pátek 20. července 2012

Rozdílný přístup ke cvičení


Jsem moc ráda, že se mi ozývá tolik lidí, dokonce i takoví, které neznám. Už teď je mi jasné, že se asi nestačím sejít se všemi, ale snažím se. Je to skvělá věc, moc ráda povídám s lidmi, naslouchám jim. A nová zkušenost pro mě je, že i oni chtějí naslouchat mně. Už přešla ta první vlna nadšení „Ty jsi byla v Číně, to musíš všechno umět a vědět“ a je to hodně přátelské.
Ještě jsem se nesešla se všemi, necvičila jsem se všemi, se kterými jsem chtěla, takže počítám, že se tenhle můj pocit brzy změní. Přijde mi, že cvičení je pro většinu lidí opravdu jen společenskou událostí, při které zacvičí jednou sestavu, půl hodiny sedí/leží a klábosí. V tom případě by se kurzy měly rozlišovat ne jen podle věku a zdatnosti, ale také kvůli důvodům, proč lidé cvičí. Mám zkušenost, že se dá cvičit tvrdě, ale zároveň se společensky vyžít. Bývalý přítel chodil na ZČU do jednoho klubu, kde pořádali nejenom sportovní výlety, ale měli i tréninky, na kterých hráli florbal a podobně. Do toho i posilovali, protahovali se. Všichni se potili, dřeli a byli unavení. Do toho tam ale vládla super atmosféra a hodně jsme se nasmáli. Wushu svádí k tomu, aby se lidé uzavírali do sebe a soustředili jen na sebe. Co jsem ale viděla tréninky v ČR, tak jde hodně o skupinovou záležitost – hry, společné nácviky, sparing atd. Možná, že i to ale lidi svádí k tomu, aby se uvolnili až moc. Wushu se prostě musí odcvičit, to za nás nikdo neudělá. Teoretické studium dělá hodně, ale samo o sobě nestačí. V Číně na univerzitě, pokud nejde o školní hodiny, ale opravdu o tréninky, si všichni jedou na sebe. Na jednu stranu si dovedou pomoct, navzájem se doučují a vysvětlují si, ale na druhou si drží disciplínu. A přitom se stále dokáží učit jeden od druhého. To u nás hodně chybí, jsem tedy ráda, že mám možnost to všechno vidět hned z několika úhlů. Trenér ne jen že musí umět naučit pohyby, ale měl by také ukázat cvičenci, jak ke cvičení a k wushu samotnému přistupovat. Člověk si pak čase najde svou vlastní cestu – ale bez rozličných příkladů to nejde.
Bratranec mi ukázal základy filipínského kali a trochu jsme to spolu cvičili. Pochválil mě, že mi to šlo. Není to nic složitého, hlavně se mi na tom líbí, že to trénuje hodně mozek. Některé techniky mi přišly přehnaně krkolomné a některé přehmaty nebezpečné v tom, že protivník může lehce vyklouznout. Na druhou stranu pokud to někdo opravdu umí, trefí se, je rychlý atd, tak věřím, že se to dá velice dobře aplikovat. Už se těším, co kde zkusím příště :-).
V Borském parku jsem viděla dvě skupiny cvičit taiji. Jedno byl taoistický qigong – www.taoist.cz a to druhé nevím, trénovali sestavu 24. Lidí tam měli celkem dost, a to v různém věku. Pán vypadal, že o tom opravdu něco ví. Ale stejně tak jako paní měl ramena hodně nahoře a do všeho se příliš vytahoval, že měl horní polovinu těla v přímce se zadní napnutou nohou (v gong bu). Tak jsme cvičili sestavu wu stylu, ne chen ani ne yang.
Dobře se mi cvičí s plzeňskými taijisty, je to jako jedna velká rodina :-). No a doufám, že se koncem měsíce sejdeme i s Pražáky! :-)

6 komentářů:

  1. Jojo, plzeňáci jsou jako jedna rodina :)

    Jak píšeš o tom pánovi co cvičil v parku - není jedno že pomíchal více stylů dohromady? Nebo to nějak snižuje efektivitu?

    Jinak já si myslím, že tady jsou všichni moc individualisti. Nevím jak Plzeň, ale Praha má problém, když má cvičit jako jeden člověk - každý je někde jinde, ...

    OdpovědětVymazat
  2. U pána jsem to myslela tak, že cvičil 24 a vypadalo to trochu jako wu styl = nedělal to úplně dobře. Hodně sestav není čistých, jde spíš o provedení jednotlivých pohybů.

    Jo, to jsem si všimla na vašich vystoupeních, že se nedokážete sladit, čím myslíš, že to je?

    OdpovědětVymazat
  3. podle me je treba rozlisovat treningy a vystoupeni. u treningu prece nemuzes cvicit jako na spartakiade vsichni na znacky a raz dva....je treba hledat vlastni pohyby a ne cvicit jako jeden clovek. vystoupeni to je samozrejme jina a ta rozsypanost (ted mluvim o tom poslednim na Dracich lodich, protoze predtim vlastne dva roky nic nebylo) je predevsim tim,ze jsme na to meli malo casu (cvicili jsme k sobe vetsinou zady a nevideli jsme na sebe, hlasite povely nebyly v rachotu kolem vzdycky slysitelne atd)-nebyli jsme proste secviceni. nemyslim si, ze to je tim, ze si kazdy vedome jede po vlastnim prkne...

    OdpovědětVymazat
  4. No ano, já si prostě myslím, že tady jsou všichni moc individualisté :) S tím cvičením na spartakiádu vs. pro sebe samozřejmě souhlasím, ale jestli máme 25.8. zas někde vystoupit je třeba začít secvičovat už teď

    OdpovědětVymazat
  5. No, jestli začnete secvičovat už teď, tak máte dost a dost času, abyste cvičili jedno tělo :-). Ty jo, to tady vlastně ještě budu, mohla bych se přijít podívat O:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Jo, ale to bychom se museli vsichni (zduraznuji VSICHNI) od zacatku srpna aspon parkrat sejit...a to jsem teda zvedava... :-)

    OdpovědětVymazat