Vízum - díl II

Má vízová odysea pokračuje. V pondělí jsem zašla do naší kanceláře, aby mi napsali nový průvodní dopis s razítkem školy. TingTing tam nebyla, Učitelka Li si na to netroufala ani po vyčerpávajícím návodu, vše zachránil můj Hrdina, pan Chu. Konečně byl zase jednou užitečný. Pokud nic, tak se mu nedá upřít, že se v těchto věcech fakt vyzná a napsal to jako profík :-). Samozřejmě si nezapomněli udělat legraci z mého červeného oka. Na tajnou policii jsme vyrazili až odpoledne, protože ráno se tam asi nepracuje. Ya Qiang vzal elektrický skútr a to bylo super. Tedy, bylo by, kdybych neměla to oko, do kterého mi foukalo. A nebyl to jen čistý vzduch. V kanceláři jsme strávili hodinu času, během které ten, co mě má na starost, stále někam odbíhal a vždy se vrátil s novými papíry. Ode všeho hned několik kopií. Všechno jsem musela podepsat a připsat datum. Pak to všechno skenoval do PC. Kanceláře a chodby vypadají podobně jako u táty v práci, jen je to takové víc zaprášené. Všude se kouří, popíjí čaje a za celou dobu, co jsem tam seděla, tak ten druhý si stále hrál se zapalovačem a četl si něco na telefonu. Minule hrál nějakou hru. A pak, že jedeme na policejní stanici pro záznam. Konečně nějaké vzrůšo, už jsme na té sedačce usínali.

Mně vzali do auta, stařičké, černé..prostě klasika. Santana – takové tady jezdí taxíky (ale žluté). Ya Qiang jel za námi na skútru, protože už se tam nebudeme vracet. Cestou se mě paní ptala na ČR a na schengenské vízum, protože by ráda na výlet do Evropy. Využila jsem své zkušenosti z loňska, kdy jsem pomáhala trenérovi zažádat právě o tohle vízum, takže jsem oslnila přesnými informacemi (pokud to tedy letos nějak nezměnili). Zaparkovali jsme na vnitřním parkovišti. Všude kolem spousta policejních aut a motorek. Ty obklopovali policisté s cigaretou v ruce a vysmátí. Ať už jste chtěli vstoupit do jakýchkoliv dveří, museli jste buď vyťukat bezpečnostní kód a nebo zavolat někoho s kartou. Procházeli jsme celou budovou, tak jsem měla jedinečnou příležitost si prohlídnout čínskou policejní stanici. Jedna místnost byla plná malých televizí, které přenášely záběry z pouličních kamer. Hromada kanceláří, archivů. Popisky byly i v angličtině, to bylo zajímavé. Došli jsme do jedné kanceláře, kde můj pán naťukal něco do počítače a pak jsme opět sešli dolů do malé místnosti. Nevím jistě, ale asi to byla cela předběžného zadržení. Řekli mi, abych šla dovnitř a posadila se. Trochu jsem zaváhala, před očima mi proběhl scénář, kdy se za mnou zaklapnou ty mříže obalené modrou pěnovou vycpávkou, a už se nikdy nedostanu ven. Podívala jsem se zpátky na pána s pohledem: „To jako vážně?“ A jo, mysleli to vážně. Posadila jsem se na dřevěnou židli. Prvním dobrým znamením bylo, že mi ruce nepřiklopili tou dřevěnou deskou, co tam byla přimontovaná na opěradle židle. A druhým, že nezavřeli ty dveře z mříží. Hned u mříží byl přistrčený stůl s počítačem. Došlo mi, že půjde o výslech, který se bude nahrávat. Zeptali se mě, jestli potřebuji překladatele. Jak jsem zvyklá, odpověděla jsem, že pokud nebudu rozumět, tak ano. Všichni se na sebe podívali jakože „co s tím?“ Očividně žádného překladatele neměli. To bych jim vypálila rybník :-D. A ještě překladatele do češtiny… :-) Tak jsem je uklidnila, že když budou mluvit pomalu, tak porozumím. Spadl jim kámen ze srdce a pokračovalo se. Musela jsem přísahat, že budu mluvit pravdu a nic než pravdu. A pak mi začali pokládat jednoduché otázky ohledně víza a celé té nešťastné situace. Nebyla jsem si jistá, jestli mám říct fakt pravdu, jak jsem před chvílí přísahala a nebo příběh, na kterém jsme se domluvili. Ale zvolila jsem správně. Všemu jsem rozuměla. Na konci se mě ještě zeptali, jestli chci něco dodat. Nechtěla jsem. Začali zase něco ťukat do klávesnice, diskutovat o tom. A pak mě konečně vyzvali, abych vyšla ven. Potom jsme opět vystoupali po schodech a zamířili do jiné kanceláře, kde vytiskli nahrávku s doplňujícími informacemi a já musela na každý papír připsat, že jsem nepotřebovala překladatele a se vším souhlasím. Napsali mi to škrabopisem na papír a já to měla opsat. Kdo studuje čínštinu ví, že se ruční psaní kolikrát nedá identifikovat. Naštěstí jsem s sebou měla slovník na telefonu a Ya Qianga po ruce. Tak nějak jsem rozuměla, co na těch papírech stálo, ale samozřejmě jsem nepřečetla všechno. Vzpomněla jsem si na tátu, jak mi vždy kladl na srdce, abych nepodepisovala nic, čemu nerozumím… :-D Na to jsme se přátelsky rozloučili s tím, že mám čekat na jejich telefonát.