Horyna se mi zmínil, abych psala také o tom, jak se
mám doma, v Čechách… No, tak jo :-).
Let domů byl celkem
dobrodružný. Žaludek mě delší dobu zlobil a nebylo tomu jinak ani cestou domů.
Taxík nás od koleje odvezl na autobus, který jezdí už rovnou na letiště. Stihli
jsme ho hezky, ale jak jsme dosedli, najednou mi to začalo bublat v břiše a
málem jsme museli vystoupit. Naštěstí se to uklidnilo a mohli jsme pokračovat v
cestě.Už v Šanghaji jsem zapomněla, že je na letišti tolik kontrol a zapomněla
jsem se s přítelem. Potom jsem musela předběhnou pár lidí, abych to všechno
dobře stihla. Ale i ti, kteří byli za mnou, to stihli v pohodě. V letadle jsme
pak seděli ještě přes hodinu, nevysvětlili proč. Byla to dost nuda, protože
ještě nerozdali sluchátka na filmy a knihu jsem si žádnou do příručního
zavazadla nevzala. Nakonec jsme tedy vzlétli, dostali pití, jídlo, čaj… všechno
vypadalo v pořádku, jen má sousedka (černoška z Francie, která letí do
Švýcarska) stále chodila na záchod a musela jsem ji pouštět. Po jídle jsem se
jen tak podívala na hodiny a spočítala si časové rozdíly. A přišlo mi to
podezřelé. Mrkla jsem se na letenku, kterou mám z Moskvy do Prahy, a také že to
podezřelé bylo. Kvůli tomu čekání na čínském letišti to vypadalo, že další
letiště už nestačím. Zeptala jsem se ruské letušky a ta přisvědčila: „To
nestačíte, budete muset čekat na další.“ Na další? A to jako kdy? Za hodinu?
Zítra? Na moskevském letišti rozhodně nechci trčet… U sousedky jsem zahlédla
podobný problém, tak jsem se jí zeptala, jestli si myslí, že to stihne.
Vytřeštila oči, i když měla čas nástupu ještě o 10 minut později než já.
Nechaly jsme to, protože jsme nějaký ten čas během letu už dohnali, tak
uvidíme. Nebyli jsme jediní, viděla jsem jednoho kluka z Francie, kterého před
přistáním poslali ke dveřím, že by to už fakt nestihl. Nám řekli, že to
zvládneme. Jenže… tím mysleli, že se budeme muset prodírat přes davy, které
vycházejí z našeho letadla, předběhnout většinu lidí ve frontě, a pak
sprintovat přes ¾ letiště. V běhu jsme se se slečnou Francouzkou, která v
Šanghaji studuje módní návrhářství, rychle rozloučily, popřály si šťastnou
cestu a rozdělily se. Měla jsem to akorát. Když jsem už seděla v tom menším
letadle do Prahy, byla jsem fakt šťastná, padla na mě úleva a i nějaké ty
slzičky jsem uronila :-). Moc pasažérů tam tentokrát nebylo, takže jsme si
mohli sednout, kam jsme chtěli.
Do Moskvy jsme letěli přibližně
9,5 hodiny, do Prahy pak 2,5 hodiny. Celkem tedy přibližně 13 hodin letu. Celou
dobu jsem nespala, další dva dny jsme šli s rodiči trajdat ven, takže jsem ten
deficit dohnala až potom.
Žádné komentáře:
Okomentovat