Cvičení během zranění

Lidé si často stěžují, že nemohou cvičit, protože je bolí ruka, záda, tříslo, mají nataženou nohu a podobně. Amen pravím vám, amen, je to blbost.

Jsem toho živoucím důkazem, protože období, kdy nemám nic zraněného, nic mě nebolí, jsou dost krátká. Kdybych neměla trénovat, když mě něco bolí, tak cestu do tělocvičnu už asi ani nenajdu.

Teď nejsem zraněná, nechala jsem si vypálit bradavice na noze (slovy pět), nemůžu nazout botu a bez bot venku si to netroufnu, protože je to moc čerstvé. No tak jsem cvičila doma, při čem to nebolelo. Po zahřátí jsem se drobet protáhla a dala si pár základních toček s mečem. Střídala jsem ruce po 30 sekundách (během nich jsem se snažila cvičit naplno a přitom kontrolovat správnost pohybu) v pěti sériích. Pak jsem bez pauzy hned přešla na jinou techniku, kterou jsem cvičila stejně. Dala jsem si malou pauzu, při které jsem protáhla ruce, a dala jsem si to celé znovu. Potom jsem posilovala nohy, když odpočívaly, klikovala jsem, opět v pěti sériích. Takhle se dá zvládnout vydatné posilování v pohodě za půl hodiny. Potom jsem se věnovala protahování celého těla, které nedělám moc často. Na závěr 2x qigong (cca 25 minut). Dvě hodiny krásně uběhly, jsem příjemně unavená, udělala jsem, co se mi hodí na modernu i taiji, a to při chůzi kulhám, protože pravé chodidlo při došlapu ještě bolí. A jde to. A jde to i když není tělocvična a venku je zrovna nevlídno.

Abych řekla pravdu, tohle domácí cvičení mě vždycky strašně bavilo. Sama jsem si vždy vymýšlela různé cviky a kombinovala je s těmi, které jsem našla v knihách a na internetu. I na malém prostoru se dá dřít. Mistr říká, že stačí takový prostor, kam si lehne kráva :-). Dokonce i s mečem jsem se teď vešla do pokoje. S kopím, leda by bylo skládací :-). Myslím, že tohle hodně lidem u nás chybí – opravdová chuť cvičit (odmyslíme-li časově vytížené živitele rodiny).

Když mě bolel loket, pracovala jsem víc na přechodech z postoje do postoje a skocích. Když jsem si zvrtla kotník, posilovala jsem ruce a věnovala jsem se ručním technikách. V taiji jsem cvičila hodně pomalu ve vysokých postojích, snažila jsem se dobře dýchat a uvolnit. Když jsem měla nataženou pravou nohu, kopala jsem pár měsíců jen do pasu a o to víc se věnovala jiným technikám. Když jsem měla díru v ruce a nemohla cvičit se zbraněmi, skákala jsem a cvičila chang quan. Samozřejmě pokud bolí určité části těla, jde to hůř. Když jsem si zranila záda, dost to otřáslo mou vůlí, ale taiji se dalo cvičit v pohodě a v moderně jsem si také našla návod, jak cvičit, abych z toho nevypadla, zlepšovala se – s minimem bolesti. S tříslem, které bolelo pár měsíců a několik týdnů dost vydatně, byl opravdu problém. Taiji jen vysoko a pozor na přechody. Na moderně jsem nemohla skákat bailian a XFJ přes bolest, pubu nešlo… Mohla jsem se ale opět věnovat rukám a práci s pasem. Chodila jsem samozřejmě cvičit i nemocná. Rýma a kašel pro mě nebyly nemocí. Pokud jsem to chytla v začátku, cvičení mě vyléčilo, protože jsem se pěkně zapotila. Pokud to bylo již po propuknutí, musela jsem jeden dva dny odpočívat. Horší než tohle byly problémy se žaludkem, ale i to jsem zvládla. Když jsem v Plzni cvičila s Mistrem a přišla jsem s nohou v sádře, dostala jsem za úkol cvičit rovnováhu – holubička a podobně, techniky rukou. Mistr říkával: „Dokud můžeš chodit, můžeš i cvičit.“ A když člověk chodit nemůže, tak má ruce. Když dočasně „nemá nic“, tak přijde na řadu teoretický trénink a trénink v mysli, o kterém jsem také už psala.

Jak cvičit v časovém presu… o tom budu psát, až se do něj dostanu, ať je to co nejvěrohodnější :-).