Přátelské wushu

Kamarád, se kterým jsem cvičila ve svých začátcích, a který mi jednu dobu hodně pomáhal (například jsme zvládli vyhození meče, kotrmelec a chycení bez zranění :-)), pořádá přátelské cvičební soustředění, na kterém se vystřídá více trenérů/učitelů, aby jeho svěřenci vyzkoušeli i jiné přístupy. Jsem moc ráda, že to s nimi také mohu zkusit, je to dobrá zkušenost.

Jsou studenti, kteří cvičí i tři roky, ale stále mají velké chyby v základech a koordinace pohybů jim dělá velké problémy. Tahle parta cvičí rok a zvládá to velice dobře. Samozřejmě necvičí bez chyby a mají před sebou ještě velký kus práce (tak jako každý z nás), ale jsou úžasní. Během roku dávají důraz na základní pohyby a celkově práci s tělem, nyní procvičují sestavy – vějíře, šavle, tyče, pěsti… Je tedy vidět, že se dají cvičit základy dokola a zlepšovat schopnosti i tak, že to lidi baví a u cvičení vydrží. Všichni jsou přibližně ve stejném věku a vládne tam skvělá a přátelská atmosféra. Říkala jsem jim, že jsem ještě nikdy nebyla ve cvičební skupině, kde by vládla taková pohoda bez pomlouvání se a podobných nešvarů. To mě na cvičení v ČR často odrazovalo a stresovalo. V Číně je to také, ale jako cizinka stojím mimo to všechno, i když to samozřejmě vidím a Jane mi o tom vypráví. Na těchto lidech je super, že se jim nikdo nesměje, když se jim něco nepovede nebo když u cvičení vypadají trochu směšně. Nikdo je nepomlouvá, když se snaží a chtějí být lepší a lepší.

Cvičí se na louce v lese, kde je velký klid a moc se mi tam líbilo. Problém není svažitost terénu (dobré pro cvičení rovnováhy :-) ), ale různé díry v zemi, ze kterých mám celkem strach, protože vím, jakou mám smůlu na kotníky (podvrtnutá 3x levá, 3x pravá noha). Základní pohyby jsem si dala trochu s nimi a zároveň sledovala, jak jim to jde (a že jim to opravdu šlo dobře!). Trenér všechno trpělivě vysvětloval, takže se všichni chytali a myslím, že nikdo neměl pocit „já jsem úplně blbej“. Když se rozdělili podle sestav, které cvičí (dva kluci na šavli, jeden na nanquan, další slečna na da hong quan a dvě s vějíři), sledovala jsem je a už jsem moc necvičila, protože oteklé kotníky už to moc nedovolovaly. Na můj vkus bylo cvičení až příliš volné a s velkými časovými prodlevami. Na druhou stranu necvičí špatně, zlepšují se, a hlavně je cvičení baví i po roce. Dva kluci by chtěli zkusit soutěžit, ostatní cvičí pro radost z pohybu. Na posilování se neklade skoro žádný důraz, což je v rozporu s čínským přístupem, kde pokud nejde o profi týmy, posilují jako prevenci zranění. Sama jsem se přesvědčila, že je to velmi důležité. Nezpevněné tělo se velice lehce zraní. Dobrá věc je, že trenér je osvícený a nepropaguje jednu cvičební metodu jako jedinou správnou.

Večer jsme měli i zajímavou debatu, kdy jsme pokládali otázky a snažili se je zodpovídat. Nic vědomostního, šlo hlavně o pocity a názory jednotlivých lidí, což je nejcennější. Můj příspěvek je naplánovaný na pátek, snad už budu mít nohy po muším kousnutí v pořádku. Vzhledem k terénu je akrobacie nevhodná a učit něco, co se neshoduje s tím, co cvičí teď, je sice zajímavé, ale ne zas tak přínosné. Měla jsem obrovské štěstí, krásnou příležitost učit se wushu v Číně a chci to předat dalším lidem, kteří tam jet prostě nemohou. Proto se zaměřím víc na detaily v pohybech, které již cvičí, trochu to okořenit, dát do toho víc výrazu, příchutě… Ve fázi, v jaké jsou, už to půjde dobře.

I když půjde o krátký „seminář“*, je to pro mě obrovská zkušenost a jsem za to moc vděčná. O to víc, že je to v tak super kolektivu, mezi přáteli. S jejich trenérem jsme trošku zavzpomínali a opravdu to občas vypadalo, jako kdyby tolik let od doby, kdy jsme spolu cvičili, neuběhlo.

Jsem nadšená. Odmyslíme-li soutěžní a bojovou stránku wushu (která v něm prostě je, i když někteří tvrdí opak), tohle je přesně to, proč si myslím, že by se wushu mělo dělat.

Děkuju