Česká návštěva

Hned jak jsem se v pátek probudila, jsem opět volala do hostelu a měla jsem štěstí, protože to zvedla slečna, která mě hned přepojila. Domluvily jsme se s Péťou, že se sejdeme v centru, kde jsem na ně čekala už den předtím. Všichni byli moc fajn a musím říct, že jsem záviděla to jejich cestování, protože pro mě není důležité kam, ale s kým. A tohle byla skvělá společnost. Péťa mi večer v parku ukázala, jak se zvednout z toho prokletého překážkového sedu. A ukázalo se, téměř jako vždy, že je to krásně jednoduché. Nešlo mi to kvůli bolesti v pravé kyčli nebo kde, protože na druhou stranu to šlo dobře. Pak jsem drobet okoukala, jak se yang cvičí zase jinde. A na závěr na pivo – jak moc nepiju, tak mi stačila jedna láhev a už jsem to cítila v hlavě. Vůbec se mi s nimi nechtělo loučit, ale nebyla jsem si jistá, kdy odjíždí poslední metro. A zdá se, že se všechno pomalu opět obrací, protože jsem stihla to úplně poslední. Došlo mi to, až když jsem viděla pár lidí zmateně pobíhat po zastávce. Tak jsem se přidala a měla to tak akorát, i s návštěvou WC, prostě štěstí neskutečné. To bych pak musela asi pěšky a ani nevím kudy. Taxíkem jsem jela z centra jen jednou, když jsem byla s Angličany v kině, a bylo to pěkně mastné. No, přesně tohle jsem potřebovala, zvedli mi náladu a za to moc DĚKUJU!

Jak už šlo o poslední metro, netroufla jsem si přestoupit, takže jsem zase přijela na WJC, zatímco jsem kolo parkovala u Auchanu, tam jsem si musela dojít pěšky. Na cestě zpátky jsem potkala Regise, který si byl pro večeři (v půl jedné ráno, Brazilci jsou jako netopýři :-) ) a jeho učitel mě prý zve na lekce jiu-jitsu zdarma, no uvidím. Potom jsme na rohu potkali většinu černého osazenstva z naší koleje, kteří se tam připravovali, že vyrazí do klubu. Nalili do mě trochu vodky, dali jsme si trochu barbecue a co zbylo, jsme odnesli Fafovi, který druhý den musel do práce. Usnula jsem jako miminko. Jen doufám, že mi ta dobrá nálada vydrží až do léta, kdy sem zase někdo přijede…