Relax v Suzhou

Také jsem si dopřála krátké volno, během kterého jsem na cvičení, školu ani nic podobného vůbec nemyslela. V sobotu jsem šla na oběd s Jane. Pozvala jsem ji na sendvič a krémovou tykvovou polévku. Potom jsme zašly do zdejšího nákupního centra na WJC – ale ne toho značkového. Do toho, co vypadá jako sofistikovanější tržnice, kde se smlouvají ceny ostošest, kde byste nad většinou zboží jen obraceli oči v sloup (boty s tygrovaným potiskem, hnědými chlupy kolem a zlatými písmenky na nártu :-D), ale občas se tam najdou moc pěkné věci. Po nákupech nám vyhládlo, tak jsem byla pozvaná na kávu a smaženou rýži. A pak ještě na zákusek. Ale potom už jsem musela pospíchat na metro, protože jsem měla být do hodiny na vlakovém nádraží, kde jsem měla sraz s Milanem a jejich partou. Když jsme se s Milanem měli sejít prvně, domluvili jsme se, že počkám na nádraží. Všechno sedělo – KFC, číslo dveří metra… jenže to bychom nemohli být oba na jiném vlakovém nádraží :-D. Dlouho jsem nejela metrem, takže tyhle dva víkendy jsem si metra užila ažaž.

Do Suzhou jsme jeli rychlíkem, takže celá cesta trvala necelých 30 minut – za 39,50 RMB. Cizinci si posedali dobře, zato Číňanka měla problém najít své sedadlo… A přitom je to všechno tak pěkně značené. Fakt jsem překvapená, že v Číně na nádraží ani v metru nemám sebemenší problém. Větší strach jsem měla z nádraží v Praze. Tady pokud člověk kouká, tak se vždycky dostane, kam chce. A ani nemusí umět čínsky, protože to mají i v angličtině nebo v pinyinu. Hotel, ve kterém jsme bydleli, byl veliký a luxusní – vezměte, že už 3 roky jsem skoro stále na koleji… :-) Pokoj byl v nejvyšším 19. patře a okna od země ke stropu, takže se zase potvrdilo, že mám strach z výšek. Nejvíc mě z celého místa nadchla vana, která byla na můj vkus trochu malá, ale samozřejmě to stačilo. Mít vanu na koleji, tak se mi tady žije hned o dost lépe, fakt! Je to úžasný relax. Četla jsem si průvodce po městě, všude wifi, tak jsem to porovnala i s Wikipedií, vyřídila si mejly… prostě nádhera. Navíc by mi to určitě pomohlo na mé bolavé tělo. Po Suzhou jsme jezdili taxíky a nic levného to tedy není, jen když jsem pak v pondělí jela na nádraží, stálo mě to 82 RMB.

Byli jsme se podívat na Tygřím kopci, kde je pagoda, která trochu připomíná šikmou věž v Pise, foto zde: http://kacnupi.rajce.idnes.cz/Suzhou_s_Milanem/

Celkově se mi tam moc líbilo, ale ještě hezčí to bude z jara, kdy se bude všechno zelenat. Příště bych se chtěla podívat do taoistických chrámů, které jsem viděla z taxi. Největší problém bylo najít dobrou restauraci. Samozřejmě tam jsou vyhlášená místa, jenže nám se vždy povedlo zahnout tam, kde buď nebyla žádná a nebo taková, která nás moc nelákala. Stejně tak potom večer sehnat taxi. Naprosto mě překvapilo, že mi všichni rozuměli. Ať jsem řekla cokoliv, jakkoliv… To není jako tady, kdy si ze mě spolužáci dělají srandu, že na ně nemám mluvit česky, že to neumí :-). Když jsem pak v pondělí ráno čekala v hotelu na taxi, jeden ze zaměstnanců si se mnou povídal a také žádný problém, hovor plynul naprosto přirozeně. A nemusela jsem se hlídat, abych mluvila pomalu a artikulovala, jak mě kdysi učil Brook :-D. Líbilo se mi, že když mi otevíral dveře od taxi, položil hřbet ruky na horní část, abych se neuhodila do hlavy… A ještě mi zamával, krásný servis.

Opravdu potřebuji někdy vypadnout, dva dny úplně stačí, a cítím se jako nová. První dva roky to ale nešlo, protože jsem trénovala 7 dní v týdnu a byla jsem ráda, když jsem se někam dostala aspoň v neděli odpoledne. Od září mám neděli volnou, ale tak nějak to nestačí, jednou za čas to chce na delší dobu :-).