Ať už potkáme v životě kohokoliv
a na jakkoliv krátkou/dlouho dobu, může nás hodně naučit, i o nás samotných.
Pokud tedy chceme… To je po wushu další věc, za kterou jsem tady moc vděčná.
Nejsem sice až tak sociální typ, ale i tak jsem poznala pár lidí a od každého
jsem se hodně naučila. Víte co, rodiče vám to můžou říkat stokrát, ale pokud to
nepřijde ve správný okamžik, ve správném rozpoložení, tak to prostě nepřijmete.
Naučila jsem se tady konečně i poslouchat. Myslím, že je velká škoda se držet
jen svého, protože takovouhle příležitost člověk podruhé nedostane. Už jen když
to vezmu ze cvičebního úhlu: Máme tady
dva černé pásy na TKW (USA, Rusko), Rod je výborný i na judo. Společně
s Brazílií si dělají výměnné lekce – jednu hodinu TKW, druhou hodinu jiu-jitsu.
Ve městě je i černý pás na jiu-jitsu. Brzy na chvíli zase dorazí Florenc
(Německo), který byl ve státní reprezentaci v judu. Danny byl zase od
wrestlingu, amerického fotbalu, basketu až po posilovnu. Dál tu máme Inda na
jógu, pár osobních trenérů, jejichž tělo je důkazem, že v ne/určitých mezích
všechno jde – jak jsem zmínila minule toho rotvajlera a ratlíka, víte… :-) Pak
tu máme samozřejmě Číňany všeho druhu, od kterých se člověk naučí hlavně to, co
se nedělá :-). Každý má také hodně odlišnou životní filosofii, a proto mě hodně
baví s nimi povídat a hlavně poslouchat. Takhle nemusím ani nikam jezdit,
celý svět mám tak nějak na jednom místě :-). Nejvíce mě změnilo samozřejmě
wushu a potom právě lidé tady. Líbilo se mi, co nedávno řekl náš Brazilec: Je jedno, jestli nemáme peníze, nemáme
práci, všechno jde do háje, ale vždy když vyjdeme ven, se nejdříve podíváme na
neb,e a to nám dá jistotu, že bude všechno dobrý. Američan zase přidává
svůj pohled na věc: „Shit happens…“ :-) Zároveň i víc vnímám své přátele
z ČR, o to víc si jich cením, protože udržovat kontakty na dálku není jen
tak, i když máme Internet a takové vymoženosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat