Wushu mi dává rovnováhu

S Robertem jsme si jednou změřili, jak dlouho nám trvá zacvičit chen styl yi lu – 11 minut střední rychlostí. Já si vždycky myslela, že to musí být alespoň 20 minut…

Zatímco wushu, to byla láska na první pohled, k taiji si musím svůj vztah budovat. A ne vždy je to sranda. Vůbec netuším, jestli bych si taiji sama vybrala. Začala jsem cvičit, protože mi Mistr Qin tehdy řekl, že mám už starší tělo, shaolin není až tak zdravý a že bych se měla začít věnovat hlavně taiji. Shaolin jsem neopustila, prostě jsem k tomu ještě přibrala taiji. Ze začátku mě to bavilo jen s Mistrem, protože s ním baví prostě všechno. Nijak výrazně pozitivně jsem cvičení nevnímala, pokračovala jsem hlavně proto, že když něco začnu, tak většinou už neskončím, protože si říkám, že když už jsem se tomu věnovala, byla by škoda skončit. A také jsem na taiji potkala hodně dobrých přátel.

V Šanghaji taiji také nebylo mou první volbou, byla to spíše taková z nouze cnost, protože nic jiného nebylo na skladě. Ale už první trénink v týmu mě nadchl. Poznala jsem taiji zase z trochu jiné strany, zjistila jsem, že se u toho člověk i pěkně zapotí, že z toho bolí celé tělo, že to není nuda a není to jen pro stařečky – v týmu je věkový průměr 20 let. Učitel Xie změnil můj náhled nejen na taiji ale i na wushu samotné. Hodně mě ovlivnil i v mnoha jiných aspektech. Říká mi, že toho cvičím moc, kdybych měla jen taiji, tak bych se zlepšovala rychleji. Tohle je zatím jediný bod, ve kterým se názorově rozcházíme. Když byl malý, také toho cvičil víc, já prostě necvičím odmala. Taiji i moderní wushu mi dávají jiné pocity a už se neobejdu ani bez jednoho. Zatím mě více než taiji samotné ovlivňuje můj učitel. Nejvíc z celé Číny mě ale změnilo moderní wushu.

Když jsem byla malá, říkali mi, abych tolik neběhala, abych tolik nekřičela, abych seděla v klidu. Jenže jsem zatuhla, zablokovala jsem se. Moderní wushu mi vrací sebevědomí a uvolňuje ty ventily. Není nad pocit, když běžím po koberci, skáču… samozřejmě pokud můžu dýchat nebo pokud se nezakopnu a podobně :-). Samozřejmě nemůžu říct, že jsem úplně jiný člověk, ale v mnohém mě právě wushu změnilo – pokud bych se nezměnila, nemohla bych v něm pokračovat. Určitě mě teď nenapadne všechno, ale namátkou:

a) Když se mi něco nepovede a trenér mi vytkne věci, kterých jsem si vědomá neodpovídám: „Já víííím, prostě to teď nevyšlo!“ V klidu si vyslechnu trenéra, i když mi tu samou věc opakuje už po několikáté a není to pro mě nic nového. Jednak tím dávám najevo respekt a důvěru, také pokoru a pak – za to si ho platím – takhle nejsem na všechnu analýzu sama, navíc je to moje zrcadlo, můžu se uvolnit a nepřemýšlet zbytečně moc – od toho mám v té chvíli jeho. No a kdybych to fakt věděla, tak bych to přeci udělala, ne? Že jsem jen zapomněla? Nevěděla – zapomněla = stejný výsledek.

b) Učím se být přítomna v daném okamžiku a opravdu všechny starosti a zbytečné myšlenky nechat před tělocvičnou. Byla doba, kdy jsme s trenérem neměli zrovna růžové vztahy. Několikrát jsem mu to dala i celkem okázale najevo. Ale pokud si už někoho vyberete, tak mu musíte důvěřovat. Pochybnosti se proberou v klidu po tréninku. Naučila jsem se, že i kdyby po mně chtěl jakoukoliv ptákovinu, tak ji bez řečí udělám. Po tréninku se zeptám, k čemu to je atd. Trenér nikdy neodvětí, že to není můj problém, ale vždycky všechno vysvětlí. Moje trenérka je sice o 5 let mladší než já, ale během tréninku se k ní chovám se stejnou úctou jako kdyby byla o mnoho starší. A ona mě už tolik nepeskuje :-).

c) Naučila jsem se nic nevzdávat. Už se mi daří nevybuchovat tolik vzteky, ani vztek nepotlačuji, tak nějak se rozplyne. Zajímavé, že jsem se to naučila zrovna při moderně a ne při taiji :-/. Jednak jsem se cítila divně, když jsem se vztekala před trenérem, a pak – zatemňuje to mysl – a to už cvičit nejde vůbec. Trenér mě naučil ovládat se a směrovat myšlenky jiným, lepším směrem. Netvrdím, že si nikdy nezakleju, svá oblíbená slůvka ve všech třech jazycích používám celkem často, ale není to ze vzteku. Když jsem tady začínala a něco se mi nepovedlo, tak jsem prostě zastavila. Když se mi při skoku ve vzduchu něco nepovedlo, tak jsem dopadu už nevěnovala pozornost, protože jsem si nadávala. Du Hui do mě doslova vtloukla, že mám být soustředěná a dělat své po celou dobu – ať se děje cokoliv. A Cai mě naučil, že místo těch blbostí, které mi létaly hlavou, mám situaci zanalyzovat, najít řešení a pokračovat. V životě to beru stejně a musím říct, že to šetří hodně času. V posledním roce čtu více o taoismu. I když nemůžu říct, že se se vším hned ztotožňuji, je to směr, který mě velice oslovil a už se tak trochu nechávám unášet proudem.

Některé věci se u mě stále ještě nezměnily, jsou příliš hluboko, ale všechno je proces. A čím méně se snažím, tím lepší výsledky jsou.

Wushu mi pomáhá získat rovnováhu.