „慢慢吃!“ Ubytovaní jsme
byli cca 5 minut od restaurace, což je pěkná procházka – pokud zrovna neprší.
Museli jsme si nějakou dobu počkat, než nám uklidí pokoje, takže jsme se
přesouvali z jednoho do druhého – podle toho, který byl už uklizený.
Chvíli jsme měli klid a pak jsme museli zase vyrazit – na basketbal. Hráli
Eric, Korejec a Eiffel. Ze začátku se moc nedařilo, protože byli nervózní a
hráli dvě hry bez pauzy. Potom už se výrazně zlepšili a něco i vyhráli.
S Fafou jsme to sledovali z tribuny, většinu jsme prokecali… Zjistila
jsem, že nejsem jediná, kdo si zapomněl zažádat o nové vízum včas O:-). Na
poslední hru jsme sešli dolů. Rozhodčí nedávali pozor a zapomněli nám přičíst
body. Říkám jim: „Přičtěte nám bod.“ Fafa na prstech ukazuje „2“ jako že máme
mít celkem dva body. Oni to špatně pochopili a přičetli nám rovnou dva, takže
jsme měli celkem tři. No, dilema – máme
jim říct, že nás špatně pochopili? Chvíli nám trvalo, než jsme se přiznali…
:-) Eric si udělal bouli o jednoho Asiata, který ale skončil s rozseknutým
retem. Ještě jsme na ně čekali, než se omluvili, poplácali po zádech… no a
mohli jsme na večeři. Následoval večerní blok vystoupení, kde jsme měli
nasazenou Anniesu a Tweety. Anniesu Ting Ting přivádí k šílenství, takže
se posílila vodkou v lahvi od ledového čaje :-D. Ting Ting nakecala, že bude
mít pak lepší hlas. Potom už na pokoj. Večer nás čekala porada o tom, co se
bude dít druhý den. To byla totiž
bojovka na cca 5 km po areálu spojená s řešením různých úkolů a otázek.
Mohlo se zúčastnit jen 6 lidí, tak mě ušetřili. Byla jsem ráda, že nemusím
běžet, ale byla škoda, že jsem se nemohla přidat, protože to byla sranda.
Pokoje byly pěkné, velká televize i dobrá sprcha. Bydleli
jsme po dvou, já s Anniesou – i když ji Eric lákal na jídlo :-). Nemohla
usnout, protože vypila celý Redbull, tak jsme ještě kecali, ale pak už jsem
byla fakt unavená. Ona zabrala až někdy kolem 4. ráno.
DEN DRUHÝ -
pondělí
V pondělí ráno nás Ting Ting telefonem vzbudila
v 6:45 a vyrazili jsme na snídani. Z vařených vajec a různých závitků
se nám dařilo vytvářet zajímavé tvary v původních čínských rozměrech :-D
(viz foto). Fafa si na závěr donesl zmuchlaný croissant. Říkám mu: „Fafa, vyhráls, to vypadá jak hovno…“ No
a všichni jsme lehli :-D. Pak už jsme museli na stanoviště. My ostatní jsme po
startu mohli na pokoj odpočívat. Pořadatelé dali max 1,5 hodiny, oni to zvládli
za 38 minut, ale Fudan je dal o 3 minuty, protože chytrá Číňanka, která
nesoutěžila, ale běžela jako doprovod to spletla a nešla postupně po
stanovištích, takže se museli vracet. Fafa je fotbalista, takže mu běh nečiní
žádné potíže, musel tahat Anniesu, která se courala. První věta, když se
vrátila byla: „Fuck man, Fafa is sooo
fucking serious about running…!“ :-D Ve dvanáct jsme vyrazili na oběd.
Většina z nás už seděla u stolu. Za zády jsme slyšeli jednu učitelku, jak
se diví, kde jsou všechna kuřecí stehna. Po chvíli se vynořil Eric a zbořil
nás, protože měl na talíři horu kuřecích stehen. A za ním Fafa, který pobral
ten zbytek. Vietnamci ujížděli na kukuřici a Anniesa zase miluje vejce. Dělali
jsme si srandu, že ve sportu tady sice nevynikáme, ale co se týče jídla, tak to
jsme jednoznačně první.
Měli mít věci na odpolední vystoupení –
speciální/zvláštní sporty (1. část – skákání přes švihadlo a další tradiční
čínské sporty/hry, 2. část - wushu). Zapsali nás do třetí skupiny. Když byl
čas, pěkně jsme se zařadili, já už zahřátá, protažená… A pak vyhlásili pauzu.
Půl hodiny. Měla jsme aspoň příležitost vyzkoušet si povrch, protože jsem se
k tomu prostě nedostala. Zjistila jsem, že to neklouže a mají to pěkně
měkké, tak jsem zařadila i ten překážkový sed, který mě doučila Péťa Kotě –
ještě se zvedám moc zeširoka a na koberci mi to klouže. Kdežto tady byla nějaká
měkká guma, do které jsem se dobře zapíchla a v pohodě se zvedla. No jo,
to jsou triky O:-). Normálně je tenhle pohyb v chen 56 na pravou stranu.
Ukázalo se, že mi to celou dobu nešlo proto, že mě stále bolí pravá kyčel.
Takže jsem si to v sestavě předělala nalevo a je to – člověk si musí umět
pomoct. Jinak tedy ta sestava byla zkrácená, protože jsem nesměla přesáhnout 4
minuty. Když jsem si opakovala sestavu, jedna paní si mě celou natáčela. A pak
mě pochválila, ukázalo se, že je to nějaká učitelka wushu, která je tady se
svými studenty. V každé skupině byli tři týmy, my jsme byli na řadě
poslední. Na švihadlo jsme měli celkem 6 lidí a byli prostě super. Fafa to
vyhrál i tady – tentokrát svými skoky :-). Přede mnou byl dračí tanec o devíti
lidech a asi šestičlenné družstvo na základní wushu pohyby. Jak naši vyběhli na
scénu, tak jsem tam osiřela a byla trochu nervózní. Potom mi ale někdo skočil
na záda – Eric. Všichni se za mnou vrátili a povzbuzovali mě, Fafa natáčel
zprava, Anniesa zleva :-). Když podruhé a naposledy vyhlásili naši univerzitu,
vyběhla jsem na pódium. Pozdravila jsem, přihlásila jsem se, že jsem připravená
a spustili hudbu. Vybrala jsem svou oblíbenou, na kterou vystupuje náš taiji
tým. Cítila jsem se drobet ztuhle, jak jsem byla trochu nervózní, ale cvičilo
se dobře. Občas mi to vyšlo i na hudbu, což jsem se divila, protože jsem to
ještě na poslední chvíli musela trochu upravit – když mi konečně řekli přesný
časový limit. Trochu jsem to nevychytala s místem, protože jsem začala víc
napravo, ale doskočila jsem si tam, tak jsem byla nakonec všude. V rámci mého
osobního průzkumu musím přiznat, že jsem se cítila dobře, nepřihodila se mi
žádná katastrofa. Normálně se moc netleskalo, pokud nevystupoval tým, který měl
větší zázemí. Proto mě strašně zaskočilo, když jsem skončila a ozval se velký
potlesk. Jak jsem byla překvapená, tak jsem odbíhala zrovna směrem, kde nebyly
žádné schody, seshora prostě nejsou vidět. Jeden z asistentů mě naštěstí
včas nasměroval, takže jsem to vytočila správným směrem. Měla jsem co dělat,
abych sešla dolů, podlamovaly se mi nohy – nejvíc nervózní jsem totiž vždycky
až po vystoupení – to se třesu, ztuhnu a kašlu klidně i hodinu potom. Cestou za
našima mi spousta lidí ukazovala vztyčený palec, chválili mě. Z toho jsem
byla mimo už úplně, protože jsem nic takového nečekala. Fafa mi pak říkal, že
všichni kolem mě říkali, jak jsem dobrá a profi (ono totiž kdybyste viděli,
s čím měli možnost srovnávat – ale o tom později). Učitelka Li nadšená, že
jsme jasně první, Ting Ting mě objímala. Číňan Eiffel mě taky strašně chválil,
ale řekla jsem mu: „Celou dobu, co cvičím v Číně, jsem mezi Číňany a
vždycky ta z nejhorších – proto se mi teď špatně chápe, že najednou někdo
říká, že to bylo dobré.“ V téhle překvapivé atmosféře se mi lehce podlehlo
a na chvíli jsem se opravdu cítila fajn, že jsem odvedla dobrou práci. Navíc
jsme tuhle sekci víc jak s přehledem vyhráli. Následovala vyhlášení
výsledků – naše univerzita byla po prvním dni 15. z 18. škol, doběhli osmí
a celkově jsme to vytáhli na mou šťastnou třináctku. Po tom velkém pondělním
úspěchu nás to všechny překvapilo a zklamalo. Ale rychle jsme to zahnali,
protože… - pěkný hotel, dobré jídlo, výlet a velká sranda – všechno zadarmo –
takže příště jedeme zase. Navíc jsme si usmlouvali i omluvenku do školy – tím
se povzbuzovali na startu před během: „Omluvenka!
Omluvenka! Na tři dny! Na týden! Na měsíc!“ :-) Všude jsme se fotili. Když
nás jedna slečna fotila na telefon jednoho z Korejců, najednou mu začal
zvonit! :-D Tak se muselo čekat, než si to vybaví. Chvíli jsme hledali autobus,
potom věci… mezitím Anniesa s Fafou zaběhli do restaurace a ukradli tři
lahve piva, tak jsem taky jednu dostala. To mi ale neměli dělat, protože jsem
to taktak vydržela na kolej, strašně se mi chtělo na záchod… :-D
Cestou jsem se odvážila podívat na
video a probralo mě to už úplně. Bylo to velice špatné, až se mi chtělo brečet.
Vždycky mě překvapí, jak se osobní pocit liší od reality. Jsem dost
sebekritická a když se jednou za uherák fakt pochválím a cítím dobře, tak se
prostě netrefím. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho dostala. Jak? Tak
jak dělám všechno v Číně. Prostě pokračuju. Člověk má nějakou možnost
vždy, „没办法“ až na výjimky neexistuje. Stejně tak já – můžu se na
celé cvičení vykašlat a dělat něco pro mě smysluplnějšího. Nebo pokračovat a
snažit se to dělat lépe než doposud a doufat, že jednou nebudu litovat, že jsem
teď byla tak tvrdohlavá. Abych nelitovala, tak se teď snažím být víc s lidmi
a chodit víc ven, protože tohle je to, co mi tady moc chybí. Sice to znamená,
že mám méně času a jsem unavenější, když chci všechno stihnout, ale zjistila
jsem, že to stojí za to. Beru věci tak, jak přicházejí, to ale neznamená, že mi
to musí být příjemné, ve skutečnosti nesnáším změny. Nakonec jsem se podívala
na video ještě jednou, abych to
zhodnotila už s chladným srdcem. Nebylo špatně úplně všechno, tak nejsem
až tak ztracený případ, našla jsem si body a podbody, na kterých musím
zapracovat. Prostě jenom musím víc cvičit a víc studovat. No a už prostě nikdy
nevěřit lidem, když mě chválí. Rozhodně nejsem expert, ale za tu dobu už prostě
poznám, co je dobré a co ne, takže se raději na sebe podívám sama a pak si
nechám od někoho poradit.
K WUSHU
Vědět nestačí, musíme uplatňovat. Chtění nestačí, musíme činit. |
Co se týče ostatních wushu
vystoupení, byla to katastrofa. Abych to vysvětlila: Nenechala jsem si ujít
žádné vystoupení – ať už wushu, tanec, zpěv… Na našem studentském životě
v Číně se mi líbí, že děláme věci, které by nás normálně doma nenapadly,
které by nám přišly trapné… ale tady je to všechno prostě normální, hlavně že
je sranda a lidi se vyřádí, protože i když se jedná o soutěž, celé je to hlavně
jedna velká pařba, která spojuje lidi z celého světa. To mi přijde prostě
super. Druhou věcí je, že mě jakákoliv vystoupení prostě fascinují. Jednak
proto, že si lidi dali tu práci něco nacvičit a pak, že prostě miluju tanec,
zpěv atd. – to je jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Kolikrát to vibruje
celým mým tělem a přistihnu se, že se pohupuju do rytmu, aniž bych to vnímala.
No a když vidíte, jak si to na pódiu užívají, je jim jedno, že by je jinde
nepřejícní vypískali s tím, že jsou trapáci, tak to prostě nadchne i vás.
Jedna slečna byla se švihadlem na jevišti sama, neměla ani hudbu a na začátku
působila hodně nervózně, škobrtala. Tak jsme jí prostě všichni udělali hudební
doprovod tleskáním a najednou to rozjela a předvedla pěkně těžké věci. Párkrát
se stalo, že s vystupujícími tančilo skoro celé hlediště. Takže
z tohohle pohledu tyhle akce prostě miluju. Zpět k wushu. Na taiji
byli kromě jedné skupiny všichni asi začátečníci, protože cvičili základní
sestavy (jedna slečna sama a pak ve skupinách) a měli většinu základních chyb.
Jeden černoch vystoupil asi jen proto, aby vystoupil, protože zacvičil tři mabu
a hotovo. Ale měl z toho radost a nějak nás tím nakazil, takže nás to
těšilo s ním. Dva kluci byli na nan quan a jeden na nan dao. Pohyby si
vybrali pěkné, jeden křičel fakt pěkně a tvářil se jako v akčním filmu.
Slečna ze Švýcarska vystupovala s chang quan a základním mečem. Záleží,
jak dlouho cvičí a v jakém objemu, takže se to hodně špatně posuzuje a
hodnotí. Když řeknu, že cvičili jako CIZINCI, tak věřím, že mi někteří
z vás rozumí. Jak se dřív čínští wushisté dali poznat podle stylu cvičení,
z jaké provincie pochází (tady si neodpustím rýpnutí – po přijetí wushu na
OH, se ztratí i ten drobet, co v tom ještě zůstal, ale o tom třeba jindy),
u cizinců je to tohle – nulová práce boky a pasem, shrbení, pokrčené nohy a
ruce, vytáhnutý krk, stáhnutí do sebe nebo přehnaně „ven“, hledání zlata po
zemi, špatná používání síly, mizivé uvolnění, žádný výraz v očích,
pérování v postojích, kynklání se, po dopadu poskakují ještě párkrát, než
to ustálí, přecenění vlastních možností… Něco z toho (v různých dávkách)
skoro každý „normální“ cizinec prostě má. Pak jde o to, jestli si toho jsou
vědomi a jestli na tom chtějí pracovat. Samozřejmě že i tady se objevilo pár
expertů, kteří o wushu zasvěceně hovořili a učili ostatní – spolu se všemi
svými chybami. Tohle všechno je z velké části ale o učiteli. A mít
čínského Mistra/šampiona ne vždy znamená výhru. V Čechách jsem cvičila 10
let a říkali, že necvičím špatně. Potom jsem přišla do Číny. Věděla jsem, že
necvičím dobře. Ale netušila jsem, že všechny ty „chyby cizinců“, které jsem
vyjmenovala před chvílí plus mnoho dalšího mám také a i základní pohyby a
postoje mám „nedobře“. Až tady jsem doopravdy začala cvičit wushu. Až tady jsem
začala opravdu chápat, o čem wushu je a o čem rozhodně není. Na jednu stranu
jsem smutná, že jsem tomu věnovala tolik let a objektivně pro nic za nic a to
mi nikdo nevymluví. Samozřejmě jsem vděčná za všechny přátele, které jsem během
cvičení potkala atd. ale teď mám na mysli čistě jen wushu. Na jednu stranu je
opravdu nesmírně těžké najít dobrého učitele, ale na druhou je to i má chyba,
protože jsem až moc dlouho nevěděla, co fakt chci a pak – nechtěla jsem to tak
moc, abych si pro to opravdu „došla“. Teď mi je 26 let, opravdu jsem začala
cvičit před 3 lety. V Čechách jsem si stačila zničila kyčel a záda a to mě
provází i v Číně. Co cvičím tady, tak kromě nějakých těch nehod prostě žádná
opravdová zranění. Nejsem už ve věku, kdy by šlo všechno lehce a bez bolesti (ať
už fyzické nebo psychické). Pro mě je už pozdě, snad vy budete chytřejší a
rozhoupete se dřív.
Protože wushu
prostě za to stojí!
Kačí, mám z tebe radost (nejenom proto, že ti jde to zvednutí, to je jen třešnička na dortu), ale celkově. Jsi úžasná a skvělá holka, užívej si život za to stojí :) Tenhle příspěvek se mi móóóóc líbí :)
OdpovědětVymazat