Ve čtvrtek ráno od 9:00 zase trénuji s Du Hui. Už je
trpělivější, nekřičí, neříká mi něco na způsob toho, že jsem neschopná… takže
už se mi s ní cvičí zase o poznání lépe. Nedávno na soutěži získala dvě
první místa –jedno za dvojité háky a jedno za tong bei quan. To asi vysvětluje,
proč její rány teď tak bolí, z tong bei je pěkně omlácená. Jednou mi dala
takovou herdu do zad, že jsem se musela rychle nadechnout zpátky :-). Nejvíc
dostávám ale na zadek, protože ten mám věčně tam, kde by být neměl :-). Základní
pohyby moc necvičíme, protože z nich jsou vlastně sestaveny sestavy, takže
se více věnujeme těm a skokům. Tedy, tento týden jsme skákaly 1,5 hodiny a
zbytek se posilovalo, sestavu si prý mám doladit s Cai Si Wu. Tím si
nejsem moc jistá, protože s ním se ve cvičení v poslední době víc a
víc rozcházíme. Spíš to po třech letech vypadá na konec… ale uvidíme.
Du Hui nemá problém nechat mě mezi skoky „posilovat“.
Pokud kopu špatně, nechá mě kopat „na sucho“ třeba 20x na maximum a pak hned
pošle skákat, abych ten pocit náhodou nezapomněla. To je i jeden z důvodů,
proč nás „mlátí“, někdo zase rád štípe – cítíte pak danou část těla o dost víc,
takže se na ni při cvičení víc soustředíte. No a další důvod je, že kolikrát
lidi moc zvolní, nesoustředí se a rána je probere = prevence zranění :-).
Cizinci strašně sní o tom mít tréninky na čínský styl, ale pochybuji, že
kdybych tohle uplatňovala na studentech v cizině, že by se někdo
z nich vrátil. V USA bych mohla skončit i za mřížemi. My když jsme
unavení, tak si dáme prostě pauzu. Tady když jsou unavení, tak jedou ještě víc.
Na Du Hui se mi líbí, že umí pohyb rozpitvat na nejmenší části, které piluji a
potom zase skládám dohromady. Musím říct, že si často připadám naprosto marná,
když musíme rozpitvávat skoky, které ostatní skáčou úplně normálně, aniž by to
nějak zkoumali. Utěšuji se, že na druhou stranu budu mít techniku alespoň
nastudovanou do nejmenších detailů :-). Všechno u mě probíhá tak, že první
pokus vyjde dobře, další se kazí a až po nějaké době se to zase zlepší – to
když nad vším přestanu tolik přemýšlet. Kromě břišních svalů a okolí mám prý
síly dost. S mojí výškou v týmu skáčou 900°, takže to také není problém.
Můj problém je rychlost, plynulost, správné užití síly a koordinace pohybů –
toho se mi nedostává. Jo, a mám těžké nohy, tak mám naordinované běhání – 2x
týdně 40 minut. Když jsem pak viděla vedle na koberci Číňany, z nichž už
nikdo necvičí každý den, vůbec neposilují, ale stejně létali jako na pérkách,
tak jsem si řekla, že to prostě musím zvládnout – základní verze všech skoků,
jednou to prostě půjde– jako u všeho je to o správné technice – tu teď znám, párkrát
jsem to cítila, už to jen dostat z hlavy do těla.
Jak mě Du Hui tento týden učila nový prvek? Dopadla jsem
z motýlka normálně na nohy a říká mi – spadni na zem. Co? „No, lehni si –
takhle a takhle. Takhle příště přistaneš.“ To jako hned z letu? „Jo.“ Tak
jsem s sebou párkrát prostě tak nějak švihla o zem a že prý tak nějak.
„Prostě to dělej, jak říkám, a hlavně se neboj, to je celé.“ V životě jsem
to neviděla, tak nějak jsem si to dokázala představit v hlavě, ale stejně
mi to v tu chvíli nebylo moc jasné. Večer jsem si to pak trochu promítala
v hlavě, tak snad to bude příště už lepší. Ona vždycky přijde
s nějakými vychytávkami.
Na závěr mi prý dá těžké posilování na břicho, protože ho
mám slabé. A to jsem si myslela, že kecá a že jí ukážu. Bohužel měla zase
pravdu. U prvního cviku po mně chtěla 100 opakování – dala jsem půlku. U
druhého 30 a pak vzpory – minuta na každou stranu. Tři kola. A že oni všechno
dělají o polovinu víc/delší dobu. Říkám jí, že oni jsou ale profici a ona
překvapeně: „A ty ne?“ No, očividně asi ne…
Žádné komentáře:
Okomentovat