neděle 13. ledna 2013

Jak vypadá trénink moderního wushu



Když jsem se na závěr tréninku protahovala, Du Hui mi drobet přiblížila, jak teď vypadá její trénink. Normálně trénují 1x denně cca 3 hodiny v kuse, 6 dní v týdnu. V sobotu mají tréninky ale dva – od 9:00 do cca 11:30 a potom od 14:30 do večera. Ti nemladší ale přicházejí na trénink každý den už ve 13 hodin, Bobo je trénuje na skoky. (Bobo cvičí nanquan, skoky má naprosto fenomenální a dokáže naučit vlastně všechno a všechny) Na začátku se zahřívají základními technikami, protahují se, cvičí základní pohyby. Bylo mi řečeno, že v moderním wushu má nácvik kopů jediný cíl – skoky. Ve skocích potřebujeme mít kop lehký a rychlý. Proto necvičí desítky řad za sebou, z každého kopu udělají třeba jen jednu řadu, ale naplno. Zajímavé ale je, že naplno neznamená na 100 % síly. Cai vždycky říká, že stačí tak 65%, v mém případě je prý nejdůležitější uvolnění. V poslední době více než předtím poznávám, jak je strašně těžké najít tu hranici mezi přílišnou uvolněností a přehnanou silou.
Po základech jedou nan du难度 neboli skoky. Tengkong feijiao, hvězdu bez rukou nebo xuanzi tady moc neuvidíte, to je příliš triviální. Nejvíc se jede samozřejmě bailian, XFJ, vrut a tak. Mají tam dva soutěžní koberce, dva trenéry, takže jsou rozděleni do dvou skupin. Du Hui je teď jen s Malilim, takže se střídají hodně rychle = víc unavení. Systém je různý. Teď třeba skákají 8 skoků v jednom opakování, celkem šest opakování. A protože jsou jen dva, tak se nestřídají, vejdou se. Nemají tedy tolik času na odpočinek. Zkuste si třeba XFJ 720° do mabu osmkrát za sebou bez pauzy. Když mají odskákáno, vždy trénují první část své sestavy, která je co se týče nan du nejnáročnější – většina lidí si to dá do první části, kdy mají ještě energii. A potom jedou 1+2+3, 2+3+4, 1+2+3+4. Cai mi povídal, že když ještě trénoval, tak jeli celou sestavu 3x za sebou, pak hned klikovat nebo jinak posilovat. Krátká pauza a znovu. U nás je spousta lidí hotová po jednom opakování. Tady je důležité připomenout, že nejde jen o nějaké plácání se, ale pokaždé musí cvičit naplno. Do týmu není jednoduché se dostat, o to jednodušší je z něho vypadnout. Jednu slečnu vyhodili, protože byla kulatější. U jiných, kteří necvičí špatně, se takové „vady“ snaží různě zamaskovat. Která slečna je mrňavá, mívá na soutěže vyčesané vlasy hodně vysoko, Du Hui má zase moc dlouhý krk, takže má culík níž.
V týmu to není jednoduché nikdy. Když přijdou noví, cca 13-15letí, musí prokázat, že tam patří, takže chodí na tréninky o dost dřív a kolikrát je vidím cvičit večer před kolejí – trénují techniky. Druhý den je ukáží trenérovi, ten jen zakroutí hlavou, že takhle ne. A takhle dokola. V začátcích se učí strašné množství technik v poměrně krátkém čase a je na ně vyvíjen takový tlak proto, že se jim později budou techniky učit velice snadno a zvládnou zacvičit všechno. Caiovi teď stačí 10 minut a umí novou sestavu. A když říkám „umí“, tím nemyslím jen že si ji pamatuje, on ji zvládne i skvěle zacvičit. Občas jsou někteří z nich posíláni k nám do taiji tělocvičny a nebo před budovu na chodník a tam trénují techniku. Třeba jen jednu do zblbnutí. Ale jak mě naučila Du Hui, je opakování a opakování. Někdo si myslí, že když techniku udělá 100x, zaučí se ji, nebo že si tělo samo najde cestu. Tělo si cestu nenajde, pokud ho k tomu nenavede mozek. Proto musí být člověk přítomen v každém okamžiku, být si vědom, co dělá každá část jeho těla, umět rychle zanalyzovat situaci, najít problém a umět ho opravit. Bez toho to nejde. Oni umí už téměř od začátku trénovat techniku jako celek. Cizinci si prý techniku často rozdělují na jednotlivé prvky. To dělám i já, protože mi na to mozek prostě nestačí. U bailianu jsem nejdříve trénovala otočku. Potom jsem se zaměřila na kopající nohu. Až jsem vždycky věděla, co dělá a uměla ji lépe ovládat, zaměřila jsem se na nohu levou.
Na závěr posilují tu část těla, která jim dělala problémy, kde cítí nedostatky. V pauzách mezi sériemi jen tak nepostávají, ale trénují techniky. Protáhnutí na konec a hotovo. Každý den je to prý podobné. Opravdu jen občas je vidím v posilovně a nebo na okruhu.
Na druhou část mého sobotního tréninku s Caiem přišel hlavní trenér Yang. Všichni jsme byli překvapení, protože takhle brzy nechodí. Všichni jsme tak nějak přirozeně znervózněli, vyzařuje z něho velká autorita, i když nevypadá přísně. Snažila jsem se ho nevnímat, celkem mě uklidnilo to, že pro něj stačí jeden pohled na mé tělo a má celkem jasnou představu, co zacvičím a co ne. A to nekecám :-O. Jak jsem se tady naučila, když je člověk nervózní, předvádí o dost horší výkon než na jaký má, takže je to dost zbytečné. Když mě potom přišel Cai opravit, s úsměvem zašeptal, že trenér Yang řekl, že necvičím špatně. A kurňa! A poznala jsem, že si nevymýšlí, protože potom najednou působil daleko uvolněněji a víc mě opravoval. Samozřejmě to neznamená, že cvičím dobře, spíš že by to mohlo být i o dost horší. Měla jsem z toho velkou radost, protože trenér Yang je tady něco jako Bůh.
Když jsem u těch pochval. Minulý týden jsem trénovala v atletické hale, a když jsem odcházela, dohonil mě student doktorského oboru wushu a pokládal mi ty klasické otázky. Když zjistil, že se jmenuju 凯佳, tak řekl: „No jo, já tě nepoznal, když tady není světlo. My, co tady cvičíme wushu, tě všichni známe, jsi teď hvězda!“ No vidíte, jedno video a co to udělá :-D. Nechci ale, aby si mě lidé pamatovali jen kvůli videu. Nebudou si mě pamatovat proto, že cvičím skvěle, protože necvičím. Spousta lidí si mě ale pamatuje proto, že můj učitel je Xie Ye Lei a říkají, že v bydlím v tělocvičně :-). Dneska byla učitelka Li překvapená, že jsem tam přišla v 11 hodin, že to je čas na oběd, ne na cvičení.
Když jsme u učitelky Li, dnes jsem zase viděla důkaz, že: 1. ne každý Číňan umí wushu, 2. ne každý, kdo má wushu vystudované, ho umí a rozumí mu. Trénuje jednu Korejku moderní (!) taiji. Nejsem odbornice na yang styl, ale i já vidím, že by mohla cvičit aniž by byla tak unavená, jako teď je. Tengkong feijiao skáče strašně do dálky, takže ztrácí hodně na výšce, příliš se nadře. Všechny skoky mají odraz a dopad na cca stejném místě. Kolikrát mě trenéři nechají skákat v IWUF logu, které je uprostřed každého oficiálního koberce u nás na škole. Když dopadnu mimo logo, tak je to ne úplně špatně, ale rozhodně to není dobře – kvůli tomu, co jsem zmínila předtím.
S Caiem teď cvičíme klasicky, tak nějak zvenčí – neřešíme moc detailů, prostě jedu skoky a sestavu. Jediná zábava na tréninku je, když mě předvádí, jinak je to v poslední době jako na pohřbu. S Du Hui se zaměřujeme na detaily, za celý trénink se taky moc nezasměju, ale nikdy to není stejné, vymýšlí hodně doprovodných cvičení, takže mě to hodně baví. A díky její „péči“ jsem byla v sobotu schopná konečně POKAŽDÉ skočit bailian 360° z místa do mabu. Jojo, tohle skočí každý po měsíci tréninku. Každý kromě mě, jsem prostě madla. Vydřela i vyplakala jsem si to. Nedokážete si představit tu radost. Ještě to není stabilní, abych to už skočila vždycky, ale už se to daří hned několikrát na každém tréninku, i když to ještě nevypadá tak hezky. Když to bude s kroky, tak si v budoucnu troufám doufat i v 540° do mabu. A to je teď zima, kdy jsou výkony slabší než v létě. Abych tou samochválou nesmrděla tolik, musím říct, že ztrácím víru v to nejjednodušší nan du = vyhození zbraně+kotrmelec+chycení zbraně. Vždy, když ztratím kontakt se zbraní, tak mi před očima automaticky naskočí obrázek, jak jsem si narazila nos.


Našla jsem článek o jedné paní, která se rozhodla zatočit se svou obezitou, trávila 6 dní v týdnu na spinningu, pak do  toho začala posilovat a teď sbírá jeden titul v kulturistických soutěží za druhým. Posílala jsem to Dannymu, jestli je to pravda. Našel tu paní i jinde a fakt to pravda je. Kdo nerozumí anglicky se může podívat na obrázky, to úplně stačí. No, nikdo nemůže tvrdit, že to nejde, jenom to prostě nechce tolik.

http://www.dailymail.co.uk/femail/article-2260044/Fast-food-lover-ate-takeaways-EVERY-night-beat-bulge-competitive-bodybuilder.html

Žádné komentáře:

Okomentovat