pondělí 25. března 2013

Studenti se baví...


O víkendu na studentské soutěži, trochu ale i o studentském životě a na závěr trochu víc o wushu...

DEN PRVNÍ - Neděle

Část mě nikdy nevyroste.
V neděli jsme měli sraz na recepci v 6:20 s tím, že v 6:30 vyrazíme. Dorazila jsem o pár minut později, ale nikdo si toho ani nevšiml, protože byl všude brajgl. Naskočili jsme do minibusu a zjistili, že nám chybí Korejci. Celkem tři. Dva se podařilo Ting Ting najít na koleji, třetího jsme odchytli na blízké křižovatce. Co tam dělal, netuším. Moc se mu ale asi nechtělo, už předtím odmítl sexy obleček, co mu Ting Ting nutila pro jeho vystoupení s naší Tweety (Vietnam) – roztleskávač/ky. Od školy jsme se odpíchli tedy až po 7. hodině ráno. Cesta trvala přibližně hodinu – do obřího zábavního&sportovního areálu u Zhu Jia Jiao. Pěkně pršelo, drobet jsme se ztratili, do haly jsme museli pěšky… ale dorazili jsme stejně příliš brzo. Celá sláva se začala až po 9. hodině.
Jelo celkem deset sportovců: já, Anniesa (Seyšely), Fafa (Madagaskar), tři Korejci, dva Vietnamci, Eric (Ghana), Eiffel (Čína). K tomu samozřejmě Ting Ting, učitelka Li s rybářským kloboučkem (jako náš „trenér“, z čehož jsme si dělali srandu celou dobu :-D), na chvíli šéfka Piao, jeden Číňan (rozhodcoval někde basket) a Číňanka jako podpora a GPS :-). No a řidič…
Po představení rozhodčích začala první část – tanečky, rozpleskávání apod. Po každém vystoupení následovala dlouhá pauza, než vyhlásili body, takže jsme se šíleně nudili a taky byla pěkná zima. Univerzit se účastnilo celkem 18 (všechny ze Šanghaje), takže bylo všude stádo lidí, hlavně tedy tmavších – takže všude bylo živo a sranda. Naše roztleskávač/ky nastoupili hned jako první, což nás dost znevýhodnilo. Navíc jsme neměli moc info, takže jsme nasadili jen dva lidi a to udělalo také hodně. Bodů jsme dostali malinko, i když se jim to povedlo. Na oběd jsme se dostali až po 11. hodině. Ale stálo to za to – tříhvězdičkový hotel. V Číně je kvalita hotelů většinou o dost vyšší než ve srovnání s našimi stejné kategorie, takže to tam vypadalo prostě krásně. Jídlo formou švédských stolů. Samé čínské jídlo samozřejmě, jedny nudle, které se tvářily italsky a pak různé koláčky a suché dortíky. A croissanty! :-) Stoly jsme neměli rezervované, takže jsme se o ně museli poprat. Fafa chudák skončil vedle učitelky Piao, která mu kladla na srdce, aby jedl pomaličku, že je čas. No tak se do toho položil… jenže za chvíli jsme se už zvedali s tím, že musíme mazat. Prostě to nedojedl. Ani zabalit si to nestihl :-D. Takže další památná věta z výletu: 慢慢吃!“ Ubytovaní jsme byli cca 5 minut od restaurace, což je pěkná procházka – pokud zrovna neprší. Museli jsme si nějakou dobu počkat, než nám uklidí pokoje, takže jsme se přesouvali z jednoho do druhého – podle toho, který byl už uklizený. Chvíli jsme měli klid a pak jsme museli zase vyrazit – na basketbal. Hráli Eric, Korejec a Eiffel. Ze začátku se moc nedařilo, protože byli nervózní a hráli dvě hry bez pauzy. Potom už se výrazně zlepšili a něco i vyhráli. S Fafou jsme to sledovali z tribuny, většinu jsme prokecali… Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo si zapomněl zažádat o nové vízum včas O:-). Na poslední hru jsme sešli dolů. Rozhodčí nedávali pozor a zapomněli nám přičíst body. Říkám jim: „Přičtěte nám bod.“ Fafa na prstech ukazuje „2“ jako že máme mít celkem dva body. Oni to špatně pochopili a přičetli nám rovnou dva, takže jsme měli celkem tři. No, dilema – máme jim říct, že nás špatně pochopili? Chvíli nám trvalo, než jsme se přiznali… :-) Eric si udělal bouli o jednoho Asiata, který ale skončil s rozseknutým retem. Ještě jsme na ně čekali, než se omluvili, poplácali po zádech… no a mohli jsme na večeři. Následoval večerní blok vystoupení, kde jsme měli nasazenou Anniesu a Tweety. Anniesu Ting Ting přivádí k šílenství, takže se posílila vodkou v lahvi od ledového čaje :-D. Ting Ting nakecala, že bude mít pak lepší hlas. Potom už na pokoj. Večer nás čekala porada o tom, co se bude dít druhý den. To byla  totiž bojovka na cca 5 km po areálu spojená s řešením různých úkolů a otázek. Mohlo se zúčastnit jen 6 lidí, tak mě ušetřili. Byla jsem ráda, že nemusím běžet, ale byla škoda, že jsem se nemohla přidat, protože to byla sranda.
Pokoje byly pěkné, velká televize i dobrá sprcha. Bydleli jsme po dvou, já s Anniesou – i když ji Eric lákal na jídlo :-). Nemohla usnout, protože vypila celý Redbull, tak jsme ještě kecali, ale pak už jsem byla fakt unavená. Ona zabrala až někdy kolem 4. ráno.

DEN DRUHÝ - pondělí

V pondělí ráno nás Ting Ting telefonem vzbudila v 6:45 a vyrazili jsme na snídani. Z vařených vajec a různých závitků se nám dařilo vytvářet zajímavé tvary v původních čínských rozměrech :-D (viz foto). Fafa si na závěr donesl zmuchlaný croissant. Říkám mu: „Fafa, vyhráls, to vypadá jak hovno…“ No a všichni jsme lehli :-D. Pak už jsme museli na stanoviště. My ostatní jsme po startu mohli na pokoj odpočívat. Pořadatelé dali max 1,5 hodiny, oni to zvládli za 38 minut, ale Fudan je dal o 3 minuty, protože chytrá Číňanka, která nesoutěžila, ale běžela jako doprovod to spletla a nešla postupně po stanovištích, takže se museli vracet. Fafa je fotbalista, takže mu běh nečiní žádné potíže, musel tahat Anniesu, která se courala. První věta, když se vrátila byla: „Fuck man, Fafa is sooo fucking serious about running…!“ :-D Ve dvanáct jsme vyrazili na oběd. Většina z nás už seděla u stolu. Za zády jsme slyšeli jednu učitelku, jak se diví, kde jsou všechna kuřecí stehna. Po chvíli se vynořil Eric a zbořil nás, protože měl na talíři horu kuřecích stehen. A za ním Fafa, který pobral ten zbytek. Vietnamci ujížděli na kukuřici a Anniesa zase miluje vejce. Dělali jsme si srandu, že ve sportu tady sice nevynikáme, ale co se týče jídla, tak to jsme jednoznačně první.

Měli mít věci na odpolední vystoupení – speciální/zvláštní sporty (1. část – skákání přes švihadlo a další tradiční čínské sporty/hry, 2. část - wushu). Zapsali nás do třetí skupiny. Když byl čas, pěkně jsme se zařadili, já už zahřátá, protažená… A pak vyhlásili pauzu. Půl hodiny. Měla jsme aspoň příležitost vyzkoušet si povrch, protože jsem se k tomu prostě nedostala. Zjistila jsem, že to neklouže a mají to pěkně měkké, tak jsem zařadila i ten překážkový sed, který mě doučila Péťa Kotě – ještě se zvedám moc zeširoka a na koberci mi to klouže. Kdežto tady byla nějaká měkká guma, do které jsem se dobře zapíchla a v pohodě se zvedla. No jo, to jsou triky O:-). Normálně je tenhle pohyb v chen 56 na pravou stranu. Ukázalo se, že mi to celou dobu nešlo proto, že mě stále bolí pravá kyčel. Takže jsem si to v sestavě předělala nalevo a je to – člověk si musí umět pomoct. Jinak tedy ta sestava byla zkrácená, protože jsem nesměla přesáhnout 4 minuty. Když jsem si opakovala sestavu, jedna paní si mě celou natáčela. A pak mě pochválila, ukázalo se, že je to nějaká učitelka wushu, která je tady se svými studenty. V každé skupině byli tři týmy, my jsme byli na řadě poslední. Na švihadlo jsme měli celkem 6 lidí a byli prostě super. Fafa to vyhrál i tady – tentokrát svými skoky :-). Přede mnou byl dračí tanec o devíti lidech a asi šestičlenné družstvo na základní wushu pohyby. Jak naši vyběhli na scénu, tak jsem tam osiřela a byla trochu nervózní. Potom mi ale někdo skočil na záda – Eric. Všichni se za mnou vrátili a povzbuzovali mě, Fafa natáčel zprava, Anniesa zleva :-). Když podruhé a naposledy vyhlásili naši univerzitu, vyběhla jsem na pódium. Pozdravila jsem, přihlásila jsem se, že jsem připravená a spustili hudbu. Vybrala jsem svou oblíbenou, na kterou vystupuje náš taiji tým. Cítila jsem se drobet ztuhle, jak jsem byla trochu nervózní, ale cvičilo se dobře. Občas mi to vyšlo i na hudbu, což jsem se divila, protože jsem to ještě na poslední chvíli musela trochu upravit – když mi konečně řekli přesný časový limit. Trochu jsem to nevychytala s místem, protože jsem začala víc napravo, ale doskočila jsem si tam, tak jsem byla nakonec všude. V rámci mého osobního průzkumu musím přiznat, že jsem se cítila dobře, nepřihodila se mi žádná katastrofa. Normálně se moc netleskalo, pokud nevystupoval tým, který měl větší zázemí. Proto mě strašně zaskočilo, když jsem skončila a ozval se velký potlesk. Jak jsem byla překvapená, tak jsem odbíhala zrovna směrem, kde nebyly žádné schody, seshora prostě nejsou vidět. Jeden z asistentů mě naštěstí včas nasměroval, takže jsem to vytočila správným směrem. Měla jsem co dělat, abych sešla dolů, podlamovaly se mi nohy – nejvíc nervózní jsem totiž vždycky až po vystoupení – to se třesu, ztuhnu a kašlu klidně i hodinu potom. Cestou za našima mi spousta lidí ukazovala vztyčený palec, chválili mě. Z toho jsem byla mimo už úplně, protože jsem nic takového nečekala. Fafa mi pak říkal, že všichni kolem mě říkali, jak jsem dobrá a profi (ono totiž kdybyste viděli, s čím měli možnost srovnávat – ale o tom později). Učitelka Li nadšená, že jsme jasně první, Ting Ting mě objímala. Číňan Eiffel mě taky strašně chválil, ale řekla jsem mu: „Celou dobu, co cvičím v Číně, jsem mezi Číňany a vždycky ta z nejhorších – proto se mi teď špatně chápe, že najednou někdo říká, že to bylo dobré.“ V téhle překvapivé atmosféře se mi lehce podlehlo a na chvíli jsem se opravdu cítila fajn, že jsem odvedla dobrou práci. Navíc jsme tuhle sekci víc jak s přehledem vyhráli. Následovala vyhlášení výsledků – naše univerzita byla po prvním dni 15. z 18. škol, doběhli osmí a celkově jsme to vytáhli na mou šťastnou třináctku. Po tom velkém pondělním úspěchu nás to všechny překvapilo a zklamalo. Ale rychle jsme to zahnali, protože… - pěkný hotel, dobré jídlo, výlet a velká sranda – všechno zadarmo – takže příště jedeme zase. Navíc jsme si usmlouvali i omluvenku do školy – tím se povzbuzovali na startu před během: „Omluvenka! Omluvenka! Na tři dny! Na týden! Na měsíc!“ :-) Všude jsme se fotili. Když nás jedna slečna fotila na telefon jednoho z Korejců, najednou mu začal zvonit! :-D Tak se muselo čekat, než si to vybaví. Chvíli jsme hledali autobus, potom věci… mezitím Anniesa s Fafou zaběhli do restaurace a ukradli tři lahve piva, tak jsem taky jednu dostala. To mi ale neměli dělat, protože jsem to taktak vydržela na kolej, strašně se mi chtělo na záchod… :-D
Cestou jsem se odvážila podívat na video a probralo mě to už úplně. Bylo to velice špatné, až se mi chtělo brečet. Vždycky mě překvapí, jak se osobní pocit liší od reality. Jsem dost sebekritická a když se jednou za uherák fakt pochválím a cítím dobře, tak se prostě netrefím. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho dostala. Jak? Tak jak dělám všechno v Číně. Prostě pokračuju. Člověk má nějakou možnost vždy, „没办法“ až na výjimky neexistuje. Stejně tak já – můžu se na celé cvičení vykašlat a dělat něco pro mě smysluplnějšího. Nebo pokračovat a snažit se to dělat lépe než doposud a doufat, že jednou nebudu litovat, že jsem teď byla tak tvrdohlavá. Abych nelitovala, tak se teď snažím být víc s lidmi a chodit víc ven, protože tohle je to, co mi tady moc chybí. Sice to znamená, že mám méně času a jsem unavenější, když chci všechno stihnout, ale zjistila jsem, že to stojí za to. Beru věci tak, jak přicházejí, to ale neznamená, že mi to musí být příjemné, ve skutečnosti nesnáším změny. Nakonec jsem se podívala na video ještě jednou, abych  to zhodnotila už s chladným srdcem. Nebylo špatně úplně všechno, tak nejsem až tak ztracený případ, našla jsem si body a podbody, na kterých musím zapracovat. Prostě jenom musím víc cvičit a víc studovat. No a už prostě nikdy nevěřit lidem, když mě chválí. Rozhodně nejsem expert, ale za tu dobu už prostě poznám, co je dobré a co ne, takže se raději na sebe podívám sama a pak si nechám od někoho poradit.
K WUSHU
Vědět nestačí, musíme uplatňovat.
Chtění nestačí, musíme činit.
Co se týče ostatních wushu vystoupení, byla to katastrofa. Abych to vysvětlila: Nenechala jsem si ujít žádné vystoupení – ať už wushu, tanec, zpěv… Na našem studentském životě v Číně se mi líbí, že děláme věci, které by nás normálně doma nenapadly, které by nám přišly trapné… ale tady je to všechno prostě normální, hlavně že je sranda a lidi se vyřádí, protože i když se jedná o soutěž, celé je to hlavně jedna velká pařba, která spojuje lidi z celého světa. To mi přijde prostě super. Druhou věcí je, že mě jakákoliv vystoupení prostě fascinují. Jednak proto, že si lidi dali tu práci něco nacvičit a pak, že prostě miluju tanec, zpěv atd. – to je jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Kolikrát to vibruje celým mým tělem a přistihnu se, že se pohupuju do rytmu, aniž bych to vnímala. No a když vidíte, jak si to na pódiu užívají, je jim jedno, že by je jinde nepřejícní vypískali s tím, že jsou trapáci, tak to prostě nadchne i vás. Jedna slečna byla se švihadlem na jevišti sama, neměla ani hudbu a na začátku působila hodně nervózně, škobrtala. Tak jsme jí prostě všichni udělali hudební doprovod tleskáním a najednou to rozjela a předvedla pěkně těžké věci. Párkrát se stalo, že s vystupujícími tančilo skoro celé hlediště. Takže z tohohle pohledu tyhle akce prostě miluju. Zpět k wushu. Na taiji byli kromě jedné skupiny všichni asi začátečníci, protože cvičili základní sestavy (jedna slečna sama a pak ve skupinách) a měli většinu základních chyb. Jeden černoch vystoupil asi jen proto, aby vystoupil, protože zacvičil tři mabu a hotovo. Ale měl z toho radost a nějak nás tím nakazil, takže nás to těšilo s ním. Dva kluci byli na nan quan a jeden na nan dao. Pohyby si vybrali pěkné, jeden křičel fakt pěkně a tvářil se jako v akčním filmu. Slečna ze Švýcarska vystupovala s chang quan a základním mečem. Záleží, jak dlouho cvičí a v jakém objemu, takže se to hodně špatně posuzuje a hodnotí. Když řeknu, že cvičili jako CIZINCI, tak věřím, že mi někteří z vás rozumí. Jak se dřív čínští wushisté dali poznat podle stylu cvičení, z jaké provincie pochází (tady si neodpustím rýpnutí – po přijetí wushu na OH, se ztratí i ten drobet, co v tom ještě zůstal, ale o tom třeba jindy), u cizinců je to tohle – nulová práce boky a pasem, shrbení, pokrčené nohy a ruce, vytáhnutý krk, stáhnutí do sebe nebo přehnaně „ven“, hledání zlata po zemi, špatná používání síly, mizivé uvolnění, žádný výraz v očích, pérování v postojích, kynklání se, po dopadu poskakují ještě párkrát, než to ustálí, přecenění vlastních možností… Něco z toho (v různých dávkách) skoro každý „normální“ cizinec prostě má. Pak jde o to, jestli si toho jsou vědomi a jestli na tom chtějí pracovat. Samozřejmě že i tady se objevilo pár expertů, kteří o wushu zasvěceně hovořili a učili ostatní – spolu se všemi svými chybami. Tohle všechno je z velké části ale o učiteli. A mít čínského Mistra/šampiona ne vždy znamená výhru. V Čechách jsem cvičila 10 let a říkali, že necvičím špatně. Potom jsem přišla do Číny. Věděla jsem, že necvičím dobře. Ale netušila jsem, že všechny ty „chyby cizinců“, které jsem vyjmenovala před chvílí plus mnoho dalšího mám také a i základní pohyby a postoje mám „nedobře“. Až tady jsem doopravdy začala cvičit wushu. Až tady jsem začala opravdu chápat, o čem wushu je a o čem rozhodně není. Na jednu stranu jsem smutná, že jsem tomu věnovala tolik let a objektivně pro nic za nic a to mi nikdo nevymluví. Samozřejmě jsem vděčná za všechny přátele, které jsem během cvičení potkala atd. ale teď mám na mysli čistě jen wushu. Na jednu stranu je opravdu nesmírně těžké najít dobrého učitele, ale na druhou je to i má chyba, protože jsem až moc dlouho nevěděla, co fakt chci a pak – nechtěla jsem to tak moc, abych si pro to opravdu „došla“. Teď mi je 26 let, opravdu jsem začala cvičit před 3 lety. V Čechách jsem si stačila zničila kyčel a záda a to mě provází i v Číně. Co cvičím tady, tak kromě nějakých těch nehod prostě žádná opravdová zranění. Nejsem už ve věku, kdy by šlo všechno lehce a bez bolesti (ať už fyzické nebo psychické). Pro mě je už pozdě, snad vy budete chytřejší a rozhoupete se dřív.
Protože wushu prostě za to stojí!

1 komentář:

  1. Kačí, mám z tebe radost (nejenom proto, že ti jde to zvednutí, to je jen třešnička na dortu), ale celkově. Jsi úžasná a skvělá holka, užívej si život za to stojí :) Tenhle příspěvek se mi móóóóc líbí :)

    OdpovědětVymazat