Cvičení
Taiji. Jak už jsem psala, učitel Xie nám přátelsky naznačil,
že máme přidat a brát trénink vážně, takže se teď zase maká. Když teď zase učí
a ostatní jsou aktivnější, víc mě to baví. A to jsem potřebovala jako sůl,
protože potom co mě zase rozbolelo tříslo, jsem byla víc než naštvaná. Jak si
mám zlepšit postoje, dostat se níž, zapracovat na výdrži, když to zase nejde. Můžu
buď zůstat naštvaná a ztrácet čas nebo situaci rychle zhodnotit a změnit plán. Zaměřuji
se teď na jiné věci a opět to jde. Zase mi jde i cvičit sama podle sebe, i když
ostatní necvičí a mnozí na mě civí. Při cvičení se člověk prostě naučí i jiné
věci. V taiji bych samozřejmě chtěla na soutěž, ale kdybych to brala nějak
moc vážně, tak by to jednak bylo bezpředmětné (nejsem aspirant na vyšší pozice)
a hodně by mě to trápilo vzhledem ke zdravotním obtížím, které mi kolikrát
brání v tom, abych cvičila, jak bych chtěla. Taiji také nechci učit, takže
necítím v tom takový tlak a je to pro mě spíš relax.
Ve škole teď moc tréninků nemám, takže se můžu plně soustředit
na modernu, kterou teď vnímám o dost jinak než taiji. Kdybych ji vnímala
stejně, výsledky by možná byly lepší, ale zatím mi to nejde. Co jsem tady,
naprosto mě to nadchlo. I přesto, že nemá moc dobrou pozici a sama o sobě se
dost ztrácí. Mé vlastní představy a plány s ní mě drží pod velkým tlakem. Stejně
tak fakt, že za většinu tréninků platím. Stále totiž nemám tolik sebevědomí a
bojím se selhání. Ono se nic moc nestane, když to nevyjde, mám poměrně jednoduchý
záložní plán, co budu dělat. Jde spíš o to, že jsem se tak po dlouhých úvahách
rozhodla, dala tomu hodně, a když to nevyjde, tak mě to zklame. A pochybnosti
mě stále neopouštějí, občas jsem z toho hodně smutná. Ale pomalu se blížím
do bodu, kdy o tom pochybovat přestanu a prostě pojedu, dokud se jasně neukáže,
že to nepůjde. Pak změním směr.
S trenérem máme jasný plán, který míří dvěma směry zároveň.
Chtěla bych modernu učit a příští rok se chci zúčastnit soutěží. A protože
necvičím odmala a nejsem talentovanou atletkou, tak se tyhle dva směry trošku
rozchází. Na soutěž se má člověk soustředit jen na trénink samotný, nepotřebuje
vědět tolik věcí, zkoumat do hloubky. Tedy pokud má vedení. Bez vedení musí
umět dobře skloubit obě věci dohromady. Na učení to chce daleko víc věcí, mít
nakoukáno hodně videí ze soutěží, vidět jiné tréninky, studovat další věci atd.
Dělám co můžu, a pak bude času habaděj. Takže tento rok si zkusím zahrát trochu
na sportovce :-D. Chci se pokusit ukázat, že pokud člověk dře a má správné
vedení, i dřevo jako já může cvičit obstojně. A chci ukázat, že moderní wushu nemusí
být jen a jen o skocích, jako to často vidíme. Skoky jsou úžasné, fakt mě to
fascinuje, i když jedna zdejší učitelka gymnastiky se smála, jak z toho můžeme
být tak unešení, když její studenti se dokáží otočit o dost víc, dopadnout
ladněji, vyskočí výše atd. :-) Všechno má svoje kouzlo. Chci ukázat, že i
technika je důležitá a ne proto, že sama skákat dobře nezvládnu. Kdyby to tak
bylo, tak se tím na trénincích netrápím, nevěnuji tomu tolik času a soustředím
se jen na sestavy a pohyby. Chci zvládnout základní verze skoků (což už je u mě
velký úspěch :-D) a porozumět tomu co nejvíc, abych to pak studenty mohla dobře
učit. A dobře učit znamená i snížit počet zranění na minimum. Zranit se člověk může
vždycky, ale chci vědět, že jsem nic nezanedbala a udělala jsem pro bezpečnost
maximum. Pomalu si začínám ze zkušeností a poznatků vytvářet svůj vlastní
učební systém. Jednou z jeho myšlenek je i to, že pokud nedokáže wushu
atlet slušně bouchnout a znalosti o wushu nesahají dál než na soutěž a Jackie
Chana, je to špatně. Když to nedokážu aplikovat sama, tak to aspoň někomu
vnutím :-), protože to zatím považuji za dobrý plán. Uvidíme, jak se můj pohled
na věc vyvine dál :-).
Uvidím, jak to všechno tenhle rok půjde, jak moc budu zraněná,
co všechno se zase přihodí a nepřihodí. Dál mám slíbený meč s dlouhým střapcem
a strašně se na to těším :-). Už jsem si našla kluka, který mi pak zadarmo
pomůže s tyčí a šavlí – chce zkušenost s učením a pomoct s angličtinou.
Za to nechci trenérovi platit, to by nemělo smysl už žádný. Domluvili jsme se
ale, že mi pak techniky trochu opraví, bude-li to třeba, poradí, jak učit, na
co dát pozor, prostě to spolu pořádně probereme. Podle času a možností pak budu
studovat další věci. Základy jsou jasné a jako hlavní náplň pro mě bude to, co
dělám s trenérem, dalšímu chci také rozumět, abych měla větší rozsah,
spojilo se mi víc věcí a nenutila studenta cvičit s mečem, když nechce jen
proto, že šavli neumím. Takže čínská cvičební část naplánovaná, to umím dobře :-).
Víkendový trénink
Dnes jsem dostala nové kopí. Tentokrát se trenér vytáhl.
Odpovídá celkem mojí výšce, za to děkuji Malimu, který byl vyslán do obchodu,
aby takovou tyč našel, a sranda to není. Tyč je krásně vyhlazená, hned je to
znát. Také že se mi Cai dlouho chválil, že nad tím strávil dvě hodiny. Když
jsem nevěřila s tím, že vším pověřuje děti, přivedl mi je, aby odkývali,
že tentokrát se fakt snažil on :-). Sama jsem ho moc nepochválila, tak ještě příště
zmíním, že se s tím cvičí fakt skvěle a bude klid. Odpověď je jasná: „No
aby ne, když jsem ho dělal já!“ Když to člověk s kopím ale neumí, tak mu
ho mohl dělat třeba pánbůh, ale … :-) Dnešní trénink byl jiný. Po rozcvičení jsem
neskákala, ale cvičila u zrcadla základní pohyby. Kluk vedle cvičil základy s tyčí.
A trenér nás obcházel. Nejvíc mě bolí bicepsy. Na jednu stranu je dobré
znamení, že ne ramena. Na druhou, víc by mě měl bolet pravý triceps, který
necítím. Po dlouhé době jsem se ke kopí vrátila a ani tenkrát jsem to necvičila
nijak skvěle, tak je to prostě znát. Šlo to samozřejmě rychleji, takže jsme i
rychleji přešli k menším detailům. To znamená, že mi to rychle přestalo
jít. Ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla, jak jsem předtím bývala při cvičení nešťastná
a naštvaná a teď najednou nic, jsem nešťastná být začala. Je to fakt, předtím
mě kopí často dostávalo do hrozné nálady, je prostě dost těžké. Kolikrát mě
trenér musel dost povzbuzovat, abych byla v pohodě. Už dlouho se mi to
nestalo, i když jsem se učila tu novou sestavu s mečem. Na meč už jsem
zvyklejší a víc tomu rozumím. Dnes mě trenér za jeden pohyb pochválil, že ani z děti
z týmu to kolikrát nemají tak pěkné. No jo, děti, mně je kolik? Navíc ony
kromě toho jediného pohybu mají všechno, co já nemám, tak kde je důvod k nějaké
radosti. Když viděl, že se dostávám do té své nálady, tak mě víc zaměstnal a
sama jsem se také naučila se uvolnit. Na to, s jakou wushu úrovní jsem sem
přijela, trenéra jsem měla nepravidelně o víkendech a na to, že jsem předtím
modernu doopravdy nikdy nedělala. Většina lidí by to teď mrskala jako o život,
ale já jsem prostě dřevák, snažila jsem se a aspoň něco se zlepšilo. Mám už
začátek nového kopí a vypadá to móóóc hezky, kopiózně :-) („kopiózně“ mi Word
neopravil, tak by mě zajímalo, co si myslí, že je to za slovo :-)). Tenhle
trénink jsem ze sebe vydala maximum co se psychiky týče. Nešlo mi to, ale
snažila jsem se nestěžovat si, nevysvětlovat, že to je proto a proto. Prostě
jsem cvičila a hledala, jak na to. Snažila jsem se být v každém pohybu a
někdy se i zadařilo. Když jsem měla vyskočit, myslela jsem na to, když přetočit
ruce, byla jsem v tom celá. A bylo to znát. Mohla jsem si to hned
porovnat, protože když jsem to nezvládla, tak mi ruce létaly, jak chtěly a
končila jsem jinak, než jsem měla – a to nebylo v tom, že bych měla slabé
nohy. Když jsem byla unavená, tak jsem si trochu vydechla a pokračovala, žádné
lelkování. Pokud jsem fakt nemohla dýchat, tak jsem nad pohyby přemýšlela a
nebo koukla, jak trenér učí pohyby s tyčí. Začínám už i doopravdy chápat,
co měla na mysli Du Hui, když mě předtím učila ten nový meč. Ucítila jsem to. Řekla
mi, že v jiných sportech člověk cvičí a dává se na odiv, má trochu i
kontakt s ostatními kolem. Moderní wushu je sice hlavně na koukání, atleti
jsou ale uvnitř toho pohybu, ne venku. Vím, že to vysvětluji divně, ale v té
chvíli a v čínštině to dávalo jasný smysl. Ukázala mi pak ty dvě verze a
rozdíl byl tak zřetelný! To platí i tradičního, pokud se zrovna nejede sparing nebo
tak, tam je to pak zase jiné. Na moderní soutěži taky nemůžete být úplně v rauši,
abyste nepřekročili lajnu, nepřetáhli rozhodčího tyčí atd. :-)
Když jsem se ptala, co je teď můj největší problém, odpověď mě
vůbec nepotěšila. Kdyby řekl, že musím víc posilovat to a to, víc běhat tam a
tam… :-) Kromě toho všeho je prý nejdůležitější, abych se uvolnila, to mě prý
brzdí ze všeho nejvíc – ztuhlý člověk je pomalý a těžký člověk. A to mi teď
bohužel přijde to nejtěžší. Zvedat v posilce závaží bolí, ale jde to. Běhání
bolí a nemůžu dýchat, ale jde to. Je to tak nějak hmatatelnější či co. Ale s uvolněním
svádím boj dlouho a zatím se moc nedaří. Máme cvičební plán na nejbližší dobu,
naplánované mám i cvičení v týdnu, tak mi držte palce, abych to zvládla
podle svých představ. A lehké to nebude. Ale co je, že jo :-). A hlavně,
cvičíme, protože nás to BAVÍ!!! Jo :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat