Kořeny

Doma s rodiči je strašná pohoda a sranda. Jinak je to ale takové zvláštní a neuspokojivé. Cítím se tady taková vykořeněná. Nemám tady školu, nemám práci, dva roky jsem nebyla členem žádného „klubu“. V Číně sice nemám tolik přátel, ale mám tam co dělat, mám tam tak nějak zázemí. Z tohoto úhlu pohledu se už dost těším zpátky. Když někdy říkám, že se tam necítím moc jako člověk, tady se necítím moc jako já. Pokoj a jiná místa jsou plné emocí, které jsem se v Číně naučila nemít, protože příliš zdržují a nebývají moc k užitku. Takže už se nestane, že by mě něco trápilo celý den. Za pět minut to pustím z hlavy a jedu si svoje. Také to ale není nejlepší přístup, protože si často připadám prázdná.

Setkávání s některými lidmi bylo dost náročné, protože to ve mně probouzí vzpomínky a ne vše mám uzavřené. Obě strany hrají, jak je všechno super a normální – a to je únavné a pokrytecké. Prostě se takovým setkáním vyhýbám, i když je mi z toho smutno, protože zrovna s nimi je mi hodně dobře.

Nedávno jsem si s kamarádkou povídala trochu o buddhismu a až v té chvíli jsem pochopila, že co mě předtím rozčilovalo a co jsem odmítala přijmout/zkusit, teď vlastně tak trochu dělám a už to neodsuzuji. A opravdu to přináší člověku klid. Jen mám trochu strach, abych příliš neztuhla a nebyla ještě studenější :-/.

"Pokud se ti nelíbí, kde jsi, změň to.







Nejsi strom."