Nadpozemské er hu

V pondělí mi moc dobře nebylo, tak jsem hodně přemýšlela, jestli se na koncert vydám, ale jinak jsem nic moc v plánu neměla a řekla jsem si, že je to čínská kultura a tu jsem sem přijela studovat, tak je to vlastně má povinnost :-). Takže jsem šla po cvičení spát a probudila jsem se akorát tak, abych se připravila na odchod. Koncert měl být v Shanghai Oriental Art Center, to je cca 70 minut metrem od naší školy. Vyrazila jsem o něco dříve, abych to všechno v klidu stihla. A ještě že tak, protože jak jsem si četla knihu, přejela jsem stanici a musela jsem se vracet. Všude byla hromada lidí. Na jezdících schodech na mě jeden Číňan ukázal prsty véčko. Hodila jsem na něj pohled: „Jako co jako?!“ A na to mi anglicky popřál šťastný nový rok. Vyslovoval pomalu a pečlivě, bylo vidět, že angličtinu moc neovládá. O to větší radost jsem měla, takže jsem mu poděkovala, pochválila angličtinu a také popřála. Vystoupila jsem u Šanghajského vědecko-technického muzea, kde jsem kdysi byla s Dannym. Tenkrát jsem si vůbec nevšimla, jak moc obrovský prostor to je. Večer to vypadalo moc zajímavě, určitě se tam ještě někdy vydám. Neměla jsem ponětí, kterým směrem se mám vydat, tak jsem se zeptala nejbližší Číňanky a ta mi řekla, že tam také jde. Stejně tak jako ty skupinky před námi, že je mám prostě jen následovat. Tak super. Jody dorazil pozdě, ale protože představení začínalo v 19:30, tak to nevadilo. Přivedl jednoho spolužáka a dvě slečny, které studují na šanghajské konzervatoři a to ony nám zabezpečily lístky zdarma, jinak bychom za ně dali 188 RMB. Jody slečny učí qigong Yi Jin Jing a ony ho učí hrát na klavír, mám to také slíbené, už se nemůžu dočkat!

Seděli jsme na „balkoně“, takže jsme měli výborný výhled na celé podium. Byly tam dvě řady židlí a za nimi několik stanovišť s bubny, zvony, zvonky, kotlíkem… no hromada věcí, bohužel neznám jména.

Koncert měl název 新年祈福音乐会 - 皇家佛乐华夏梵音. Šlo tedy o koncert ku příležitosti nového roku, buddhistickou hudbu ze staré Číny. Celé vystoupení bylo rozděleno na 11 částí. Každou část uvedl mnich s hustým obočím, vyprávěl to jako pohádku. Po jeho slovu následovalo hudební vystoupení. První část se jmenovala „Bílý kůň nese svaté svitky“ a člověk úplně viděl toho íáčka, jak klopýtá krajinou, jindy zase uhání jako vítr. První hudební čísla byla dobrá, ale až tak to se mnou necloumalo. Studovala jsem každého mnicha zvlášť, protože vidět a slyšet čínské hudební nástroje je opravdu zajímavé. Zvlášť v mnišském podání, kdy to po většinu času působí jako meditace, při hře se neklátí jako jiní hudebníci, a stejně cítíte, že hudba prostupuje celým jejich tělem. Místy to ale rozjeli a vibrovala celá hala. Překvapivě právě ten starší s hustým obočím do toho bušil nejvíc – byl u bubnů a kolikrát až nadskakoval. Vedle něj vlevo stál jeden u zvonkohry a to vypadalo celkem legračně, jako kdyby si říkal: „Tak teď ťuknu sem a pak třeba sem, no a co sem?“ Zjistila jsem také, že bušit do velkého zvonu není jen tak, mnich se u toho různě přetáčel. Dál tam měli různě velké a různě tvarované flétny, činely… Tady je seznam čínských hudebních nástrojů, kdyby se o to někdo víc zajímal: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Chinese_musical_instruments

Oblečení byli všichni stejně do oranžovo-žlutého roucha. Jen když bylo nějaké speciální číslo, tak se vystupující objevil vpředu v jiném obleku.

Vystoupení pěkně plynuly, nenudila jsem se, jak jsem předpokládala, ale ani to ve mně nezanechalo až takový dojem. Jenže pak to přišlo. Během 6. „příběhu“ naběhl dopředu malý klučík v modrém mnišském obleku a jestli jsme o někom řekli, že je ohebný, tak jsme neviděli jeho. Fakt neměl kosti ani klouby, jako kdyby ho udělali z hadru. Naběhl tam celkem třikrát. Poprvé ukázal různé protahování, ale extrémní. Podruhé zacvičil s mečem, potřetí cvičil luo han quan, nechybělo 罗汉睡觉 :-). No, všem se strašně líbil. To ještě nebylo nic. Sedmé vystoupení mě dostalo, a to doslova. Mnich v modrém obleku seděl v čele a hrál na er hu, ostatní mniši ho doprovázeli. Er hu jsem už viděla i slyšela. Ale nikdy ne takhle. Ten zvuk byl prostě neskutečný. Holky říkaly, že zněl jako lidský hlas, ale myslím, že se to nedá přirovnat k ničemu. Bylo to dokonale nadpozemské, povídalo si to s mým srdcem, nikdy jsem podobný pocit neměla. Rozplakala jsem se jako želva. Holky vedle byly také naměkko, ale nebyly na tom tak hrozně jako já. Když to skončilo, tak Jody žasl: „Káťo, ty jsi až tak dojatá… :-O“ Sám ale říkal, že to jím pohnulo a nikdy nic takového neslyšel. A hned další vystoupení byla flétna s klavírem, další neskutečná věc, nádherná melodie…Takže jsem zase hledala kapesník. Naštěstí pak následovala pauza. Víc už bych toho asi nedala, aniž by se mi neroztekla všechna řasenka :-D.

Pauzu ohlásili na 20 minut, tak jsem se prošla po budově, je to tam jedno velké bludiště, ale jedno člověka určitě trápit nemusí – WC jsou naprosto všude! :-O Následovala další čísla, melodie mi přišla podobná, ale vždy se to rozvíjelo trošku jinak a mělo to jiný pocit. No, moc se mi to líbilo. Poslední číslo bylo hodně dlouhé, po úvodu došel doprostřed nějaký mnich v tmavě fialové róbě a něco nám odvyprávěl. Potom zase hrála hudba a fakt to rozbalili. Ten starší mnich, co nás provázel celým večerem chvíli bubnoval a poskakoval u toho, pak si vzal do ruky velkou bílou lasturu a troubil na ni, najednou bušil do velkého zvonu… byl neskutečně aktivní. Na závěr nám popřáli šťastný nový rok a bylo…

Úžasný zážitek…